Jak moc je nutné připomínat slavný, byť překroucený (a možná nevyřčený?) výrok královny Marie Antoinetty, že dav, brzy živící Velkou francouzskou revoluci, má místo chleba, který nemá, jíst koláče? Neporozumění mezi jednotlivými sociálními skupinami asi netřeba moc představovat, jen jsme se od třídního rozdělení přesunuli k „sociálním bublinám“. Je ale celý problém postavený na velkých rozdílech mezi jednotlivými skupinami, anebo spíš cpeme dávení se koláči pod nos všem jako běžný životní standard a odměňovaný životní styl?
Na existenci knihy Ztraceni v ghettu britského psychiatra, vystupujícího pod pseudonymem Theodore Dalrymple, jsem narazil skrze výňatek z knihy, který na svém Facebooku zveřejnila slečna Sulovská. K doplnění představy o knize a vůbec postojích autora jsem si našel další informace na webových odkazech.
Stručně řečeno, autor knihy je psychiatr působící ve Velké Británii, pracuje s lidmi na okraji společnosti. Jsou to lidé drogově závislí, lidé s delikventní minulostí a přítomností, lidé po pokusu o sebevraždu, ženy nechtěně těhotné, ženy jako oběti domácího násilí. Protože Spojené království nabízí určitou úroveň welfare state, jsou tito lidé příjemci peněz ze státního rozpočtu ve formě dávek, případně se jim nabízí výhody typu přidělení bytu. Aspoň tomu tak bylo před zhruba 20 lety, kdy kniha vyšla.
Dalrymple ovšem nevidí jejich tzv. chudobu v materiální úrovni. Naopak, dle jeho názoru se tito chudí mají mnohem lépe než chudí v historii, nehledě na chudé v současných rozvojových zemích, kde zdravotní péče znamená dojít mnoho kilometrů pěšky, nechat se ošetřit a pak se vrátit zpět opět po svých. V horších případech znamená smrt na ulici, protože pro vás z různých důvodů není vůbec dostupná.
Chudoba této “společenské spodiny” dle něj spočívá v jakémsi nihilismu, sebedestruktivním chování, doslova:
(…)bída v Anglii není ekonomická, ale duševní, morální a kulturní.
Je to tedy nedostatek sebekázně, špatné návyky (absence společného jídla v rodině nahrazené “žraním” o samotě před televizní obrazovkou), nedostatek vděku (drogově závislý po probuzení se v nemocnici začne rozkazovat a nadávat personálu a tlačit na své propuštění), co způsobuje potíže chudých britských občanů, a nikoliv nedostatek prostředků. Vina je částečně dle autora na straně sociálního státu, který sype peníze, protože je to přeci třeba, těmto lidem pomoci touto cestou, navíc je to i cesta, jak obhájit existenci svého zaměstnání, práce sociálního pracovníka.
Opět cituji:
(…)sociální stát [vytvořil] velkou kastu obyvatel, jimž se život zastavil, kteří už nemají v co doufat a čeho se obávat ani nemohou nic získat či ztratit. Je to život zbavený smyslu. „Celkem vzato,” komentoval to jeden filipínský lékař, „život v manilských slumech je nakonec lepší.” A to vyřkl člověk, jenž nemůže mít o životě v Manile sebemenší iluze.
A dále uvádí:
Přesto nic z toho, co jsem viděl – ani chudoba, ani nesnesitelný útlak –, nemělo takový devastující dopad na lidskou osobnost jako náš antidiskriminační sociální stát. Nikdy jsem neviděl takovou ztrátu důstojnosti, takovou sebestřednost, duševní a citovou prázdnotu, či dokonce naprostou nevědomost, jak žít, jichž jsem každodenně svědkem v Anglii. Opačnou cestou jsem se já i mí kolegové z Indie a Filipín dopracovali ke stejnému úděsnému závěru, že ta nejhorší bída existuje v Anglii a není to chudoba materiální, ale chudoba ducha.
