Není to poprvé, kdy firma Indies Scope přichází s podobně pojatou splátkou umělci, který sice stojí stranou zájmu mainstreamu, ale u určitého okruhu posluchačů (i hudebníků, svých následovníků) má skoro až kultovní postavení. V roce 2016 takto vyšlo osmialbum Oldřicha Janoty a o rok později Jakuba Nohy.
Všichni tři tvůrci mají leccos společného, v mnohém se naopak liší a pokaždé také byly trochu jinak koncipována jejich osmialba. Janota s Nohou kdysi spolu v 70. letech začínali přímo v jedné skupině Pentagram. A Janotova tvorba byla pro začínajícího Karla Vepřeka jednoznačným zdrojem inspirace, jak slyšíme ze stávajícího kompletu nejen v jeho vlastních raných písních, ale také ze dvou covreverzí známých „janotovek“ Hotel Savoy a Křehká slova.
Rozdíly mezi třemi tvůrci jsou zejména v cestách, kterými se vydali během svých drah. Oldřich Janota je věčný hledač, prošel obdobími absolutních hudebních experimentů i návratů k přehlednějším písňovým formám. Jakub Noha si v 90. letech koupil do páru k akustické také elektrickou kytaru, obklopil se kapelou a dodnes střídá, jako třeba Neil Young, sólový písničkářský výraz s vysloveně rockovým.
Také Karel Vepřek jede průběžně na několika kolejích. Ta první a základní je jistě cesta sólového písničkáře s akustickou kytarou, hrajícího vlastní písně, případně zhudebňujícího psanou poezii. Vedle toho spolupracuje se dvěma okruhy hudebníků. V první řadě to jsou prvotřídní čeští profesionálové z plus minus jazzového okruhu (saxofonista Marcel Bárta, basista a kytarista Jakub Vejnar, bubeník Martin Kopřiva, kytarista René Pařez).
S nimi nejen před lety koncertoval, jak slyšíme z raritních záznamů rozesetých na osmi aktuálních nosičích, ale také s některými z nich natočil pro vydavatelství Galén svoje zatím poslední skvělé studiové album Blázen jsem ve své vsi produkované cellistkou Dorotou Barovou.
Druhý okruh s Vepřekem spolupracujících muzikantů bychom mohli označit za víceméně undergroundový, rekrutují se z něj kapely Chudák paní Popelková a Lyrika Putyka, obě mají ve vydaných boxech svoji stopu. Prvně jmenovaná kapela také v devadesátých a nultých letech doprovázela pod názvem Pozdravpámbu Svatopluka Karáska.
Ve všech případech byl Vepřek kapelníkem a přirozeným hudebním leaderem. Karáskovská etapa je na osmialbu zachycena jen třemi písněmi převzatými Lyrikou Putykou. Originál Pozdravpámbu je však dobře zmapován studiovou nahrávkou Halelujá (Globus Music) z doby působení skupiny a loňskou retrospektivou Dejžtopámbu (Guerilla Rec.).
I pro bezvěrce
Osmialbum sestavil ve spolupráci s protagonistou Karel Šírek, sběratel amatérských převážně koncertních, ale v případě Vepřeka i soukromých domácích nahrávek. Nejstarší živé jsou z roku 1983, na dvě CD se vybíralo z Vepřekových podomácku natočených kazet z druhé poloviny osmdesátých let. Většina materiálu pak pochází z Vepřekových koncertů sólo i ve větších sestavách z nejrůznějších klubů či festivalů, některé pořídil ve studiu Českého rozhlasu.
Nejvíce fascinující, a na takto „rozměrném plátně“ si to uvědomíme dvojnásob, je na Vepřekovi jeho dvojdomost mezi světským a duchovním. Jeho „vážná“ tvorba, ať jde o jeho vlastní písně nebo zhudebněnou poezii (zejména Pavel Kolmačka, ale také Bohuslav Reynek, Karel Hlaváček, Konstantin Biebl, Jan Zábrana, Jiří Orten, Jiří Wolker, Osip Mandelštam, Karel Hynek Mácha), je mimořádně intimní, introvertní, s převážným duchovním podtextem.
Ten je ale vyjádřen v natolik zobecňující a spíše filozofické než religiózní poloze, že jej nepochybně musí přijmout a přemýšlet o něm i posluchač, řekněme, agnostického smýšlení. V tomto ohledu je Vepřek blízký nejen Svatopluku Karáskovi (byť formálně jde o dva zcela rozdílné výrazy), ale například i básníkovi Ivanu M. Jirousovi.
Protikladem k této převládající tvorbě pak jsou „šramlovité“ songy s Chudákem paní Popelkovou a skupinou, jejíž název – Lyrika Putyka – dokonale obě Vepřekovy tváře vyjadřuje.
