Už je to více než třicet let, tuhle příhodu si ale někdejší bývalý útočník zlínských hokejistů Juraj Jurík s úsměvem vybaví hned.
„Pozvali mě jako juniora do letní přípravy a hráli jsme fotbal mladí proti starým. My mladí jsme vedli 2:1 a měl být konec, jenže jsme se tam motali ještě 45 minut, dokud staří výsledek neotočili. Nastavení zařídil Pytlák. Zdeněk Uher (hlavní trenér) se dlouho chechtal,“ líčí Jurík.
Řeč je o Miloši Říhovi starším. Hokejovém bouřlivákovi, který v úterý zemřel ve věku 61 let a který svoji kariéru spojil s extraligovým Zlínem jako hráč i trenér.
I když se v sezoně 1984/85 podílel 11 body (3+8) na historicky první medaili klubu v nejvyšší soutěži v barvě bronzu, jeho angažmá v TJ Gottwaldov poznamenalo těžké zranění nohy z předchozí sezony při cestě na zápas do Pardubic.
„Dělali nový koberec, něčím to nastříkali, a jak pršelo, autobus na kluzké silnici ustřelil a narazil předkem do náklaďáku. Nejvíce to odnesli trenér Ota Mrlík a právě Miloš, kteří seděli u šoféra,“ vzpomíná na nehodu tehdejší Říhův spoluhráč Jiří Vodák. „My jsme jen narazili do sedadel, jenže jemu kapota přivřela nohu.“
Následky srážky byly pro budoucího trenéra české hokejové reprezentace hrozivé. Pro portál mapující historii zlínského klubu daan.estranky.cz na smolný střet zavzpomínal Říha takto:
„Vždy jsem sedával vedle řidiče, abych ho po cestě bavil. A tak jsem to podobně jako trenér Mrlík chytil z první ruky,“ líčil Říha. „Sice jsem trochu stačil uhnout, ale zaklesla se mi pravá noha. Komplikovaná fraktura si vyžádala při špatném srůstání téměř jedenapůlroční léčení a pochopitelně celá sezona byla pryč. Byl jsem považován spíše za invalidu.“
POPRVÉ V DRESU SPARTAKU MOSKVA - Na malém stadionu v Havlíčkově Brodě si Dominik Hašek poprvé vyzkoušel roli gólmana ruského týmu. Trénink vedl český kouč Miloš Říha.
Než byl začátkem listopadu 1985 vyměněn do Vítkovic, stihl za tři roky odehrát za Gottwaldov ve federální lize pouhých 38 zápasů.
„Havárie ho bohužel zastavila. Jeho hráčská kariéra se lámala,“ říká kouč extraligových Beranů Robert Svoboda, který Říhu zažil ve Zlíně jako spoluhráče i trenéra.
„Vzalo ho to, ale věřil, že se z toho dostane a začne hrát. Už to sice nebylo ono, ale pořád zůstal vůdčí osobností, bojovníkem, který neztrácel víru a táhl mužstvo,“ doplnil Vodák.
Do Zlína se Říha přesto ještě jednou vrátil. Po zastávkách ve Vítkovicích, Zetoru Brno a Hodoníně, který tehdy fungoval jako neoficiální farma Zlína, přijal před sezonou 1991/92 místo asistenta Stanislava Přikryla u extraligového áčka. Bylo mu teprve 33 let, přesto Říha neskrýval vysoké ambice, které ho později dovedly až do Kontinentální ligy nebo na lavičku národního týmu.
„Nebyl asistentem v pravém slova smyslu, chtěl být vždycky hlavním trenérem. Měl ambice to řídit a na střídačce chtěl být vidět,“ popisuje Přikryl společné působení, které trvalo jednu sezonu.
Říha pak ve Zlíně pomáhal Josefu Augustovi, po jehož odvolání na podzim 1993 dostal poprvé důvěru jako hlavní trenér extraligového celku. Sezonu dokončil, jenže po ní se už na Zimní stadion Luďka Čajky vracel jako soupeř.
Před svým odchodem ze Zlína zanechal výraznou stopu také v nedalekých Žeranovicích, kde na něj dodnes pamatují jako na řízného stopera jejich fotbalového mančaftu, jehož dres oblékal v 1. B třídě i se svým hokejovým svěřencem Juríkem. „Fotbal ho bavil. Řezal to pěkně od podlahy. V obraně nastupoval s Bobem Páníkem,“ zmiňuje Jurík současného trenéra prvoligových fotbalistů Zlína.
Na prvním místě však byl u Říhy vždy milovaný hokej.