Autor to vidí docela prostě. Stát přerozdělováním veřejných zdrojů nevhodně tyto osoby motivuje k nicnedělání, nemají potřebu pracovat – stát mi přece prachy dá. Nemusím se chovat slušně, stát mě ošetří a zajistí aspoň nouzové bydlení i beztak. Stát se stává jakýmsi Oním, které mě nakrmí, zahřeje a “udyndá” ke spaní. Činí tak, protože ze zákona musí.
Doba vskutku pokročila. Již dlouho se máme výrazně lépe, než se mají lidé v keňském slumu. Představme si jen malý kousek toho luxusu na příkladu, kdy si venku v dešti najdete na jediném zařízení, jak dlouho ještě bude pršet, srovnáte to s motivací ke koupi deštníku, který seženete v nejbližší prodejně dle online map, zavoláte domů, že dorazíte později, napíšete svým třiceti přátelům na skupinovém chatu, že pro sušení oblečení budete na srazu v hospodě o něco později. A v neposlední řadě si poté hned najdete okamžitou polohu vozů MHD, a tak zhodnotíte, jak se nejrychleji dostat domů.
Stačí taky prosté činnosti jako praní. Vytírání. Úklid prachu. Mytí nádobí. Vaření. Vše je nesmírně rychlé, snadné a efektivní oproti tomu, co bylo třeba pro to udělat dříve.
Máme však více volného času?
Ne.
Čím lepší možnosti totiž máte, tím více nároky na váš život rostou. Nemusím zametat, ale vysávat? Dobrá, místo úklidu jednou za týden tady vysaji každé odpoledne! Oblečení nepereme jen jednou za uherský rok? Skvělé, tak si ho koupíme plné skříně, často ho budeme měnit, a proto taky častěji prát!
Článek výše říká, že strávíme domácími pracemi stejně času jako třeba před 50 lety. Navzdory všem pomocníkům v domácnosti, kteří u úklidu nevzdychají, ale jen pokojně odebírají elektřinu ze sítě, jsme se stali podřízenými nejen jejich, ale především svých vlastních narůstajících potřeb, respektive proměnou jejich struktury.
Materiální dostatek skutečně neznamená automaticky životní pohodu. Může až přehnaně vybízet k větším výkonům, k vyšším cílům. Jde však o cíle, nebo jde o cestu k nim? Toužíme po pilné práci v našem zaměstnání, anebo po novém autě, které si koupíme na závěr?
Nabízí se otázka, jaké řešení autor nabízí. Zrušit sociální stát? Nikoliv, byť jeho funkci vnímá jako snižující osobní zodpovědnost. Apeluje však právě na tuto zodpovědnost, vůli a změnu sebe sama, tedy jasně a trpělivě těmto lidem osvětlit, že změna jejich chování je nutná, a nikoliv z jejich neukázněnosti dělat nemoc, protože ta se má léčit a odevzdává jejího nositele do pasivity.
Jde ovšem skutečně především o věc osobní zodpovědnosti, síly ducha?
Podívejme se na další perspektivu, kterou autor v tomto kontextu nabízí. Nejen že chudoba v rozvojových státech je jiná než v Británii, ale také jsou rozdíly mezi jednotlivými přistěhovalci, některé jejich skupiny spíše spadnou na sociální dno než druzí.
Je tedy problém sociální stát? Ne nutně, může jít o rozdíly kulturní a další. Zároveň také musíme vzít v potaz, s kým se reálně taková osoba srovnává, když žije v Británii. S kým se asi tak může porovnat indický žebrák? Keňský obyvatel slumu? Koho potkává ve svém životě? Jakou každodenní zkušeností si procházejí? Je jejich svět podobný jim, anebo nabízí život mnohem lepší, než který mají? Copak se někdo srovnáváme s postavami v minulosti, byť byly panovníky půlky tehdejšího světa?
Jsme především sociálním, když už zvířetem. Kdo byl sám, mimo tlupu, nemohl přežít nástrahy pravěké Země. Mozek si dle jistých výzkumů vybudoval systém, který vysílá bolest, ovšem specificky v reakci na vnímanou opuštěnost sebe druhými. Pozor, nepleťme si samotu a opuštěnost. Sami můžeme být, a můžeme za to být i rádi a necítit se opuštěně. Ovšem i uprostřed narozeninové oslavy nejlepšího kamaráda se můžeme cítit opuštěně. Jako cokoliv v našich životech, i pociťovaná blízkost a dosažitelnost druhých je relativní, a to ve vztahu k tomu, jak posuzujeme vnímanou realitu. Život není pozorování, život je interpretace.
