Sedmdesáté narozeniny Miroslava Donutila připomněla Česká televize nebývale velkoryse. Odvysílala nejen reprízy několika pořadů, jimž vévodil (ať už jako představitel mnoha různých rolí či bavič a moderátor), ale také nový dokument nazvaný „Pan herec Miroslav Donutil“. A přímo v den, kdy své sedmdesátiny slavil, se navíc stal hostem půlhodinového Interview ČT 24.
Na začátku sklonil poklonu půvabné moderátorce Lindě Bartošové: „Samo to pozvání sem k vám je velmi příjemná záležitost, protože vaším příchodem do redakce České televize přibylo půvabu a erudice, což je nepochybně velice dobře.“ Dojatě potom ještě dodal, že je také velmi příjemné, když je o sedmdesátiletého člověka zájem. Přesto prý sedmdesátku nijak neprožívá a těší ho, že je obsazován do role starců. „Jsem rád, že si vůbec ještě někdo na herce v pozdním věku vzpomene. To je krásné.“
Hodně osobní otázka
Poněkud méně byl potěšen z osobnější otázky, věnované tomu, že od osmnácti let trpí epilepsií. „To jste si dovolila hodně osobní otázku,“ zareagoval překvapeně. Ale pak přece jenom o této nemoci leccos prozradil: „V osmnácti letech mě to navštívilo, tato choroba nebo poslání, nevím, jak to nazvat, nevíte, čím se to stalo, jestli to byla genetická záležitost nebo to bylo po úrazu, kterých jsem absolvoval několik. Prostě to přišlo a díky jedné paní doktorce to odešlo. Do té míry, že jsem pořád jedním lékem saturován, aby se to nestávalo, ale už dvacet let o tom nevím, že to je.“
Hořký odchod
Poté zavzpomínal i na jednu ze svých nejslavnějších rolí v legendární inscenaci „Sluha dvou pánů“, kterou vytvořil během svého angažmá v Národním divadle. Taktně ovšem pomlčel o tom, za jakých okolností ji musel opustit. V roce 2017 mu došla trpělivost s politickými hrátkami, odehrávajícími se kolem jmenování ředitele první scény. Když ministr kultury Jan Balvín odvolal Jana Buriana, rozhodl se, že ze Zlaté kapličky odejde. Nicméně, počítal s tím, že s účinkováním v Sluhovi bude pokračovat. Tím spíše, že v Národním divadle se toto představení stalo vůbec nejdéle hraným, na programu bylo dvaadvacet let a dosáhlo šesti set repríz. Když se v něm poprvé objevil, bylo mu čtyřiačtyřicet a za více než dvacet let se ve Sluhovi vystřídalo množství jiných hereckých osobností, jen on v hlavní roli ne.
One man show
Nakonec je možná dobře, že Donutil skončil v tom nejlepším. V kuloárech se o tomto divadelním hitu šuškalo leccos, například že za hlavním úspěchem stála více než kvalita inscenace obrovská Donutilova popularita. Navíc se během těch let, kdy se v Národním divadle beznadějně vyprodaná hrála, částečně proměnila z goldoniovské „commedie dell´ arte“ v Donutilovu „one man show“. Prý si na jevišti dělal co chtěl a nezřídka se představení kvůli jeho vlastním gagům výrazně protáhlo. Zatímco Donutil sklízel aplaus publika, jeho kolegové, vytlačeni do role křoví, byli otráveni. Zato diváci byli nadšení. „Nějak se to trefilo do doby, nějak bylo dobře, že v té době došlo ke komunikaci mezi hercem a divadlem i na Národním, kde to nebylo zcela běžné,“ uvedl v „Interview ČT 24“ Miroslav Donutil.
