Je věrný svému jménu: hraje na max, na max i žije a taky se směje. Žádný chladný seveřan. První Švéd v české extralize je nepřehlédnutelný už kvůli postavě Goliáše. Ze 195 cm výšky, 110 kg váhy a holé hlavy jde respekt.
Jenže po telefonu to trenér extraligového mužstva Jan Landa vidět nemohl. „Před mým prvním hovorem měli nesprávné informace. Honza si myslel, že jsem amatér. Říkal mi: Ne, nemůžeš přijít, nenecháme s námi trénovat amatéra, O. K.? A zavěsil,“ líčí Jonsson. „Jenže to nebylo O. K., zavolal jsem zpátky: Přijdu a podíváš se na mě. Zábavný příběh.“
Stačil jeden trénink a už se chystala smlouva. Pravá spojka přinesla zkušenosti, které sbírala po světě. Švéd hrával ve své domovině za Trelleborg, pak za norský Nötteröy, katarský Al Ahli Qatar, německé Hildesheim a Lipsko, francouzské Nancy a Istres, islandskou Grottu, norský Arendal a potom zase vyrazil za arabskou exotikou do Al Duhail a Al Jazira.
„Rád poznávám nová místa a potkávám nové lidi.“
Jedno setkání zásadně ovlivnilo jeho život a vlastně ho nasměrovalo do Lovosic. V Nancy se zakoukal do volejbalistky Martiny Šmídové, jejíž táta kapitánoval zlaté éře ústecké Setuzy. „Potkali jsme se na tréninkovém kurtu, oba jsme hráli za stejný klub.“ Ale zas až o takovou náhodu nešlo, jak vypráví jeho nynější manželka: „On si mě vyhlédl.“
Šmídová, nyní Jonssonová válela za Olymp Praha a ve třiadvaceti se vydala do Francie. Zůstala skoro celou dekádu.
„Před dvěma lety jsem dala volejbalu sbohem, protože náš vztah byl moc na dálku. Aby dva profesionální sportovci měli pořád angažmá ve stejném městě, to je složité. Já byla v Paříži, on na Islandu. Takže jsem se rozhodla skončit. Od té doby jsme jen spolu.“
Per Maximilian Jonsson si díky své milé volejbal oblíbil: „Moc jsem o něm nevěděl, než jsme začali randit. Teď ho mám rád, pěkně se na něj dívá. Zkusil jsem plážový, ten v hale ne, je moc obtížný.“
Do Lovosic vítěze Asijské ligy nasměrovala paradoxně pandemie koronaviru. „Švédsko bylo zavřené, tak jsme se přesunuli do Ústí, odkud Martina pochází,“ líčí 31letý házenkář. A líbí se mu tady, což potvrzuje i jeho žena. „Třeba v Emirátech se lidi tolik nesdružují, zato tady Max má svoji partu. Já zase rodinu, přátele, takže vlastně moc ani spolu nejsme jako jinde, kde jsme byli jen sami,“ srovnává bývalá volejbalistka.
Jonsson pochází ze sportovní rodiny, jeho táta dělal atletiku a oba bratři hráli basketbal. I on si zamiloval míč. „Já se dal na házenou, protože jsem u ní našel spoustu zábavy. A baví mě i její fyzická náročnost,“ tvrdí švédský hromotluk.
Kvalita české extraligy ho překvapila. „Upřímně je lepší, než jsem si myslel.“ Stihl čtyři zápasy, proti Frýdku-Místku zazářil dvanácti zásahy, celkem jich má na kontě už rovných dvacet. Švédové patří mezi světovou házenkářskou elitu a Jonsson do Lovosic hodlá přinášet nové prvky. „Chci hrát trochu jinak, než je obvyklé. S trochou víc energie, s dobrou, pohyblivou a inteligentní obranou, rychle.“
Světoběžníka zaskočila - a zase rozesmála - jedna anomálie české extraligy. „Šokovalo mě, že začátek zápasu tady bývá třeba i v půl jedenácté dopoledne. Jako když jsme nastoupili v Karviné. To jsem nikde nezažil, aby se hrálo takhle ráno. Leda výjimečně na turnaji. Ale extraliga je dobrá, rychlá, hraje se tady dobrá házená,“ oceňuje.
I život na maloměstě mu vyhovuje. „Velmi často jsou házenkářské kluby z malých měst. A to město pak házenou dýchá, žije pro ni. Je to běžné v celé Evropě. Skutečně to tady miluju, tým je super, parta dobrých chlápků. S trenéry tvoříme velkou rodinu,“ užívá si Jonsson.
I energický trenérský styl Jana Landy mu vyhovuje. „On je lídr. Ukazuje nám emoce, které chce, abychom měli i my na hřišti. Je velmi fajn mít takového trenéra na lavičce. Dává nám energii, i díky tomu se dokážeme vrátit do zápasu i za velmi nepříznivého stavu, což spousta týmů nedokáže,“ vypíchl vysokoškolák, jenž vystudoval matematiku na univerzitě ve Stockholmu. „Umím počítat góly a můžu dělat mnoho profesí,“ řehtá se hráč, který hovoří šesti jazyky: švédsky, norsky, anglicky, německy, francouzsky a islandsky.
Díky své manželce a angažmá u Lovců už zachytává i česká slovíčka. A vstřebává další zážitky.
„Tím největším je zatím vítězství v Asijské lize klubů a také ocenění pro nejlepší pravou spojku turnaje, to byly super zkušenosti. Úžasných vzpomínek je mnoho. Potkal jsem spoustu lidí a získal spoustu skvělých zkušeností.“ Co bude jednou vyprávět o Lovosicích? Určitě příhodu o odmítnutí, ale třeba i něco s medailovým happy endem.
Živý, pozitivní, chválí posilu kouč JelínekSe zahraničními posilami zpátky do bojů o extraligovou medaili, plánují házenkáři Lovosic. „Konkurence jejich příchodem vzrostla. Max Jonsson nám pomůže. Je hodně živý, hodně mluví, má pozitivní náturu,“ chválí švédskou akvizici Roman Jelínek, jeden z trenérů. I od mladého Bosňana Kesa Berina si Lovci hodně slibují. „Musel být v karanténě, ještě není úplně zapracovaný do mančaftu. Oba cizinci měli navíc zkraje sezony svalové zranění. Ale věřím, že se to podaří všechno vyladit a že budeme konkurenceschopní.“ Lovosice se chystají na restart, do soutěže se mají vrátit v sobotu domácím duelem se Zubřím. „Ta pauza ještě nebyla tak dlouhá, aby to bylo pro kluky devastující. Primárně jsme se zaměřovali na obranu, některé bloky se nám líbily, jiné byly horší, ale nic hrozného. Naštěstí se nám nikdo nezranil, toho jsme se trochu báli,“ odfoukl si Jelínek. Prvním cílem Lovosic je skončit po základní části extraligy do 6. místa. „Ale raději výš. Taky se může stát, že nám zruší play off, a my nechceme být šestí. Chceme bojovat o medaili!“ |