Zůstává ale faktem, že počet blízkých přátel se v průběhu posledních desetiletí snižoval. Osamocení znamená nezřídka narušení psychické pohody a tím i zdraví – každého z nás potenciálně.
Na evoluční podklad nasedá i potřeba socializovat se. Jistě, jen zlomek naší životní zkušenosti je tvořen přesně formulovaným pokynem, jak rozumět světu a co máme či nemáme, musíme či nesmíme dělat. Je to interpretace, zakořeněná v naší potřebě být s druhými, která nás vede k zhodnocení, čeho si budou jiní cenit, čeho naopak ne, spolu s tím logicky chceme být jako ti úspěšní a vyhýbat se cestě a vzezření neúspěšných.
Musím v jednom rozhodně s Dalrymplem souhlasit – nelze omlouvat jeho pacienty tím, že to “ten zlý systém a společnost je tam dovedli, oni s tím nic nezmůžou, musíme jim bezpodmínečně pomáhat, a to do skonání těla a duše!”
Ovšem jak to tak bývá, není to tak snadné. Nelze si postavit zeď sestávající z prostého rčení jak si kdo ustele, tak si lehne, či jiného a obdobného, kdo chce, ten může, kdo nechce, hledá výmluvy. Je to náš útěk před blízkosti druhých, před možnou zodpovědností, společenskou, morální.
Dalrymple se také pozastavuje nad faktem, že mnoho jeho pacientů se staví do jakési pasivní role, když mluví o svých činech. “Nůž se do něj zabodl.” nebo “Pistole vystřelila.” jsou brutálním podobenstvím dětské výmluvy: “Maminko, já za to nemohu, to ono samo!”
Dobrá, takže chudí jsou nejen chudí myslí, ale dokonce i dětinští? Ale kdepak!
Naše výmluvy “ono se to nějak” jsou docela běžné, ač rafinovanější. Vrah to může vyjádřit snad pasivitou svého účastenství ve vraždě spáchané jeho rukou držící onen krutý a zlý nůž. Matka vyjádří své roztrpčení nad rozchodem dcery slovy: “Já jsem to říkala celou dobu, mně to bylo hned jasné, jaký je to syčák…” Otec pak jen vše dovrší, poté, co si zarazí hřebík do prstu při frustrující opravě čehosi, výkřikem: “To kdybyste tady furt kolem mě nechodili…!”
Nechováme se často tak, jak bychom předpokládali, musíme tedy občas měnit, co o sobě tvrdíme, aby to tak bylo v souladu s naším chováním. Vrah se nedokáže přiblížit před očima psychiatra pravdě o svém činu, matka si potřebuje vybít frustraci na dceři cestou nadsazení svých věšteckých schopností, otec nutně musí nepřímo obvinit celou domácnost včetně křečka z toho, že jej domácí kutění nebaví.
To, že z našeho nerozumu, delikventního chování a nesmyslných rozhodnutí činíme vymlouvající se závěry (racionalizace), je běžný obranný mechanismus.
Kousavě okomentovat, že stejným mužem několikrát týraná žena jej následně pozve na návštěvu do nemocnice, protože se tam cítí sama, tvrdit, že se tito lidé obhajují vinou intelektuálních elit, kdy vidí sebe jako bezvládný uzlíček tažený okolnostmi, ačkoliv to tak lidé normálně vnímají až v extrémních situacích – to vše ukazuje na krátkozrakost autora.
Udělejme nyní oslí můstek přes český rybníček. Český rozhlas dal popud k vytvoření sociologického výzkumu, který zjišťoval stratifikaci českých občanů na základě jejich postojů, příjmů a majetku. Výzkum identifikoval celkem šest tříd, nikoliv tedy jen tradiční nízkou, střední, vyšší. Podstatné totiž je vskutku, v souladu s pohledem psychiatra Dalrympla, nejen hmotné bohatství, resp. ekonomický kapitál, ale také kapitál sociální a kapitál lidský, kulturní. K životě ve společnosti je třeba nejen peněz a majetku, ale také známostí a znalostí se zájmy.
