Muž poklepe na nedávno odlitý zvon. Uznale pokývne hlavou. Je si jist, že se mu dílo opravdu podařilo. Zasní se. Nic na světě se nevyrovná okamžiku slavnostního zavěšení zvou na kostelní věž.
Titul nejlepšího českého zvonaře si Brikcí z Cimperka (1535‒1599) si doopravdy zaslouží. Když roku 1599 zemře, jeho manželka Alžběta z Volfenburku se okamžitě po Brikcího smrti ujme jeho živnosti.. Neváhá ani na okamžik.
Žena měšťanského původu. v 16. století živící se podnikáním už naštěstí není terčem pohrdání.
Ženy se učí od manželů
„Cechovní pravidla všech řemesel uznávala, že se ženy za společného života od manželů naučily dost věcí, aby měly jako vdovy právo na členství v cechu i na dočasné vedení činnost,“ potvrzuje Janáček. Na druhou stranu musí si samy se vším poradit i ve tvrdém mužském prostředí.
Bez kvality to nejde
Buď profesi rozumí a úspěch se jich drží, nebo je rychle převálcuje konkurence. „Kvalita slitiny neodpovídá,“ odmítne Alžběta rázně dodavatele. Ne nadarmo trávila spoustu času v manželově dílně. Takový podvodník ji neoklame.
„Myslíte, že snad nerozumím svému oboru?,“ dá pochybnému rádoby odborníkovi jasně najevo, kdo zde rozhoduje. „Bude lépe, když už příště nepřijedete,“ naznačí ukončení jejich spolupráce.
Oporu má i v příbuzných
Kdyby si svým rozhodnutím nebyla jistá, má navíc na koho se obrátit. Obrovskou pomocí se pro ni stává zvonař Daniel Tapienus, který se z kutnohorské dílny přesunul k nim.
Další oporou je syn Brikcí, který umírá roku 1601, vnuk Jan Kryštof a synovec Brikcí, který odchází na onen svět roku 1606. Novoměstský radní Ondřej Kocour z Votína (†1621) si vezme Brikcho dceru Annu a později skončí na popravčím špalku na Staroměstském náměstí
