napsal Leo K

V Literárních listech (č. 24 z 8.srpna 1968) vyšel článek Františka Šamalíka Agentománie, který reagoval na nálepkování imperialistickými agenty všech těch, kterým šlo o demokracii a spravedlnost. Je to článek z doby před více než padesáti lety, kdy tady existoval jiný společenský řád, proto nám slova znějí cize, ale problémy podobné těm před padesáti lety, řešíme i dnes. Rozpor mezi reálným děním a jeho hodnocením přes brýle politických ideí. Pravda je v podání všech ideologů úžasně jednoduchá

                                     „kdo nejde s námi, jde proti nám!“

Tak to fungovalo tenkrát. Každý, kdo měl i jenom nejdrobnější výhrady, byl ihned vystaven otázce: „Jak to myslíš se socialismem?“ A byl ocejchován jako člověk nepevných zásad, až snad – nedej bože – imperialistický agent.

Takhle tedy pravda zase jednoduchá není. Tu bizarní jednoduchost nám imputuje systém. A ví dobře proč. Článek z roku 1968 reaguje na Poznaňské události. To byla demonstrace dělníků požadujících lepší podmínky, která vypukla ráno 28. června 1956 v poznaňských Stalinových závodech. Shromáždilo se asi 100 000 demonstrantů, kteří se domáhali úpravy pracovních norem, snížení cen a zvýšení platů. Poté se jich větší část vydala směrem k věznici, kterou obsadila, propustila 257 vězňů a začala ničit její zařízení a pálit dokumenty. Proti vzbouřencům nastoupilo 10 000 vojáků Polské lidové armády a příslušníků státní bezpečnosti s 360 tanky(!) a 30 obrněnými transportéry. Polské bezpečnostní síly povstání během noci a příštího dne krvavě zlikvidovaly. Totalitní režim jak v Polsku tak i u nás na událost reagoval tvrzením, že za spontánními projevy nespokojenosti poznaňských pracujících

byly diverzní prvky amerických a vůbec imperialistických agentur.

To narazilo v obou zemích na logičtější interpretaci některých politiků, kteří vysvětlovali tyto protesty jako následky chyb a nedostatků hospodářské a sociální politiky. Z takového výkladu vyplynulo, že sílící projevy nespokojenosti nelze vyřešit zesílením bezpečnostních a jiných donucovacích orgánů, ale příslušnou změnou politické, hospodářské a sociální situace. Tehdy se zdálo, že sice obtížně, ale nezadržitelné mizí z politické praxe dlouho používaná „agentománie.“ Z procesů stalinistické éry jsme se totiž překvapeně dovídali,že významní političtí a veřejní pracovníci byli agenty amerických, německých, anglických, francouzských, italských a i jiných rozvědek.

A z úst předních politiků jsme slyšeli, že cizí agenti k nám pronikají po zemi, pod vodou i vzduchem. Nebyli to jenom Poznaňské události, ale mnohé další politické a sociální konflikty, které se vysvětlovaly podvratnou činností cizích, zvláště amerických rozvědek. A František Šamalík vysvětluje jev agentománie a jeho příčiny sice slovníkem šedesátých let minulého století, nicméně jeho vysvětlení je aktuální i dnes.

…Autoritativní systém měl klasickou jednoduchost a jednotnost a trval zachováním této jednotnosti a jednoduchosti. Nemohl připustit žádné prvky, jež s ním nebyly v souladu. Proto také vznikal ten podivný jev, že tak silný a monolitní systém označoval jako nebezpečné a ohrožující celý systém sebenepatrnější odchylky od oficiálních stanovisek. Pro tento systém to bylo logické a nevyhnutelné, neboť nemohl trvat jinak než jednotou. Jakmile by skutečně a trvaleji připustil legální a oficiální pluralitu stanovisek, připustil by svou proměnu a zánik.

