Já bych prosím raději ne. Herman Melville se zabývá otázkou, zda-li v jazyce můžeme vůbec něco smysluplného říci

Jsem již starší člověk. Povaha mých zájmů mne během posledních třiceti let vedla k víc než obvyklému styku s typem dosti pozoruhodných a poněkud zvláštních lidí, o nichž, pokud vím, se přes to všechno ještě nikdy nepsalo — mám na mysli advokátní opisovače nebo písaře. Poznal jsem jich požehnaně, po stránce profesionální i soukromé, a kdybych chtěl, mohl bych vyprávět nejroztodivnější historky, nad nimiž by se dobromyslní pánové třeba pousmáli a duše sentimentální by si mohly i poplakat. Avšak když pomyslím jen na několik okamžiků ze života Bartlebyho, musím nechat životopisy všech ostatních písařů stranou, protože Bartleby byl ten nejpodivnější písař, jakého jsem v životě viděl a o jakém jsem slyšel. Zatímco bych o jiných advokátních opisovačích mohl napsat ucelené životopisy, v případě Bartlebyho nic takového udělat nemohu. Jsem přesvědčen, že k úplnému a uspokojivému životopisu toho člověka neexistuje žádný materiál. Pro literaturu je to nenahraditelná ztráta. Bartleby byl z rodu těch bytostí, o nichž se nedá zjistit vůbec nic, leda z původních pramenů, a ty jsou v tomto případě velmi hubené. O Bartlebym vím jedině to, co jsem viděl na vlastní udivené oči, s výjimkou jedné zprávy, která se ve vyprávění objeví později.
Herman Melville: Písař Bartleby, překlad Radoslav Nenadál