Je očekávatelné, že se to bude ve srovnání mezi třídami lišit.
Ta, kterou autoři označili za strádající třídu, si můžete představit dle přiloženého obrázku:
Ve Velké Británii může být rozhodně situace obdobných lidí jiná, ale divil bych se, že nějak extrémně jiná. Zdá se, že sociální stát Spojeného království je nejslabší od svého začátku po skončení II. světové války. Jinde tam lidé odmítají mít v sousedství kluby pro mladé (youth clubs) sloužící k prevenci potíží s mládeží a k nápomoci jejich lepší budoucnosti. A pokud to spojíme s tím, kolik článků si můžete najít o tom, že jedni mladiství ubodali či jinak zavraždili jiného mladistvého, je jasné, že něco je v Británii špatně. Co se týče české situace, lidé ze strádající třídy mají malou důvěru v kulturní elity, vymezují se silně vůči jiným skupinám, nevěří druhým, nevěří institucím, nevidí posledních třicet let polistopadového vývoje jako úspěšných v rozvoji země.
Zajímavé mi přijde, jak vidí podobně jako ostatní “lidi pracující za nízkou mzdu” jako prospívající společnosti, ale zároveň více hodnotí jejich postavení jako “zasloužené”. Jak moc je to sebemrskačství a nakolik objektivní pohled? Jde zde být čistě objektivní?
S dávkou opatrnosti snad můžeme postoje vůči druhým a státu v naši strádající třídě obyvatelstva aplikovat i na ty, které Dalrymple popisuje, když mluví o svých pacientech.
Proč by měl “feťák” mít rád zdravotní sestry, když jsou to ti, kteří nebydlí na ulici a mají povinnost se o něj starat? Proč by měl poslechnout bezdomovec sociální pracovníky a umýt se, sehnat si bydlení, práci? Proč bychom měli jednat dle vašich pravidel, když my máme svoje?! Proč se zařizovat dle druhých, když nám nerozumí?!
To, že se s někým každodenně setkáváte, neznamená, že jim rozumíte. Je to o pátrání po příčinách potíží, které je třeba podchytit, jak říká psychiatr Dalrymple, nepodporovat je jako výmluvy, ale vhodnou cestou pracovat s klienty na změně chování, které jim objektivně škodí.
Jak ovšem můžete změnit své chování, když vaše okolí vás nepodpoří? Jak zanedbané děti z ghett porozumí tomu, že život by se nutně měl žít “slušněji”, tam někde za zdí ghetta, a ne zůstat ve vyjetých kolejích svých rodičů? Rodičů, kteří jim omezují příležitosti ke vzdělání svým způsobem života. Jak pokračovat, když žijete v odporných podmínkách, máte děti, jejichž plánování jste nezvládli? Kam jít, když po vytyčení bezdoplatkové zóny na sociálním státu rejžující ubytovna zavře a vy nemáte na splacení kauce, a navíc třeba “jste černí”, tak vás nikde moc nechtějí?
Vymlouvají se tito lidé tedy na základě opečovávání ze strany elit? Možná částečně? Ale jak napovídá výzkum třídního rozdělení české společnosti, spíše se budou vůči „elitám“ vymezovat.
Což nakonec taky dělají. Proč by dělník volil byznysmena Trumpa raději než H. Clinton? Protože oba sice jsou zástupci establishmentu, ale ten první se vůči němu ostře vymezuje, zadruhé se staví na stranu těch, kteří se cítí ohroženi. A komu děkovala H. Clinton ve svém projevu? Všem možným menšinám – ale americkému dělníkovi? Nikoliv.