Demokracie je demokracií právě tím, že nezná ani tuto jednoduchost, ani tuto jednotnost, že připouští různorodost. Z hlediska autoritativního systému a autoritativního myšlení je už sám tento fakt plný úskalí a ohrožení. A protože je nejen přirozené, ale i nevyhnutelné, že se v našich politických kontraverzích, ovlivněných netrpělivostí, morálním rozhořčením atd., vyhrocují na obou pólech extrémní stanoviska,

mluví autoritativní myšlení o ohrožení socialismu a jiných základních hodnot,

aniž se zabývá reálnou silou těch, od nichž lze toto ohrožení očekávat. Poslanec a generál Kodaj, tedy muž, který v obou svých určeních by měl rozhodovat na základě znalosti sil a jejich záměrů, volá na poplach proti 2000 slov, v nichž spatřil výzvu ke kontrarevoluci, aniž blíže určil síly kontrarevolucionářů, což měl udělat jako politik i jako voják.

Už jsem řekl, že z hlediska autoritativního systému jsou obavy tohoto druhu naprosto přirozené a logické. Pro většinu naší společnosti, pro většinu socialistů je však právě tento systém nepřirozený a nelogický — proto se obávají jeho obnovy.

Tak se střetávají dvoje obavy — obavy z demokratizace a obavy z obnovy nedemokratického systému. Z prvních vyplývá nechuť ke svobodě sdružování a spolčování a ke svobodě projevu — z druhých rozhodná obrana těchto svobod. Oboje obavy jsou přitom motivovány zájmem o socialismus. Tyto protikladné obavy dokazují, že v těchto sporech nejde o jeden socialismus, že každá soupeřící strana určuje svá stanoviska z hlediska určité koncepce socialismu.

To je podstata našich sporů, které tak zdramatizoval varšavský dopis. V něm byly obavy našich Kodajů povýšeny do významnějšího, oficiálnějšího a organizovanějšího stupně. Čteme v něm o revizionismu a musíme přiznat, že opravdu radikálně revidujeme dřívější pojetí socialismu a socialistického politického systému […] Čteme v něm, že strana se vzdává některých svých pozic a musíme uznat, že je to oprávněné, neboť strana skutečně „dovoluje“ samostatnou, autonomní existenci a činnost různých seskupení, která byla dříve beze zbytku podrobena jejímu řízení.

Vytýkají se nám tedy naše snahy o takový socialismus, který má v sobě imanentně zahrnovat demokracii a lidskost, větší rozsah ekonomického a politického osvobození člověka a společnosti, snahy spojené s jistotou, že takový socialismus odpovídá naší současnosti i našim tradicím, že takový socialismus pevněji zakotví v naší sociální a národní struktuře. […]

V žádném případě nechceme demokracii bránit tím, že ji usmrtíme. Z hlediska demokracie v nás mohou vzbuzovat obavy pouze ty síly, jež odmítají přijmout princip rovnosti (rovných možností) a obecně závazné právní rámce (jež je třeba urychleně reformovat). Síly vymykající se demokracii, síly pučistické, jež se nechtějí vřadit do demokracie a které se organizují proti demokracii. Intenzita našich obav musí však odpovídat významu těchto sil — nemůžeme z izolovaných a nevýznamných (nevýznamných, pokud nenacházejí sociální odezvu) extrémů vyvozovat taková protiopatření, která omezí možnost svobodného projevu socialistů a demokratů. […]

Chceme posuzovat naši situaci a náš vývoj demokraticky, a proto nemůžeme souhlasit s dramatizací nebo diskreditací demokratické iniciativy a přirozených důsledků demokracie. Máme ovšem za sebou dlouhodobé dědictví autoritativního režimu, jež se u nás doma prostřednictvím různých sil také podílí na této dramatizaci a diskreditaci, neboť stále ještě vidí nebezpečí ve všem, co není oficiální, co je samostatné, iniciativní atd. Je to přirozené a zde je dnes nejvlastnější a nejdůležitější pole pro činnost všech těch, kteří spolu se stranou chtějí socialismus a demokracii…

