Marta Jandová: Oheň miluju, i když z něj mám velký respekt

2.11.2020

Marta Verner, rozená Jandová je česká zpěvačka a herečka. Proslavila se v 90. letech v Německu s rockovou kapelou Die Happy, po 16 letech se nakonec vrátila do Česka. V Praze hrála v řadě muzikálů, také byla v porotě Superstar. Nedávno vydala svou první sólovou desku Barvy. Můžete ji slyšet každý všední den v 10 dopoledne na Frekvenci 1 v pořadu „Co se děje…“. Je to rozená rockerka, dcera Petra Jandy ze skupiny Olympic.

Jak jste prožila letos na jaře karanténu, když se zrušily všechny kulturní akce? 

Přiznám se, že jsem si tu karanténu docela užila. Být doma a nemít absolutně žádný stres, honění se mezi prací, školou a kroužky mojí dcery, to bylo opravdu osvěžující. Náhle jsem pochopila, jak jsem klidná, „mírná“ a vyrovnaná. Bavilo mě být doma a nepřemýšlet, kdy musím odjet, abych něco stihla. Manžel tedy jako doktor chodil i nadále každý den do práce, ale měli jsme na konci března letět na exkurzi do Egypta, takže jsme měli dva týdny volna a ty jsme si nechali. Trávili jsme skoro celý čas na vesnici mimo Prahu, kde nám bylo nejlíp. Vstávali jsme, kdy se nám chtělo, pak jsme se učili, chodili ven, vařili a uklízeli, hráli hry, koukali na pohádky, venčili pejsky a cítili se snad nejvíc spojení jako rodina. Takže za tuto zkušenost jsem opravdu vděčná.

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste spíš Evropanka než Češka, jak snášíte omezení cestování? Je to pro vás těžké?

Ani ne. Ty zrušené dovolené mě mrzely, protože jsme to měli krásně naplánované. Můj tchán prožil půlku života v Egyptě jako archeolog, egyptolog. Měl být naším průvodcem a ukázat nám všechny možné památky a vykopávky i s odborným výkladem. Snad se nám to třeba příští rok podaří. V srpnu jsme měli procestovat část národních parků v Kanadě až na Aljašku. No my míníme a život mění. Nevadí. Jsem šťastná, že máme kam jet, mimo Prahu, do domečku se zahradou. Je to ve vesnici, kde jsem prožila dětství. Všichni to tam milujeme. To je teď náš glóbus. Tam jsou teď všechny naše dovolené. Nemáme moře, ale rybník a pár paddleboardů. Znám tam každý strom, každý kámen. 

Letos se naplno ukázalo, jaký je to luxus, mít kam odjet do přírody… 

Je to opravdový luxus. Zvlášť když je to kousek od Prahy, takže odtamtud můžeme v pohodě dojíždět i do práce. A v době karantény nám to zachránilo minimálně naši psychiku. Protože jsme hodně aktivní a potřebujeme jít ven. 

V krbu topíme dřevem nebo briketami

Jak v domku topíte? Máte krb, nebo kamna?

Máme krb na dřevo, který používáme jako hlavní topení pro celý domek. Krb je umístěn uprostřed dolní místnosti a má rozvody do horních dvou malých ložnic. Takže dole zatopíme a za chvilku máme všude teplo. Oheň miluju, i když mám z něj velký respekt. Ale v krbu za sklem se ho nebojím. Ráda se do něj dívám. Venku máme ohniště. Tam jsme se už napekli špekáčků. Ten oheň si hlídáme, aby někam nepřeskočil, ale kousek od něj teče potok. 

Co si myslíte o vztahu Čechů k ekologii? Mnoho let jste žila v Německu, máte možnost srovnávat… vidíte nějaký posun?

Posun vidím veliký. Když mi bylo sedmnáct, odjela jsem na rok do USA. Tam už tenkrát začínali s tříděním plastů a obalů. Všichni si museli koupit průhledné plastové kontejnery, kam odpadky dávali. Kdo to nedělal, dostal pokutu. Tak sice všichni remcali, ale nakonec si zvykli a teď je to úplně normální. Když jsem se potom v devatenácti odstěhovala do Německa, byla jsem překvapená, jak se třídilo v té době tam. V roce 1993! V mojí rodině se třídilo opravdu všechno. I korek z vinných lahví. Dokonce se rozebíraly krabičky od cigaret na plast, papír a ten stříbrný papírek uvnitř. To jsem zírala. Tady už to je taky na dobré cestě. Alespoň když vidím, jak jsou kontejnery na třídění přeplněné. Nové generace to berou jako normální věc.