Přitom oni jsou ti ohrožení, nejen svým (ne)majetkem, ale také na zdraví, duševním i tělesném, ohroženy jsou jejich děti, ohrožen je stát, protože tito lidé si své živobytí zajistí jakkoliv. Věřit v to, že osoby již páchající přestupky “přemluvíte” odnětím hmotné nouze, když je budou páchat dále, těžko považovat za funkční přístup. Snad je to v souladu s naší obsesí trestáním druhých, ale dovede to trestané k nápravě? Nebo spíše potřebujeme ukojit svou touhu po dopadu pomsty a „bolesti“ na ty „druhé“?
Vzpomeňme na charakteristiku strádající třídy. Izolovaní, naštvaní, beznadějní, nedůvěřiví. Naše poučky o dějinných srovnáních jaksi nesedí s tím, co tito lidé prožívají. Copak Caesar byl diskriminován pro svůj etnický původ? Šikanován již na základní škole? Copak neměl svět u nohou? Věřit v to, že když se mám lépe než vládnoucí monarcha ve starověké říši (jak to Dalrymple ostatně obdobně srovnává), ale jsem v nejnižší vrstvě obyvatelstva, tak bych měl být spokojený a vděčný, je podle mě veskrze přímo nehorázná drzost.
Když dáte někomu, kdo nevěří v život tam nahoře, pokyn, aby se choval v té bahnité díře pěkně, a pak že až dostane žebřík, asi si umíte představit tu odpověď.
To, kam jsme se narodili, nás rozhodně nepředurčuje tam zůstat navždy. Je to určitá škála, která určuje, do jaké míry je snadné či naopak těžké se vlastní vůlí dostat z marastu ven. Nikdo toto, předpokládám, nepopírá. Jen se snažíme přeci najít funkční cesty, jak těmto lidem pomoci.
Pamatujete na ty faktory, které jsem jmenoval na začátku, které prý působí na špatné životy chudých? Byl to nedostatek sebekázně, špatné návyky, nedostatek vděku.
Odpovězme si nyní upřímně. V čem jsou tito lidé, v tomto konkrétně, horší než zbytek společnosti? Je společnost dostatečně ukázněná? Nevím, kdyby ano, asi tu nemáme zamořené životní prostředí, zběsilý běh za slevami, přejídání se a další. Špatné návyky? Kolik lidí ve vašem okolí jí u televize, seriálů? Vděk? Jak moc často jsme vděční, když naříkáme i přes ohrožení světovou pandemií, že nemůžeme jít tam či onam za zábavou? Z jaké pozice říkáme, že to jsou ty správné hodnoty, když nám chybí prakticky napříč celou společností??
Opakuji, na člověka má vliv on sám, jeho okolí, společnost, kultura. Část společnosti, která nerozumí té druhé. Nechápe, proč H. Clinton děkuje transgender osobám, které jí volili. Nerozumí tomu, proč by měli oslavovat ty, kteří napsali 500stránkový román. A my, ti šťastnější, zase těžko někdy porozumíme tomu, jak mohou žít v takovém “svrabu”.
Jaké hodnoty vlastně ta dnešní “inteligence”, ptá se Dalrymple, uznává, případně předává těm “vespod”?
Co třeba zmínit (vedle “příšerného rapu” a “přejímání kulturních specifik, jako je piercing, od spodiny, a tak snižovat kulturní ambice společnosti” – ano, oboje zmínil) tyhle?
- Že váš život je jen čistě ve vašich rukou, a tak vaše chyby jsou zasloužené a padají jen na vás, protože “jste si o to říkali”?
- Že specifická cesta udržování duševního zdraví je skvělý způsob, jak se vyhnout odporu svých zaměstnanců?
- Že v době největších zisků propouštíte masově zaměstnance, protože si peníze přerozdělíte mezi sebou?
- Že může procházet, aby zaměstnavatelé nelegálně zaměstnávali cizince, a navíc je vykořisťovali?
- Že lidé na špičce té údajné inteligence jsou leckdy na podobné úrovni osobnostní normality, jako lidé zavření v britském zařízení pro těžko zvladatelné pacienty (ošklivě řečeno, “psychopaty”)?
Nelze tak úplně popřít, že to, jak se chovají dle popisu Dalrympla chudí občané Velké Británie, jsou vlastně odrazy hodnot celé společnosti, jen v té verzi dekorované bytem plným štěnic a možná i předzahrádkou zdobenou použitými injekčními stříkačkami.
