Chůze za olympijským snem. Touha dohnala Ďurdiakovou k další disciplíně

A tak se na olympijské hry pokusí dojít.

„Pokud jsem ve sportu, jemuž jsem se právě věnovala, zjistila, že tudy už cesta k olympijskému snu nevede, hledala jsem změnu,“ líčí 29letá bojovnice.

Ta zatím poslední jí přinesla ovoce hned po necelém roce. Chůzi se Ďurdiaková věnuje od jara a už je mistryní republiky; na domácím šampionátu zdolala i šestinásobnou držitelku zlata Anežku Drahotovou.

„Že je Tereza zarputilá, jsem věděl, ale myslel jsem si, že v koncovce bude Anežka rychlejší. Kilometr před cílem bych si na Terezu nevsadil. I tak jsem byl spokojen s výkonem a časem. Ovšem jak se Tereza do Anežky v koncovce pustila, to myslím překvapilo nejen mě,“ pravil chodecký trenér Ivo Piták o své svěřenkyni uznale.

Jejím vzorem je rychlobruslařka Martina Sáblíková, ale i ta by zřejmě nevěřícně zakoulela očima, kdyby si naráz přečetla, co všechno už Ďurdiaková ve svém věku zvládla.

Coby akvabela i triatlonistka byla mistryní republiky, v maratonu patřila mezi českou špičku.

Jenže... „Ve spoustě sportů není tak složité být v Česku nejlepší nebo výborný, zvlášť v ženách. Mně ale vždycky šlo o to uspět v mezinárodní konkurenci,“ vypráví atletka, co ji žene do nových výzev.

Mezi akvabelami v ní kdysi vzklíčila obava, že mezi osmi členkami týmu stačí, aby se jedné z nich nedařilo, a výsledek může uplavat. Triatlon jí ukázal, jak nesmírně těžké je natrénovat všechny tři disciplíny. Při maratonu ji zase limitoval zdravotní stav kotníku.

Nápad s chůzí přišel jako logické vyústění celé její kariéry.

„Vytrvalost má Tereza rozvinutou tak, že jí stačí vypilovat techniku. Kotník jí při chůzi problémy nedělá. Poradil jsem jí, ať to zkusí,“ vyložil Piták.

Protože znal trenéra Pavla Nováka, který Ďurdiakovou chystal během její maratonské éry, mluvil s ním o svém záměru udělat z všestranné sportovkyně chodkyni.

Kolo o život Název cyklistického seriálu Kolo pro život si Tereza Ďurdiaková pro sebe vtipně upravila, zvládla však i tuhle těžkou zkoušku.

Pak zašel i za Ďurdiakovou osobně. „Řekl jsem jí, že při stavu jejího kotníku by byl čas 2:38 v maratonu jejím stropem. Že běhá jako lachtan a na olympiádu to není. Poradil jsem jí, že medaili z mistrovství republiky na maratonu udělá i s polovičním tréninkem, ať si běh nechá pro zdraví a zkusí chůzi,“ vylíčil zkušený praktik.

O sedm měsíců později s Ďurdiakovou slaví české zlato. A pokud je někdo z tohoto rychlého progresu v šoku, tak novopečená šampionka to rozhodně není.

„Měla jsem jasno už na startu, že Anežku (Drahotovou) nenechám odejít, i kdybych měla padnout. Ukázala jsem jí, že umím nastoupit, pak to zkusila ona, a na 19. kilometru jsem to možná chtěla víc než ona,“ popsala svoji cestu ke zlatu.

Zkusila by všechno, jen vdát se nechtěla

Není to zdaleka poprvé, co Tereza Ďurdiaková během pár měsíců dohnala výkonnostní náskok ostatních. Už jako malá se takhle rychle dostala mezi přední akvabely.

„Byla moc šikovná a hlavně byla dříč. Sama si přidávala v tréninku; možná to na ostatní někdy působilo až divně, doháněla manko jako šprtáním zameškanou látku ve škole. Nechci, aby to vyznělo negativně, ale bylo znát, že kolektivní sport není úplně pro ni. Šla si za svým, teď se našla v atletice a já jí strašně přeju, že to dotáhla až sem,“ říká o své kamarádce akvabela Alžběta Dufková.

Po absolvování juniorských šampionátů se jejich cesty rozdělily, Dufková zůstala v bazénu a na olympiádu se už podívala. Ďurdiaková věří, že je v jejích silách ji napodobit, a to už pro nejbližší olympiádu (snad příští rok) v Tokiu. Za „ostrým“ limitem, který je v chůzi na 20 kilometrů na hranici 1:31,00, zaostává o necelé tři minuty.

„Dvě minuty rezervu mám v technice, kterou ještě nemám vypilovanou,“ uvažuje. Připomíná, že pokud po něčem touží, tak si za tím jde. Vedle Sáblíkové obdivuje třeba akvabelu Soňu Bernardovou, pověstnou svými nekompromisními nároky k sobě i svému okolí. „Nemám na všechno talent, ale svému cíli obětuji skoro všechno. Podobné to bylo i na horském kole, které jsem měla jen pro přípravu. Přítel byl biker, hned jsme jeli na Kolo pro život. Já tomu říkala Kolo o život, ale postavila jsem se a startovala,“ usmívá se brněnská rodačka.

Během své triatlonové kariéry se intenzivně zabývala myšlenkou, že by kvůli olympiádě zkusila získat slovenský pas a závodila za sousední zemi. Otec Ďurdiakové je Slovák, narodil se ve Zlatých Moravcích. Na stole byla tehdy dokonce i nabídka na svatbu v zahraničí.

„Ale byla jsem moc mladá, vdávat jsem se nechtěla. Teď bych o tom čistě teoreticky uvažovala, ale už věřím, že se na olympiádu dokážu dostat českou a ryze sportovní cestou. Za půl roku jsem v chůzi udělala poměrně velký skok, není nereálné na limit dosáhnout. Můj pohybový aparát bude už zvyklejší, takže se mně bude lépe trénovat. Druhá cesta na olympiádu vede přes ranking, ta je i reálnější, ale střelit ostrý limit by bylo fajn,“ spřádá plány chodecká republiková šampionka.