Kde jsou ty časy, kdy se člen partaje odvážil vystoupit proti vedení. A proti generálu Samuelu Kodajovi zvláště. S ideologií totiž nelze polemizovat, té lze jen věřit, nebo ji odmítnout. Dnešní „stateční“ovšem bojují urputné bitvy se starší než třicetiletou minulostí. Je to svého druhu naše vlastní zatvrzelost, že jim dáváme hlas a nechceme vidět jak jsme se odchýlili od ideálů listopadu 89, od představ o demokracii a že se neumíme podívat pravdě do tváře.

Lid (ve smyslu občanů) už dávno není zdrojem státní moci, vykonávané prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Vůle občanů projevená volbami je ohýbaná dvakrát. Jednou politickými stranami a po druhé oligarchy ať přímo (jako např. A. Babiš) nebo nepřímo (chlapci, co spolu mluví). A to do takových podob, které by nenapadly ani spisovatele sci fi.

Moci zákonodárná, výkonná a soudní mají být v demokracii na sobě nezávislé. U nás však ne. Moc výkonnou má spolčení, které má v parlamentu nadpoloviční většinu. Čili moc zákonodárná má při jednání s mocí výkonnou zákonitě smůlu. Jak jí má kontrolovat? Není to hlavní důvod proč je parlament bezduchou žvanírnou? Nástroj, který by mohl tenhle konflikt korigovat, lidové hlasování (referendum), je s hrůzou v očích co by si lidé dovolili, odmítán. A moc soudní? Dnes už přece není pochyb, že si lze soudní stíhání objednat. Paní Vitásková by mohla vyprávět. A okolní svět – geopolitika?

V devadesátých letech nenastal konec dějin. Něco se zadrhlo. Z ubohých zbytků spolupráce (vesmírná stanice ISS a fúzní tokamak ITER) a rozpadající se sovětské veleříše, která byla jediným vážným konkurentem světového šerifa, se zrodil konsolidovaný Ruský stát. Dokonce v sobě našel dost síly, aby projevil svoji vůli (Krym, Syrie). A to začalo být solí v ránách, které západ utrpěl. Anders Fogh Rasmussen, do roku 2014 generální tajemník NATO v jednom rozhovoru řekl:

Je v ruských silách destabilizovat minimálně Evropu, což jsme viděli i v praxi, když poprvé od druhé světové války evropský stát násilím zabral území jiné země. Tím mám samozřejmě na mysli útok na Ukrajinu a následnou ilegální anexi Krymu a jeho připojení k Ruské federaci a pokračující destabilizaci východní Ukrajiny. To by nemělo být bráno jako izolovaný případ, protože když se podíváme na mapu, tak jasně vidíme, že Rusko vyvolalo a udržuje hned několik regionálních konfliktů se svými sousedy. Ať už se jedná o Podněstří a Moldavsko, Abcházii a Jižní Osetii v Gruzii nebo Náhorní Karabach mezi Ázerbájdžánem a Arménií, Rusko má ve všech případech zájem na tom, aby tyto konflikty zůstaly nedořešené, protože chce udržovat své sousedy slabé a závislé na Kremlu.

Tenhle ublíženecký projev je ale logický. Vedoucí role Spojených států po druhé světové válce byla zapříčiněna obranou liberálního řádu a NATO je jeho vojenským nástrojem v Evropě. Jehož existence ale závisí na válečném nebezpečí. Kde ale takové nebezpečí v Evropském prostoru vzít? Role nepřítele, role černého Petra musí připadnout Rusku. Není vyhnutí; mírové soužití je pro NATO totiž smrtící. A aby nebylo všech ran málo, na dálném východě došlo ke grandióznímu rozvoji Číny, dokonce už není otázkou zda se Čína změní v určující ekonomiku světa, ale kdy k tomu dojde.

