KOMENTÁŘ: Procházka a Hučín za stejnou věc dost možná nebojovali

Kristián Chalupa cituje údajné vyjádření Stanislava Devátého (jeden z Hučínových úspěšných právních zástupců v trestním řízení, které proti němu bylo vedeno v letech 2001-2007), podle něhož mu – jak z kontextu vyplývá, někdy v době Hučínova zatčení v roce 2001 - „kamarád a tehdy ještě žijící agent chodec Ota Rambousek popisoval, jak Procházka společně s (tehdejším ředitelem BIS) Jiřím Růžkem ,špiní‘ v Konfederaci politických vězňů (Vladimíra) Hučína.“

Jsem trochu překvapen tím, že Stanislav Devátý hovoří o Otakaru Rambouskovi jako o svém „kamarádovi“, protože podobným způsobem zpravidla nenazýváme lidi o více než generaci starší. Devátý je o šest let mladší než Otův syn Mike, s Otou Rambouskem se mohl poprvé setkat, až když Otovi táhlo na sedmdesát a s ohledem na okolnosti se i poté mohli vídat pouze sporadicky. Nicméně je možné, že se sblížili a Ota Rambousek určitě neměl důvod přistupovat k Devátému jinak než přátelsky. 

Vím ale zcela určitě a z první ruky, že Ota Rambousek byl celoživotním a blízkým přítelem mého otce, s nímž se znal a – s přestávkou vynucenou posrpnovou emigrací – pravidelně stýkal bezmála šedesát let. Poznali se v likvidačních podmínkách leopoldovského těžkého žaláře, kam se oba dostali pro svou aktivní odbojovou činnost a kde se, jak mi Ota Rambousek při našem vůbec prvním rozhovoru v roce 1991 v Brooklynu významně říkal, občas dělili i o půlku cigarety. Na jaře 1968 byli oba členy přípravného výboru K-231 a oba při tom, jako nedávno podmínečně propuštění muklové s více než desetiletými odloženými tresty, znovu riskovali. Téměř celých dvacet polistopadových let jsem pak Otu Rambouska potkával při dlouhých rozhovorech, které s tátou vedli v našem letenském bytě. Když si své návštěvy telefonicky domlouval, hovořil o tátovi vždy jako o „šéfovi“, což byla přezdívka, kterou ho prý tituloval už v K-231. O jejich přátelství vypovídá i to, že když se Ota vůbec naposledy objevil na veřejnosti – při vzpomínkové debatě se studenty pražské filozofické fakulty na jaře 2008, dva roky před Otovou smrtí –  bylo to společně s mým otcem.

Laskavý čtenář sám posoudí, jak věrohodný je v tomto kontextu popis průběhu rozhovoru mezi Otou Rambouskem a Stanislavem Devátým, který Kristián Chalupa ve svém článku podává.

Konfederace politických věznů

Kristián Chalupa cituje rovněž vyjádření Vladimíra Hučína, podle něhož právě můj otec měl rozhodující vliv na to, že se Konfederace politických věznů (KPV) v roce 2001 neangažovala v jeho trestní kauze v jeho prospěch („Vyšetřující tým Výbuch a vedoucí představitelé speciálního odboru Policie ČR, justice a další se obávali protestů, které by mohla KPV organizovat proti mému zatčení a obvinění. Procházka tyto aktivity paralyzoval.“).

Poručík Radovan Procházka v roce 1949, zhruba rok před svým zatčením / archiv autora

K tomu je třeba říci, že do této role Hučín mého otce obsadil zpětně až se zpožděním několika let, ještě v roce 2003 prakticky identickou formulací stejnou roli přisuzoval tehdejšímu předsedovi KPV Stanislavu Drobnému a o Procházkovi při tom nezaznělo ani slovo („Organizátoři příprav mého zatčení se velmi obávali protestních aktivit za účasti většiny členské základny KPV. Velmi mě mrzelo, že Drobný se opakovaně snažil veškerou aktivitu na mou podporu paralyzovat.“). Pokud má pozdější argumentační posun opět původ ve shora zmiňovaném rozhovoru mezi Hučínovým obhájcem Stanislavem Devátým a Otou Rambouskem (Devátý řekl Hučínovi, co mu Rambousek říkal o Procházkovi), jde zřejmě o dosti křehkou konstrukci.