Mít hodně, mít za každou cenu, využívat jakoukoliv cestou, dostat se na vysoké pozice ostrými lokty. Nejsou tohle snad hodnoty společnosti jako celku? Není na tom snad indický žebrák lépe, ne protože, ale navzdory našim civilizačním hodnotám, nehledě na existenci či absenci sociálního státu, tyto hodnoty ještě nepřijal?
Kdo tedy nakonec řídí životy chudých? Jejich vlastně absence sebekázně, hodnot? Jejich absence víry? Absence peněz? Je to snad nakonec inteligence, která dosud jejich osudy ovlivňovala špatně?
Když má být někdo tedy nezávislý na druhých v těchto ohledech, proč by mě měla inteligence ovlivňovat, být za mě zodpovědná? Proč bych naopak měl inteligenci obviňovat za to, že si dovolí udělat piercing a poukázat, že inspirace byla v chudinských čtvrtích – protože přeci je to kulturní poklesek!
Více než obžaloba chudých za jejich špatné hodnoty a špatné chování je to ze strany autora knihy obžaloba inteligence. Obžaloba toho, že špatně řídí životy chudých. Že nesprávně přejímá ty “nízké” hodnoty – jako je šperk v pupíku.
Sociální stát je žalován, aby v pozadí přitom skutečně stál jako žalovaný špatně udržovaný systém společenské hierarchie – to jeho nedůsledné udržování je předmětem a subjektem žaloby! My jsme tady a oni tam. Nerozmazlovat, nedávat špatný příklad.
Jistě, pan autor a jemu podobní ve svém poslání tu jsou pro nalezení cesty ze dna zpět. Ale jaké právo si bere vyšší třída, aby se povyšovala takto nad tu nižší, když zároveň říká, že je to vše na každém z nás a na třídě paradoxně nezáleží, ale jde o snahu a píli a hodnoty?
Stále jsou to ale lidé, a ti se potřebují sdružovat. Žijí tedy ve svých společenstvích, někdy i doslova na okraji společnosti, žijí ve sjednocení osob nesoucích si traumata, neschopných jiného života, nemotivovaných cokoliv dělat. Jejich hodnoty možná někdy ubohé, ale co když rozdíl spočívá ne vždy v nich, ale na tom, zda svou ubohost zajištění nezakryjí něčím povrchně lesklým? Kde je koneckonců onen rozdíl mezi kradoucím bezdomovcem a kradoucím majitelem podniku? Pokud se na to ještě podíváme specifičtěji prizmatem danění, okrádá veřejné blaho více ten, kdo nic nemá a nepřispívá a ani nechce přispívat a někdy nemá ani příliš příležitostí to změnit – nebo ten, kdo má, měl by, ale nechce, a tak krátí stát na daních a tak nepřímo i ty, kteří pomocí státu dostávají prostředky nezbytné až ve věci přežití?
Těžko věřit druhým, když nevěříte v sebe, nevěříte ve zlepšení situace. Těžko se stát osvíceným poustevníkem vlastnícím jen holi a sebe, kdy v zásadní Frommově otázce “Být, anebo mít?” většina naší společnosti odpovídá plnými ústy: “MÍT!” Mít – a nevzdat se, neustoupit, neslevit (mimochodem je zajímavé, že vůbec nikomu napříč třídami se dle průzkumu pro ČRo nechce nějak platit za to, že musíme zachránit životní prostředí, přestože se toho obdobně srovnatelně ale bojíme – a nemluvíme tu o nákupu svetrů navíc nebo méně pro druhé…)
Proč se snažit o zlepšení, když váš pád na dno je jen vaše chyba, jak to cítíte sami za sebe, a navíc vám to říká celá společnost, převládající ideologie stojící někde v pozadí v nevědomí, panující způsob myšlení?
Jak se vůbec můžeme všichni, kdokoliv z nás, nehledě na třídní příslušnost, vymanit z koloběhu, kdy každý koupený mobil může být symbolicky potřísněn krví konžského dělníka? Jak jíst, když vám neznámý původ surovin může znamenat vykořisťování chudých plantážníků, případně ohrožení jejich země klimatickou změnou?