V minulých letech jsme byli svědky nárůstu čínských strategických investic, kdy Čína nakoupila strategickou infrastrukturu ve slabých ekonomikách Evropy (např. v Řecku přístav). Kromě toho vytvořila v rámci své iniciativy Jeden pás, jedna cesta, formát spolupráce se zeměmi střední a východní Evropy (17 + 1). Čína ale v Evropě spolupracuje také s francouzskou EDF na projektech Hinkley Point C a Sizewell C ve Velké Británii a firma China General Nuclear nabízela svůj pokročilý reaktor Hualong One certifikovaný v Evropě i pro další blok elektrárny Bradwell.  Do Evropy míří také čínští výrobci elektromobilů a baterií, kteří ovládají 61 % světového trhu v těchto oborech. Gigant CATL postaví továrnu na baterie v Německu, kde už s BMW podepsal smlouvu ve výši 4 miliard EUR. Na dohled od evropských břehů, v marockém Tangeru, plánuje závod na výrobu elektromobilů jiný čínský velkovýrobce BYD. Vyjednává se i investiční dohoda mezi EU a Čínou, kde se finále z původně plánovaného konce roku 2020 pravděpodobně posune kvůli covidové krizi do roku příštího. A Čína všechno korunovala nedávným vyhlášením, že dosáhne svého maxima emisí oxidu uhličitého do roku 2030 a dosáhne uhlíkové neutrality do roku 2060. Tím závazkem do poloviny století převezme úlohu jedničky(!) v environmentálním úsilí.

V momentě, kdy začíná být jasné, že západ prohrává i ekonomicky, nezbylo nic jiného než se uchýlit ke starému osvědčenému nástroji, k osvědčeným šprochům o agentech a diverzní (promiňte) hybridní válce. Pro ilustraci se podívejte jak o stejném projektu – Cloud Valley v třicetimilionovém Čchung-čchingu – informuje náš tisk a jak o něm informuje novozélandský na architekturu specializovaný server. Zase jsme obklopováni tvrzeními o špinavých rejdech cizích rozvědek, zvláště pak ruských a čínských. A není to jenom „planoucí oko“ Pavel Fischer nebo skrze ministra Petříčka Bémův žák Miroslav Poche, ale je to masové mediální působení, které má zlovolné působení Ruska a Číny za konstantu. Není divu, že část společnosti na ně uvěří. Stejně jako uvěří na účelnost kráječe na zeleninu z televizní reklamy za pouhých 899 Kč.

Tak jak uvěřili Němci nacionálnímu socialismu, Severokorejci na Čučche a Američané svého času McCarthymu. A tak začíná zvolna převládat obraz Ruska jako země opilých mužíků a Číny jako světové továrny na výrobu podřadných kopií.

Nic nepomáhá ani fakt, že za poslední léta patentovali její občané ve světovém srovnání nejvíce jedinečných výrobních postupů. Nebo mám opravdu a bez důkazu věřit, že České zpravodajské služby odhalily, jak se institut vyrábějící čínské jaderné hlavice v minulosti pokusil získat českou technologii prostřednictvím běžné akademické výměny s místní univerzitou? Jak se píše na sinofóbním webu Sinopsis?

Jaké poučení si z dávného článku vzít?

Opět je tu autoritativní systém, byť se maskuje názvem liberální demokracie, ale prozrazuje se tím, že volá po jednotnosti a jednoduchosti. Systém, který nemůže připustit prvky, jež s ním nejsou v souladu a označuje je jako nebezpečné a ohrožující celý systém. Proto je chce pranýřovat, cenzurovat a mazat.

Jsme ohlušováni ideologickým náletem, že hlavním cílem čínské strategie je rozdělení Evropy. Že není v pořádku, když čínské státní nebo státem podporované firmy na volném trhu soutěží s našimi soukromými firmami.