Osobně se domnívám, že tu žádný jednotlivec rozhodující roli nehrál: političtí vězni v roce 2001 prostě nechtěli svou tehdy ještě významnou organizaci zavléct do kontroverzní živé trestní kauzy jednoho ze svých členů. Pokud by se KPV v Hučínův prospěch angažovala jako celek, o což Hučín dost nerealisticky usiloval, zcela by se to míjelo s jejím posláním. KPV nebyla výborem na obranu nespravedlivě stíhaných. Jejím úkolem bylo především usilovat o plnou společenskou a hmotnou rehabilitaci těch, kteří byli pronásledováni v době nesvobody a v roce 2001 už k tomu pro většinu z nich zbývalo jen velmi málo času. Organizovaná podpora ze strany KPV by navíc znamenala vnucení Hučínovy agendy mnohatisícové členské základně, která se o Hučínův případ ve své naprosté většině vůbec nezajímala.

Lze jistě lidsky pochopit, že Vladimír Hučín byl z nedostaku podpory ze strany KPV zklamán, zvláště v situaci, kdy v jeho procesu – jak dnes víme – skutečně bylo ze strany státních zastupitelství a soudu protiprávně zasahováno do jeho lidských a občanských práv. Sotva to ale mohlo být omluvou pro závěry, které z toho později vyvodil. Ale o tom všem bude ještě řeč.

Vztah k Hučínovi

Cítím, že teď čtenáři dlužím odpověď na otázku, jaký tedy vlastně byl názor mého otce na Vladimíra Hučína. Odpověď zní, že až do roku 2006 nijak zvláště kritický. Otec Hučína blíže neznal a nevěnoval mu velkou pozornost, ale pokud jsem to měl možnost zaznamenat, tak ho vnímal spíše neutrálně a pro osobní statečnost, kterou Hučín při svém normalizačním nástěnkovém terorismu prokázal, dokonce i mírně sympaticky. Dle vlastních slov vystupoval v době Hučínova zatčení v KPV spíše v Hučínův prospěch. Současně ale zastával názor, že Hučín před svým propuštěním z BIS profesně chyboval a že jeho kroky byly v rozporu s pravidly práce zpravodajského důstojníka. Ty, kteří znali jeho pojetí loajality a vojenské cti, to patrně nemohlo překvapit. Sotva mohl tušit, co si tím způsobí.

V červnu 2006 tak Vladimír Hučín zveřejnil difamační prohlášení, v němž mého otce osočil z řady zcela smyšlených činů: z toho, že se o pět let dříve podílel na jeho propuštění z BIS, na jeho zatčení a trestním stíhání, že zmařil vyšetřování trestných činů v Přerově, že je úkolován vedením ČSSD, atd. A tehdejší přední hučínovský aktivista Jan Šinágl se na pietním aktu, který se – od první poloviny devadesátých let, kdy můj otec tuto tradici inicioval – každoročně konal před budovou generálního štábu ve výročí popravy generála Heliodora Píky, zmocnil mikrofonu a vykřikoval, že „padouch a soudruh generál Procházka svou přítomností zneuctil památku generála Píky“, za což si údajně hned na místě vysloužil od mého otce políček.

Kristián Chalupa tato Hučínova bizarní tvrzení do svého článku nezahrnul, ač není dobře možné, aby o nich nevěděl. Patrně proto, že si je sám vědom jejich zjevné nepravdivosti (můj otec byl v roce 2001 už čtvrtým rokem na odpočinku, v civilní kontrarozvědce nepůsobil dokonce už od roku 1990, vyšetřováním trestných činů a činností státních zastupitelství nebo justice se profesně nikdy nezabýval a na ČSSD neměl žádné vazby). Je škoda, že podobně kriticky nepřistupoval i k jiným informacím, pocházejícím ze stejně nedůvěryhodného zdroje. A pokud píše, že odbojářské zásluhy mého otce nelze zpochybňovat, nezmiňuje při tom skutečnost, že právě o toto zpochybnění se Hučínova skupina už dlouhá léta snaží.

