Na konci roku 2020 vydala Filharmonie Brno dvojici nahrávek sestávajících z děl Antonína Dvořáka a Antonína Rejchy. „Dvořákovské“ CD se skladatelovou první symfonií a Maličkostmi v úpravě a instrumentaci šéfdirigenta brněnské filharmonie Dennise Russella Daviese jsme zde již recenzovali. Nyní se zaměříme na nahrávku hudebního obrazu Lenora skladatele Antonína Rejchy na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera. Na CD se představili Martina Janková v roli Lenory, Pavla Vykopalová jako její matka, Wojciech Parchem v roli vypravěče a Jiří Brückler jako zesnulý voják Vilém. Po boku orchestru Filharmonie Brno vystoupil také Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Stejně jako v případě nahrávky s díly Antonína Dvořáka, i tento projekt řídil dirigent Dennis Russell Davies.
Antonín Rejcha patří opomíjené skladatele. Přestože si hudebníci, dramaturgové i muzikologové uvědomují vysokou kvalitu jeho díla, setkáváme se s jeho skladbami v koncertních síních poskrovnu. Skladba Lenora oscilující mezi kantátou a oratoriem jako by neblahý osud skladatelova odkazu přímo zhmotňovala – dílo nejenže nebylo provedeno za skladatelova života, ale na svoji premiéru čekalo dokonce až do roku 1984, kdy v pražském Rudolfinu vdechl Stanislav Ondráček Lenoře nový život. Po takřka 180 letech bylo zřejmé, že příběh o Lenoře a jejím milém, na kterého vytrvale čeká, a který se pro ni vrátí jako umrlec (u nás zpracoval tuto lidovou pověst Karel Jaromír Erben pod názvem Svatební košile), je monumentální, kompozičně vybroušené a na svoji dobu novátorské dílo, které, bylo-li by ve své době provedeno, mohlo mít zásadní dopad na vývoj artificiální hudby. Právě zde se snoubí Rejchova dokonalá znalost forem a instrumentace, jeho pokora před hudbou starších slohových období, která na tematických místech prostupuje hudebním proudem, ale i jeho touha nakládat s tradičními kompozičními prostředky svěže a zvukově neotřele. Rejcha je vzorem skladatele, který v sobě skloubil prozíravého teoretika s nespoutaným romantickým umělcem – praktika s objevitelem. I kdyby snad nahrávka Filharmonie Brno z nějakého důvodu nedosahovala nejvyšších kvalit, již jen jako dramaturgická perla by si zasluhovala velké uznání. Naštěstí i z hlediska nastudování a provedení patří album s Rejchovou Lenorou k nahrávkám, které by si milovníci artificiální hudby neměli nechat ujít.
Již úvodní ouvertura dokazuje, že orchestr je ve skvělé formě – počáteční sladký spánek Lenory je proveden s líbeznou a bezbrannou křehkostí. Melodie jsou citlivě frázovány a jsou podobny výdechům spící Lenory uzavírány decrescendem do delikátního ticha. Naopak noční můry burácí v dívčině spánku se stoupající závažností a neodvratitelností podepřeny ostrými a intonačně bezchybnými řezy smyčců. Tato interpretační preciznost orchestru a cit pro detail prostupují celou nahrávkou a spolu s Rejchovou kompoziční invencí, sdělností a zručností tvoří jasný emoční rámec pro sólové zpěváky i sbor. I v tomto ohledu není nahrávce příliš co vytknout. Martina Janková je v titulní roli něžná, okouzlující, laškovná i zlomená. Její matka v interpretaci Pavly Vykopalové se sice v díle objevuje pouze v jediném duetu, přesto její srdceryvná prosba k Bohu i vlastní dceři tvoří zásadní bod zlomu v rámci celého díla a kulminuje tady vnitřní pnutí skladby. Výraznou pochvalu si zasluhuje tenorista Wojciech Parchem v roli Vypravěče – nejenže svým expresivním projevem skvěle uchopil takřka bachovské recitativní plochy, ale svůj cit pro pestrost hudebního výrazu potvrdil i v samotných áriích. Představitel Viléma Jiří Brückler se pochlubil zvučným a nebývale srozumitelným barytonem s krásnou barvou a výtečnou dikcí. Výrazné místo v Rejchově Lenoře zaujímají také sborové výstupy, kterých se na CD Filharmonie Brno zhostil Český filharmonický sbor Brno. Těleso na nahrávce sice exceluje v přirozeně exponovaných sborových číslech, ještě působivější je však v těch dynamicky méně vyhrocených, zato však kompozičně spletitějších. Jeden z nejzajímavějších kompozičních vrcholů skladby se vyskytuje na samém počátku druhého dílu – sbor Laßt uns den Leib begraben (To tělo pochováme) svojí přízračnou polyfonií ukazuje nejen mnohem zajímavější tvář sborové tvorby, ale také široké interpretační a výrazové možnosti Českého filharmonického sboru Brno.
Filharmonie Brno ve své nové edici nahrávek uvedených marketingovým mottem Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte vydala zatím Dvořákovské CD a Rejchovu Lenoru. Kloním se k názoru, že zatímco nová verze první Dvořákovy symfonie nebyla nezbytná, uvedením Rejchovy Lenory na hudební nosiče udělala Filharmonie Brno hudebnímu světu velikou službu. Ačkoliv již nahrávky Rejchova díla existují, není jich ani zdaleka tolik, kolik by si skladatelův hudební génius zasloužil. Doufejme, že nahrávka Filharmonie Brno se tak stane příkladem pro další hudební tělesa, která se rozhodnout přivést Rejchovu hudbu zpět do koncertních sálů.
Hudební režie, zvukový mistr a postprodukce: Jaroslav Zouhar
Produkce: Pavlína Sládková, Pavel Šindelář
Foto na obálce: Vojtěch V. Sláma
Foto: Vojtěch Kába
Grafický návrh a sazba: Petr Tejkal
Notový materiál poskytl Český rozhlas
Nahráno v Besedním domě v Brně v lednu a červnu 2020
CD1: 38:31
CD2: 44:53
Zatím nebyl přidán žádný komentář..