Jak z téhle logiky vycházejí nadnárodní firmy, často silnější než leckterý stát? Proč by vlastně mělo být privátní vlastnictví zvláště chráněné? Není spíše chybou, že rozdrobením vlastnictví dochází k jeho tržní marginalizaci?

Když nás zrazuje systém tak se nelze divit, že zase přicházejí ke slovu agenti. A protože musíme vidět „správně,“ geopoliticky, tak jsou to tentokrát agenti ruští, čínští a ještě možná i iránští.

Jen velmi málo lidí si položí otázku: „Čím jsou pro nás nebezpeční?“ To nevyslovitelné nebezpečí se maskuje slovem ZÁJMY. Slovo zájmy ve své podstatě zakrývá obranu neokolonialismu takzvaně liberálně demokratické ideologie ZÁPADU, vedenou četnickou úlohou Spojených států, které tu ideologii zajišťují z pozice nejdražší armády světa.

Neustále tlučeme na buben lidských práv, ale když dojde na pomoc lidem ve třetím světě, tak místo toho, abychom jim pomohli stavět moderní infrastrukturu a přivést je na cestu rozvoje, tak jim nabízíme (někdy i darujeme) naše dotované výrobky a potraviny a tuto konkurenci místní zemědělství a průmysl nezvládá. Tak se země třetího světa znovu dostávají do neokoloniální závislosti.

Neexistuje v celém světě stát, který by neměl svoje zájmy, protože jenom ty opravňují jeho existenci. Je proto přirozené, že své zájmy prezentují i za hranicemi své země a aktivním prvkem této prezentace bývá zastupitelský úřad. Vzpomeňme tažení Zemana za ekonomickou diplomacii v době, kdy Karel Schwarzenberg tyto zastoupení rušil. To je totiž ten nejmenší úkol našich zastupitelů v cizině. Ale podívejme se na tuto činnost očima mainstreamových novinářů – co dělají početní členové cizích (potažmo ruských a čínských) zastupitelských úřadů? Nejsou to agenti? BIS má pravdu!

Jenže činnost těchto úřadů se řídí Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích, přijatou 18. dubna 1961 ve Vídni, která kodifikuje právní normy mezinárodního práva v oblasti diplomatických styků a vztahů. Jestliže tedy cizí zastupitelské úřady sbírají veřejně dostupné informace a plédují pro svoji zemi a pro svůj průmysl, nedělají vůbec nic jiného než (doufám, že dělají) naše zastupitelské úřady v cizině.

Odhlížím úmyslně od „argumentu“ opozice, že v takto pojaté diplomacii prim hraje obchod a ne důraz na posilování demokracie či lidských práv. Naším zájmem je ale skutečně ten obchod, zatímco demokracie a lidská práva by mohla být zájmem obyvatel státu, se kterým chceme obchodovat. Vždy si vzpomenu na citát z Bible:

Jak můžeš říci svému bratru: ‚Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku,‘ a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.

Jako neexistuje stát bez svých zájmů, tak neexistuje stát, který by měl morální oprávnění mistrovat a soudit druhé. Snad i proto na dodržování lidských práv oficiálně dohlíží „nevládní“(?) a nezisková organizace Human Rights Watch, která byla založena jako Helsinki Watch v roce 1978, aby monitorovala bývalý Sovětský svaz. Má 233 placených zaměstnanců a rozpočet 26 miliónů amerických dolarů na rok. Prý nezávislá. Hlavním sponzorem je… americký miliardář George Soros. Proto hlasy opozice, které nám vnucují Sorosovy zájmy, jsou hlasy, které staví požadavky některých členů americké nobility (kteří už řídí i svůj ryze americký deep state) nad zájmy našeho státu a tedy také proti jeho další existenci.

Každý stát má svoje zájmy, jenom my hájíme zájmy našich „spojenců.“