Základní vojenská služby už nikdy více?

Dvouletá základní vojenská služba (ZVS) socialistického střihu byla faktickým vyřazením mladých mužů ze sociálního a ekonomického prostředí. Na dlouhé dva roky. To bylo zároveň hlavním negativním faktorem vnímání „vojny“. Po roce 1990 se směřovalo k zmírnění formou zkrácení ZVS na jeden rok, různých úlev a především výkonu služby v blízkosti bydliště a na konec i faktické „chození do práce“, tj. vojáci bydleli doma a fakticky si po práci dělali, co chtěli.

Celé generace mladých mužů a jejich blízkých byly vystaveny negativním aspektům VZS a tak se k jejímu uvolnění a zrušení směřovalo vlastně už od roku 1990. Tím se vlivem emocí a nadšení devadesátých let 20. století zcela potlačila pozitiva, která ZVS měla. Stejně jako hodiny branné výchovy v základních školách. Prostě a jednoduše – zvítězil pocit, že nám nic nehrozí a nikdy hrozit nebude, válka je minulostí a jediným ohrožením jsou útoky na svobodu probíhající daleko od našich východních hranic. Pocit, že dobro zvítězilo.

Dnes je naprosto zřejmé, že všechny státy na světě v našem růžovém obláčku lásky nebyly a nejsou spolu s námi. Blízko Evropy i dál na celém světě je řada států, které mají jiný názor. I lidé v takových státech žijící. Dokonce jsme již zažili, jak několik set tisíc lidí šlo Evropou za vidinou lepšího života. A kdo ví čeho dalšího. Nás to těsně minulo. Zatím.

Stejně jak byla na tapetě ZVS, tak se na podobné negativní emoci svezla i Armáda ČR. Nejméně deset let od roku 1990 si vlády v naší zemi nevěděli rady jak armádu definovat. Zašlo to tak daleko, že armáda se vlastně stala především službami sama pro sebe, nikoli tím čím má armáda být. Tedy organizací zaměřenou na obranu naší země ve všech smysluplných ohledech. Vyzbrojenou a vycvičenou na úrovni doby a potenciálních útočníků. Ale tento článek není o AČR.

Obrovské množství mladých mužů a žen (včetně již i střední generace) dnes vůbec nemá žádné informace, výcvik ani zkušenost s čímkoli spojeným s obranou naší země a obranou sebe sama nebo svých bližních. Před útočníky se zbraní, před chemickými a biologickými látkami a radioaktivitou. Jediné co v jistém elementu přetrvalo je poskytování první pomoci. To znamená, že tu máme generace lidí, kteří by byli jen bezbrannými oběťmi útoku. Téměř jakéhokoli.

Je u nás poměrně velké množství lidí v kategorii mlčící většina, kterým tato situace velmi vadí. Nejen z hlediska obranyschopností, ale i pro jisté dospění mladých formou zocelení jak těla, tak duše. Nejzajímavější skupinou podporující nějakou formu vojenského výcviku jsou matky dospívajících synů.

Co se tak shodnout na tom, že nějaké forma vojenského výcviku by byla vhodná a potřebná?

Je naprosto nemyslitelné obnovovat ZVS v původním modelu. Ten model byl chybný a dnes zcela nepřijatelný. Zkusme vymyslet takový model, který by splnil základní požadavky a zároveň by byl přijatelný jak pro mladé lidi a jejich okolí i ekonomiku naší země.

Třeba takto – mladí lidé od 18 let do 26 let by měli povinnost absolvovat vojenský výcvik v trvání 6ti měsíců. Mohli by se rozhodnout, jestli ho projdou najednou nebo rozdělený maximálně na 3 části v délce dvou měsíců. Výcvik by zahrnoval základy všeho, co by měl občan naší země znát a umět pro její i vlastní obranu, pro chování v nebezpečném prostředí, pro poskytování zdravotní pomoci a případně i další znalosti a dovednosti.

Pojďme být zemí, kterou všichni dospělí občané dovedou uhájit před cizí mocí.