Ve starověku, na území dnešního Apeninského poloostrova, měla paní dvojčata, která chtěla zachránit před Amuliem (podle všeho jedním z prvních mafiánů), a tak je s těžkým srdcem poslala po vodě. Doplula až na místo, kde se jich ujala moudrá vlčice. Ta se ve finálním sestřihu zdrží asi tak na minutu, což hodně zamrzí, že její výchově nebyl věnován větší prostor. Za její nesporné zásluhy se jí pasák ovcí odměnil tím, že ji chladnokrevně zabil. Děti v jeskyni nalezené pojmenoval Romulus a Remus. Rázem byli dospělí a psal se rok 753 př. n. l., který se stane velmi významným. Po opětovném setkání s matkou, jež se stala kněžkou vyznávající bohyni Vestu, si vyslechnou věštbu, která je má dovést do Údolí sedmi pahorků, kde mají společnými silami založit město veliké a svobodné, jehož sláva hvězd se rovněž bude dotýkat.

Nepřátelé jsou jim v patách, jelikož Romulus unesl Julii – krásnou dceru sabinského krále. Nežádoucím problémem se může stát taky impulzivní povaha bratra Rema, jenž by pořád despoticky rozkazoval a hned se rval s každým, kdo ho neposlouchá. To je asi největší nedostatek celé této historické podívané, že není vysvětleno, z jakého důvodu je Remus takhle posedlý a zlý – i vůči oddané Tarpeie. Určitě to není tím, že mu otec na smrtelném loži prozradil, že není jejich otec. A také danou záležitost nelze ospravedlnit pouze tím, že jedno dvojče zkrátka vždycky musí být zlé. Pověsti o zlém dvojčeti jsou přece známé po celém světě – vždyť třeba Aztékové na území dnešního Mexika v případě narození dvou dítek vždycky jedno pro jistotu zabili. Moc se nepíše o tom, kde brali tu jistotu, že nezabili to dobré …

V předchozích dvou odstavcích nastíněný příběh vlastně sám o sobě vede k celé řadě kladů filmového Romula a Rema. Začal bych ovšem řečnickou otázkou: Když je pověst o založení Říma tak známá, proč o ní nevzniklo více známých filmů (tento se za vyloženě známý rozhodně - zatím - považovat nedá)? Kupříkladu o Ježíšovi jich přece existuje celá řada. O Králi Artušovi a Exalibru jakbysmet. A dokáže někdo spočítat, kolikrát se tvůrci inspirovali starořeckými báji a pověstmi nebo údajným počínáním Vlada III. Napichovače? Vždyť i do vyprávění příběhu o Kněžně Libuši se pustili paradoxně ne Češi, nýbrž Američané. Jasně, podle toho to taky dopadlo, ale rozhodně to není taková tragédie, jak se traduje. Ale počkejme si, jak dopadne (snad) příští rok Jan Žižka.

 










 

V souvislosti s Romulem a Remem určitě nelze nevyzdvihnout vynikající dobovou atmosféru. Jako u dalších výborných titulů není ani u tohoto důvod nevěřit tomu, že právě takhle se to tenkrát odehrálo. Dialogy se sice často točí kolem odvahy, zbabělosti, lásky, žárlivosti a nezbytně nutné potřebě dotáhnout svůj záměr se založením města do zdárného konce, ale díky tomu má film bezva ucelený tvar. A co teprve když se skupina vydává na nebezpečnou cestu přes aktivní sopku? V takovém případě jest o dobrodružství a napětí tuplem postaráno.

Sergio Leone měl v té době už bohaté zkušenosti, jelikož se podílel na neorealistických počinech a údajně zrežíroval slavný závod čtyřspřeží v Ben-Hurovi. U Romula a Rema byl jedním ze šesti scenáristů a jistě i on má velký podíl na tom, jak skvěle jsou do příběhu zakomponované vedlejší postavy, zvláště pak ty ženské. Od královy dcery Julie přes do Rema zakoukané Tarpeii (skvělá Ornella Vanoni) a matky dvojčat Reu Silviu (Laura Solari) až po Juliinu služku Estiu (milá José Greci) a mladou holčinu Siru (Inger Milton), která se také dočká svého charakterového obloučku.

Když už jsem trochu naťuknul obsazení, je záhodno zmínit tři klíčové hráče. Romula ztvárňující Steve Reeves (neplést s Georgem „Supermanem“ Reevesem) měl čerstvě za sebou dva počiny, ve kterých se představil jako Hercules. Gordon Scott, představitel Rema, měl pro změnu na kontě hned pět filmových představení v roli Tarzana. Oba byli kulturisté, takže osvalení předchůdci Arnolda Schwarzeneggera, jenž si svůj debut odbyl ve stejné dekádě s fantastickým Herculem v New Yorku. A samozřejmě nesmíme opomenout krásnou Virnu Lisi, jež tak trochu přebírá úlohu Trójské Heleny a jejíž jednoznačně kladná postava jest výtečně napsaná, tak jako Caroline v Černém tulipánovi.

 










 

Za kamerou se sešlo více talentovaných lidí. Třeba kameraman Enzo Barboni, jenž později – jako Corbucci – také natáčel s Terencem Hillem a Budem Spencerem. Nebo režisér druhého štábu Franco Giraldi. Přesto bojové scény zůstávají za očekáváním. Ne že by nebyly na tehdejší poměry velkolepé. Ne že by nebyly napínavé, avšak i ve srovnání s dalšími tenkrát natáčenými bijáky nejsou ničím výjimečné, čemuž příliš nepomáhá ani střihová skladba. Naštěstí ta závěrečná a vpravdě fatální pro mě neztratila ani po dvaceti rokách, kdy jsem Romula a Rema viděl po rodinné vycházce poprvé, nic ze své sugestivnosti.

Romulus a Remus je film, jaký se v 50. a 60. letech natáčelo v Itálii nebo i ve Francii docela dost, přičemž mnohé jsou dodnes oblíbené. Zato v současnosti takové nevznikají skoro vůbec. A když už, obvykle za mnoho nestojí. Ačkoli výjimky by se samozřejmě našly (Exodus: Bohové a králové, Ve jménu Krista, Agora, Umučení Krista, Gladiator). Ani ony s sebou však povětšinou nenesou poselství spočívající v tom, že události z dějin lidstva, jako například vytváření nových států, nesčetněkrát doprovázely kvůli lidské nepoučitelnosti krvavé souboje, tj. že takové Sametové revoluce bývají spíše výjimkou potvrzující pravidlo.

FOTO: cinema.de