Co vy a ekologie? Je to pro vás téma?

My se doma hodně snažíme a recyklujeme opravdu vše, co jde. Já rozebírám i papírové krabice, kde je plastový průhled na zboží. Vše musí být oddělené a extra. V Praze se snažíme o bio popelnici. Na chatě ji máme. Tedy spíš kompostér. A jelikož jsme to dělali ještě před tím, než se nám narodila Maruška, tak už to i jí koluje v krvi. Když jsme předloni byli v Thajsku na pláži, nejdřív lamentovala, kolik tam plave plastu, pak skoro hodinu tahala odpadky z písku a z vody a teprve potom se šla vykoupat. Byla jsem na ni pyšná. Sbíráme odpadky skoro všude. Do lesa už nemůžeme bez tašky, kam ten „bordel“ dát. Proto mám víru v tu novou generaci. Vidí svět čistýma očima a pokud jim malinko pomůžeme, jakým směrem se dívat, tak jdou a bojují. A nestydí se, jako jsme se styděli my. Bojovat za něco, čemu věříme.

V létě jsme si koncert užili, jakoby to bylo naposled

Jak se cítíte v roli moderátorky na Frekvenci 1, běžel váš pořad i během karantény?

Cítím se fajn, musím se ještě hodně učit. Každý krok v mém životě mi něco dává. Tuto zkušenost jsem asi dostala proto, abych měla větší řád. Celý život pracuji různě, někdy mám 14 dní volno, pak 14 dní makám 15 hodin denně… S Frekvencí 1 mám pravidelnost. Což není vždy lehké. První týden karantény mě raději nechali doma, protože můj manžel je lékař a nikdo nevěděl, co se bude dít. Potom jsme měla mít stejně dovolenou, takže jsem byla doma 3 týdny. Pak to opět začalo. Bylo fajn zajít si „mezi lidi“, i když jsme se tam moc nemohli potkávat. A co si budeme povídat – všechny koncerty a představení, všechny televizní pořady a natáčení nám zrušili. Ze dne na den se výdělek rovnal nule. Rádio běželo dál. Takže jsem nezůstala úplně bez příjmů. Hypotéka se neptá.

Co s vámi posluchači nejčastěji probírají? 

Období odpovídání otázek posluchačů už je za mnou. Od té doby, co vysílám každý den, už mám jiný program. V mé hodině povídám o všem možném, co prožívám, co se děje a ráda vyhledávám různé zajímavé informace. Také mám rubričku, kde gratuluji k narozeninám. Lidé mi píšou a já přeji vše nejlepší do éteru jejich milovaným. To mě baví. Je to hezké a lidi mají radost.

Od podzimu zase koncertujete, těšíte se na živé vystoupení před diváky? 

Když vidím, jak se opět zavádějí některé restrikce a hrozí nám opět jiný styl výuky, tak se raději netěším. Uvidíme, co přijde a jaké to bude. Na jevišti stojím ráda, takže mi to chybí. V červenci jsme měli po dlouhé době s českou kapelou jedno vystoupení a moc jsme si to užili. Jako by to bylo naposled. Hráli jsme snad na 1000 procent. A publikum bylo úžasné. I lidem to, řekla bych, chybí.

V roce 2018 jste vydala první sólové album Barvy. Chystáte další?

Ano, určitě. Jen se opět musím hecnout. Když začnu, tak to pak jede.

Kde berete inspiraci, když píšete vlastní texty písniček? 

Z mého vlastního života a pozorování. Ráda se koukám kolem sebe. Přemýšlím, co si ti lidé, kteří vedle mě stojí v tramvaji, myslí, kam jedou a proč. Tady zpracovávám své životní vzpomínky a zkušenosti. A pocity. Těch tam je nejvíc. Moje láska i smutek.