Jediný pravý antikomunista

Když jsem byl poprvé s výše uvedenými Hučínovými výpady vůči mému otci konfrontován, nebyl jsem udiven ani tak jejich okatou nepravdivostí, jako spíše tím, že si antikomunista Hučín jako svého nepřítele zvolil člověka, o jehož negativním poměru ke komunismu mohlo být tak málo pochyb. Skutečně bylo možné vidět skrytého komunistu v synovi ruského legionáře, „agentovi americké zpravodajské služby“, dlouholetém politickém vězni, zakladateli K-231, vyznamenaném po roce 1989 dvěma americkými prezidenty, který i v kontroverzních tématech – jakým bylo hodnocení odbojové skupiny bratrů Mašínů, nebo později téma zamýšlené americké raketové základny v Brdech – zastával vždy důsledně protikomunistické postoje a na nějž i polistopadové Haló noviny s oblibou útočily? K vysvětlení tohoto zdánlivého paradoxu bylo třeba pochopit specifický myšlenkový svět Vladimíra Hučína a jeho příznivců.

Tento svět musí být povědomý každému, kdo se někdy zabýval studiem sekt a tzv. nových náboženských společenství. V čele stojí živý prorok (Hučín), jehož výroky jsou vždy pravdivé a mají sebepotvrzující povahu. Vírou je antikomunismus, jehož testem ovšem není vztah ke svobodě, k lidským právům, k Rusku nebo k tržní ekonomice, nýbrž výlučně vztah k samotnému Hučínovi, který je tím jediným nezpochybnitelným antikomunistou. Evangeliem je příběh Hučínova propuštění z BIS, vykonstruovaného obvinění a trestního stíhání, zmrtvýchvstáním je zprošťující rozsudek, kterým bylo trestní stíhání ukončeno. Hlavním protivenstvím je rozvětvené zločinné spolčení komunistů a jejich zakuklených kompliců proti Hučínovi, prorůstající bezpečnostními složkami státu a zahrnující desítky, možná stovky konkrétních osob. Proti tomuto komplotu vede Hučín a jeho skupina dodnes „třetí odboj“, který jak Hučín rád přípomíná, pro něj stále neskončil. Společenství věřících žije v očekávání brzkého příchodu království božího – dne, kdy to, opět Hučínovými slovy, „všechno praskne“, všichni spiklenci, kteří mu v minulosti ukládali, budou odhaleni a usvědčeni a konečně dojde k prokázání odpovědnosti komunistické strany za výbuchy v Přerově v roce 1999 (tyto v kontextu polistopadového vývoje zcela bezvýznamné události zde plní úlohu jakéhosi sakramenta), díky čemuž bude KSČM v Čechách konečně zakázána.

Z tajné zprávy ministerstva vnitra o činnosti K-231, zpracované pro zasedání pléna ÚV KSČ; větší foto / repro ÚSTR

V tomto světle pak všechno začne dávat smysl. Plně srozumitelnou se stane i tato Hučínova výpověď: „Když jsem byl svědkem toho, že generálporučík v.v. Radovan Procházka pronáší své plamenné projevy u gen. štábu v Praze při příležitosti výročí popravy Heliodora Píky, tak jsem nemohl zůstat netečný, a to i poté, co jsem byl dotazován přítomnými občany, co říkám, že u této významné pietní akce je člověk, který v rámci svých možností ovlivňoval vyšetřování v můj neprospěch. Na základě toho jsem sestavil text svého prohlášení k dané věci.“ Jinak řečeno: vztah řečníka ke generálu Píkovi a postoj ke zločinné ideologii, která ho přivedla na šibenici, nebyly podstatné, důležitý byl jeho domnělý postoj k Hučínovi.

Pochopitelným se stane i to, proč Hučínova bizarní konstrukce o otcově podílu na jeho propuštění v BIS a trestním stíhání v hučínovské komunitě obstojí i bez jakýchkoliv důkazů: není podstatné, co otec osobně učinil, důležité je, že byl součástí protihučínovského spiknutí. Účast na něm, kromě otcových kritických výroků k závěru Hučínova působení v BIS, v Hučínových očích plně dokládá otcův dřívejší profesní a pozdější přátelský vztah k dalšímu z Hučínových nepřátel –  tehdejšímu řediteli BIS Jiřímu Růžkovi, kterého otec v roce 1990 přivedl z civilu do tehdejšího Úřadu na ochranu Ústavy a zahájil tak jeho třináctiletou kariéru ve zpravodajských službách.

