To jsem si takhle v lednovém suchu zakoupil hru, bezelstně se s ní pochlubil při pravidelném týdenním meetingu a než jsem se nadál, už jsem dostal za úkol se o své zážitky podělit i s vámi, čtenáři. Rozhodně si nemohu stěžovat, Devil May Cry 5 je fantastická hra, což ostatně víme už dva roky. Právě zjara 2019 totiž vyšla na minulou generaci konzolí a PC. Jak si ale vede Special Edition, zrestaurovaný port pro konzole současné?

Capcom má letos rozhodně důvod bouchat šampaňské. Kromě toho, že série Resident Evil slaví 25. narozeniny, uplynou v srpnu také dvě dekády od chvíle, kdy poprvé spatřila světlo světa značka Devil May Cry. Tenkrát ještě taktovku v prstech pevně svíral Hideki Kamija, ten se ale posléze vydal o dům dál, aby nám přinesl třeba Bayonettu nebo Okami. Naštěstí si našel kvalitního nástupce a série žije dál. K nevýslovné radosti a štěstí fanoušků, protože ve svém žánru nechává většinu konkurence daleko za sebou.

Dante a ti druzí

Pátý Devil May Cry funguje do značné míry jako návrat domů, kam série zamířila po levobočkovi DmC, výjimečně ne z dílen Capcomu, nýbrž od studia Ninja Theory. To si ve svém pojetí dovolilo mnohé, například sáhnout fanouškům na typickou podobu ústředního protagonisty. V regulérní pětce je ale Dante zas takový, jak má být, a to samé se dá říct i o hratelnosti.

Nejdůležitějším termínem, který byste si v případě Devil May Cry 5 měli zapamatovat, je „styl“. Ten totiž obklopuje nejen celý ansámbl hrdinů a jejich pomocníků, ale je také jednou z klíčových herních metrik.

zdroj: Capcom

Dante se svým frackovitým úšklebkem a pompou, s níž uráží své protivníky, Nero s mladickou pýchou a urputností, povýšený záhadný V, který si s démonickou chamradí nechce špinit vlastní ruce nebo sexy zbrojířka Nico, která řídí dodávku asi jako Olga Hepnarová a své kolty má vytetované proklatě nízko. Z tohoto výčtu vyplývá, že se se svými svěřenci rozhodně nudit nebudete, a to navzdory tomu, že samotný příběh je tu spíše do počtu a na okrasu.

Kvalitní průvodce peklem

Základní trojku hrdinů ve Special Edition doplňuje ještě starý známý Vergil, naprosto neskutečná kosa se skvělou plejádou zbraní a bojovým stylem zaměřeným především na precizní a dobře načasované provádění útoků a úhybných manévrů. Bohužel nedostal do vínku vlastní příběhový přílepek, můžete s ním pouze projít základní kampaň Devil May Cry 5, a to bez příběhových animací, které by v tu chvíli nedávaly smysl.

Na druhou stranu si můžete užít celistvý průchod bez střídání různých postav jako v základu, navíc nelze dostatečně zdůraznit, jak velmi zábavné je zhostit se právě tohohle bijce s katanou, teleportačními schopnostmi, drtivými údery a NEZMĚRNOU sebejistotou.

Next-gen?

Abych jen nechválil, port na novou generaci konzolí je tak trochu zbytečný v případě, že jste si už hru stihli pořídit na PS4 nebo Xbox One a trochu Capcomu zazlívám, že neposkytuje (byť třeba mírně zpoplatněný) upgrade, ale zájemce nutí zakoupit celou hru znovu.

Vergila si totiž můžete do staré verze pořídit jako DLC a těch dalších změn je relativně pomálu. Za zmínku rozhodně stojí úroveň obtížnosti Legendary Dark Knight, kterou sice nelze doporučit úplným nováčkům, dobře ale vyvažuje fakt, že základní dvě dostupná nastavení náročnosti soubojů jsou velmi, velmi snadná a hrou prosvištíte jako Spardův meč pajšlem zmateného démonického přisluhovače.

Co se týče grafiky, ani tady nečekejte žádný zázračný posun. RE Engine přeci jen čaroval už na minulé generaci (sám jsem tedy původní Devil May Cry 5 hrál na Xboxu One X), nově přidaný ray-tracing rozhodně nestojí za poloviční (30FPS) framerate, a naopak režim se 120 FPS patrně využije jen hrstka majitelů odpovídajících televizních obrazovek. Tedy pokud nehrajete na herním monitoru.

zdroj: Paradox Interactive

Zamrzelo mě, že si verze pro PlayStation 5 trochu víc nehraje s možnostmi ovladače DualSense, kromě vrnění při túrování rukojeti Nerova meče si vybavím snad jen zvukové efekty při měnění Dantových stylů boje. Co naopak lze s potěšením vyzdvihnout, jsou prakticky neexistující nahrávací časy.

Easy to learn, hard to master

Mých několik výhrad vůči samotné hře pramení především z toho, že se pořádně rozjede relativně pozdě, v závislosti na tom, jak si odemykáte nové schopnosti a komba a postupně se učíte pro nováčky relativně komplikovaný soubojový systém. Tedy, komplikovaný je především tehdy, když chcete dosáhnout co nejlepšího ocenění vašeho bojového stylu, které kromě bezchybného uhýbání vyžaduje i oku lahodící střídání útoků. Zvítězit se dá i prostým button mashingem, budete z toho ale mít asi tak čtvrtinový pocit uspokojení.

Devil May Cry 5 je skvělou volbou především pro ty, kteří si chtějí užít krásně plynulou frenetickou akci a kterým nevadí typicky japonský over-the-top design, díky němuž může hrdina mydlit své protivníky rozpůlenou motorkou opatřenou čepelemi z poraženého protivníka, aby na ni v následující scéně zas nasedl a vyrazil o dům dál. Jedná se o fantastickou jízdu, ve které hratelnost hraje první, druhé i třetí housle.

Forma předčí obsah

Nečekejte hluboký příběh, tohle je chlapácká fantazie o překonávání zdánlivě nepřekonatelného, o prsatých pomocnicích a o démonech, kteří si ani neuvědomují, v jaké se to ocitli šlamastyce, když vám zkřížili cestu. Nero, Dante, V i Vergil umí rozpoutat takovou holomajznu, že jsem měl problém z akce pořídit aspoň několik nerozmazaných screenshotů.

Special Edition je skvělou volbou pro ty, kteří s pátým Devil May Cry stále otáleli a ještě Capcomu neotevřeli svou peněženku. Za cenu lehce přesahující tisíc korun dostanete kopici zábavy, která vám může ukrátit čekání třeba na tu zpropadenou třetí Bayonettu. Naopak vyhnout by se jí měli ti, kteří nejsou dostatečně bláhoví, aby vytáhli peníze za miniaturní upgrade pro svou novou sexy konzoli. Tedy ti, kteří nejsou jako já.