Vrcholy americké klasické prózy. Kteří autoři 19. století by neměli chybět v žádné knihovně?

Já bych prosím raději ne. Herman Melville se zabývá otázkou, zda-li v jazyce můžeme vůbec něco smysluplného říci

V roce 1839 se Herman Melville vydává po smrti otce na moře. O svých romantických cestách sepíše dvě dobrodružné knihy Typee a Omoo, které mapují převážně jeho zážitky v Polynésii. Následuje vážnější dílo s encyklopedickým rozměrem, největší román roku 1851, Moby-Dick (Bílá velryba). Kritika ho však nepřijme. Ve svém pozdějším díle se Melville zabývá kritikou moderní společnosti, která se uzavřela do kanceláří. Stejně jako modernisté řeší také témata hledání smyslu života.

Jsem již starší člověk. Povaha mých zájmů mne během posledních třiceti let vedla k víc než obvyklému styku s typem dosti pozoruhodných a poněkud zvláštních lidí, o nichž, pokud vím, se přes to všechno ještě nikdy nepsalo — mám na mysli advokátní opisovače nebo písaře. Poznal jsem jich požehnaně, po stránce profesionální i soukromé, a kdybych chtěl, mohl bych vyprávět nejroztodivnější historky, nad nimiž by se dobromyslní pánové třeba pousmáli a duše sentimentální by si mohly i poplakat. Avšak když pomyslím jen na několik okamžiků ze života Bartlebyho, musím nechat životopisy všech ostatních písařů stranou, protože Bartleby byl ten nejpodivnější písař, jakého jsem v životě viděl a o jakém jsem slyšel. Zatímco bych o jiných advokátních opisovačích mohl napsat ucelené životopisy, v případě Bartlebyho nic takového udělat nemohu. Jsem přesvědčen, že k úplnému a uspokojivému životopisu toho člověka neexistuje žádný materiál. Pro literaturu je to nenahraditelná ztráta. Bartleby byl z rodu těch bytostí, o nichž se nedá zjistit vůbec nic, leda z původních pramenů, a ty jsou v tomto případě velmi hubené. O Bartlebym vím jedině to, co jsem viděl na vlastní udivené oči, s výjimkou jedné zprávy, která se ve vyprávění objeví později.
Herman Melville: Písař Bartleby, překlad Radoslav Nenadál

autor: Hana Ulmanová
Spustit audio