Komunisté mezi námi

Výmluvná je i historka stará sotva několik dní. Povšiml jsem si, že když byl Vladimír Hučín tázán po důkazech pro svá obvinění, odkazoval se na filmový materiál pořízený hučínovským dokumentaristou Martinem Vadasem. Protože Vadasův televizní dokument žádné takové důkazy neobsahuje, krátce před zveřejněním tohoto textu jsem pana Vadase kontaktoval a zvědavě jsem se otázal, zda má nějaký důkazní materiál k údajné otcově roli v Hučínově trestním stíhání k dispozici. Pan Vadas mi ve vší vážnosti odpověděl takto: žádné listinné důkazy sice nemá, ale veškerá tvrzení pana Hučína se vždy i před soudem potvrdila jako pravdivá a důkazy proto určitě budou v nějakém utajovaném spise.

Pak lze pochopit i to, proč Vladimír Hučín věnuje tak velké úsilí tomu, aby nalezl důkazy o komunistické minulosti lidí, kteří jsou vůči němu kritičtí, ač to v očích jeho příznivců není ani nezbytně nutné – komunisty se stávají už kritickým vztahem k Hučínovi. Odhaleným kryptokomunistou se tak stal i účastník II. a III. odboje, nositel Řádu čestné legie a politický vězeň brigádní generál Jan Paroulek, který se Hučínovi vzepřel v rámci přerovské KPV. Stejný osud potkal také jednu z úhlavních nepřítelkyň – někdejší předsedkyni KPV Naděždu Kavalírovou, jejíž minulost Hučín zpochybnil sice historicky nepřesvědčivě, ale přesto účinně i s pomocí tehdejšího redaktora MF Dnes (a pozdějšího nechvalně známého autora seznamů pravdoláskařů a Židů) Adama B. Bartoše, který Hučínovi posloužil dosti nevyváženě pojatým zpravodajstvím o kádrovém dotazníku, v němž se Kavalírová údajně přihlásila ke členství v několika prorežimních organizacích. Tato selektivní snaha o hledání kompromitujících materiálů z minulosti lidí, kteří se mu zprotivili, patří k částem Hučínova rukopisu, nesoucím nepokrytě bolševický ráz. 

Nedělám si žádné iluze o tom, že by se Vladimír Hučín o něco podobného nepokoušel v případě mého otce. Patrně to byla marná snaha a i proto si zmiňovaný Martin Vadas musí dnes pomáhat tvrzením, že můj otec za normalizace v Tylově divadle „stavěl kulisy zločinnému režimu“ (mimořádná hloupost tohoto výroku vynikne na pozadí skutečnosti, že v době, kdy byl mému otci odebrán cestovní pas a kdy pod dohledem a za občasného obtěžování ze strany StB vykonával manuální práci jevištního dělníka, vycestoval pan Vadas na stáž do Paříže a poté vyučoval na katedře dokumentární tvorby na FAMU).

Bojovali za stejnou věc?

Bylo by jistě lákavé ignorovat Vladimíra Hučína jako dalšího marginálního excentrika ve stylu Petra Cibulky nebo jako soft verzi zmiňovaného Adama B. Bartoše. Bylo by to ale současně chybné: mezi Hučínovy příznivce patří i vlivní a respektovaní lidé, kromě zmiňovaného Stanislava Devátého například i herec Ondřej Vetchý, bývalý senátor Jaromír Štětina nebo dcera válečného hrdiny a sestra ikon ozbrojeného protikomunistického odboje Zdena Mašínová mladší. Sám Vladimír Hučín má od roku 2014 postavení válečného veterána, bývá zván na řadu významných společenských akcí a jeho názory a projevy je tedy třeba brát vážně. I proto jsem pokládal za nutné na ně reagovat.

Je věcí každého, kde hledá svou inspiraci a Kristián Chalupa ve svém komentáři smířlivě píše, že můj otec a Vladimír Hučín bojovali v různé době za stejnou věc. To bych Vladimíru Hučínovi upřímně přál, ale v čistě subjektivní rovině o tom dost pochybuji. Antikomunismus přeci není hodnotou sám o sobě: morální sankci mu dávají teprve důvody, které k němu vedou. Poznal jsem tátův hodnotový systém dost na to, abych viděl, že Hučínova sebestředná agenda osobní msty vůči domnělým nebo skutečným nepřátelům se od něj liší jako den od noci.  Současně mám za to, že Hučínova úporná snaha otravovat pozdní léta života některým lidem, pronásledovaným totalitním režimem, musela dělat radost především jejich někdejším komunistickým trýznitelům.  

Zdroje: AN, ÚSTR