Je jednodušší lidskému srdci stát se perverzním dle Lacanova chápání a následovat davově to, co říká nedosažitelný Zámek na kopci v Kafkově románu, abychom si nemuseli pokládat otázku kdo jsem, a co potřebuji? Může vůbec jednotlivec něco zmoci?
Jsme sociální zvířata s výjimečnou a v přírodě jinak se nevyskytující schopností specificky komplexně přemýšlet, plánovat, rozumět pojetí “já”. Pořád ale v sobě máme emoce, kterým je třeba čelit. Psychiatr Dalrymple viděl na svých cestách do třetího světa jistě hrozné věci. Možná je nezpracoval a právě na základě nich, ne třídních rozdílů uzavřel své traumatické poznání s tím, “že musíme být vděční, že tak na tom nejsme”, a tak svou pokoru vůči životu v bohaté Anglii přenáší na ty, kteří jeho život často v lecjakém ohledu nikdy nežili.
Je třeba pracovat vždy s příčinou a na jejím základě přenechat řešení v kooperativním jednání s druhým, kdy za svou cestu je zodpovědný ten, kdo ji má podstoupit. Říkat druhým, co a jak by měli dělat, nás ostatně snadno dostane do nadřazené pozice, byť by to bylo opravení domorodého Američana, aby si neříkal Indián, “když je to přeci ponižující a rasistické”.
Pracovat s druhými, komunikovat s nimi je třeba vždy jako s lidskými bytostmi. Jeden druhému se nevyrovnáme, ale všichni jsme si rovni.
Je třeba dokázat přijmout cizí perspektivu. Pronikat za nepropustnou zeď mezi námi a Druhými. Když si stoupneme k nim, uvidíme všichni stejné Kingovo To, které se krčí ve stínech kanalizačních tunelů. Někdo jej uvidí jako imigranta ze Sýrie, někdo jako zvýšení daní, někdo jako zítřejší schůzi. Když ale pronikneme k pravé podstatě Toho, odhalí se nám, že je pro všechny vlastně stejné. Že místo obrácení se proti Tomu, které nám škodí, si vybíjíme zlost na těch, které vnímáme jako ztělesnění Toho.
Ono To nikdy nenabírá konkrétní podoby primárně, vždy je třeba jej hledat v činech. Nikdy To nepřichází prvoplánově, nepoznáme ho na první dobrou v davu na ulici. Vždy má jeho příchod svůj smysl (v tom se od románu asi tohle naše To vlastně liší…), který je nutno odhalit individuálně, ovšem nedělat z něj omluvu. Vedoucího koncentráku v Jiskře života jeho pečlivě upravená zahrádka a krásní ušáci v kotcích též nedělají zahradníkem, především je to stále vrah.
Nenechme jedny vyzývat: “Pojďme jíst bohaté!” a druhé: “Pojďme jíst chudé!”.
Jen když si uvědomíme, že jsme všichni kolečky v systému, která se pootáčí v nezměněné podobě a stejném tempu jen do doby, než vymyslíme, jak systém změnit, přestavět a nahradit, můžeme skutečně uplatnit naši tak ctěnou individuální svobodu. Není důležité se ptát, jak vypadá den revoluce, ale, jak se lišácky ptá Slavoj Žižek, jak vypadá den poté?
Kam se chceme ubírat? Jak žít s Druhými/druhými? Jak žít sami se sebou? A jaké místo v tom hraje vlastnictví něčeho?
Jestliže je tenhle lidský svět náš, nenechme se svým dílem uštvat. A nenechme se těmi, kdo mají nejplnější pusu sladkých koláčů, zmást – nepřítel není soused, ale vás a souseda proti sobě poštvávající Zámek. Naše koláče pro ně nejsou, svůj chrup si pro třídní rozdíly a neporozumění vylámali nejednou. Nebo to nejsou oni – ale my?
PS: Pro zájemce velmi zajímavý příspěvek, který mě spolu s výňatkem knihy inspiroval k sepsání tohoto textu.