„Je to tak. V roce bych našel jen velmi málo dnů, do nichž se mi cyklistika nějakým způsobem nepromítne. Někdy je to zábava, jindy práce, ale kolo mám neustále v hlavě a v mém životě hraje zásadní roli,“ vypráví padesátiletý šéf stáje Expres CZ - TufoTeam Kolín a zároveň organizátor řady závodů v Krkonoších. Naposledy domácího šampionátu bikerů, který o víkendu proběhl v Peci pod Sněžkou.
I na dovolené míváte hlavu plnou cyklistiky?
Snažím se to omezit. Ale stejně mám většinou s sebou kolo jako relaxační prostředek. Protože pro mě je vlastní fyzická aktivita na kole už jen tou relaxací. Vyloženě se tím bavím. Sportovní život mých svěřenců se nezastavuje, takže jsem s nimi v kontaktu, i když jsem na rekreaci. Snažím se třeba dopředu sestavit nějaké tréninkové plány, ale stejně se málokdy stane, že by mě na dovolené cyklistika minula.
Vlastně i vaše ženské protějšky se rekrutovaly ze světa kol...
Já si myslím, že je to naprosto logické. Stejně jako si doktoři berou zdravotní sestry, tak i já jsem ve svém životě měl za partnerky závodnice nebo ženy, které se v cyklistickém prostředí nějakým způsobem pohybovaly.
Jan Slavíček při březnovém soustředění svého týmu v Turecku.
Jako závodník pamatujete razantní nástup horských kol na českou scénu. V čem to bývalo jiné než nyní, kdy jsou bikové závody masovou záležitostí?
Hlavně v tom, že tenkrát jsem závodil a teď jsem bafík (smích). Už tenkrát se bikům věnovali špičkoví závodníci, kteří přecházeli od jiných disciplín, horská kola se rychle stala fenoménem. Teď je specializace jezdců na jednotlivé disciplíny možná větší, nicméně borci jako Mathieu van der Poel celou cyklistiku spojují a dokazují, že je opravdu jen jedna. Větší rozdíl je možná v technické obtížnosti tratí. Dříve to bylo hodně o fyzičce, nyní více o technice. Co teď z tohoto pohledu umí desetileté děti, to by pro nás tehdy asi byl problém. Zmíněný Nizozemec Van der Poel dokáže vítězit na silnici, v cyklokrosu i na horských kolech.
Která z disciplín byla osudová?
Určitě biky. Byla to disciplína, která spojila moje přednosti. Poměrně slušnou vytrvalost ze silnice a na tu dobu solidní rychlostní a technické zdatnosti z cyklokrosu. Dokázal jsem vyhrát první ročník Českého poháru horských kol, dokázal jsem vybojovat šestnácté místo na mistrovství světa, což byl super výsledek. Jsem rád, že jsem do toho kolotoče mohl naskočit hned od začátku. Absolvoval jsem úplně všechny ročníky Českého poháru, ať už jako závodník, trenér, funkcionář, nebo jako pořadatel.
Ťoupalík zaskočil velká jména a vyhrál Krakonošův cyklomaraton |
Když vaše kariéra mířila ke konci, bylo hned jasné, že budete trenér?
Myslím si, že ano. Bavilo mě to, už po střední škole jsem si vybral studium trenérství. Vždycky jsem byl takový vůdčí typ, který už během závodní kariéry organizoval tréninky celé skupiny kolem sebe.
Poměrně brzy v trenérské kariéře se k vám do klubu dostal Jaroslav Kulhavý, pozdější světové eso. Dalo se okamžitě poznat, že se jedná o top jezdce?
Překvapilo mě, že to nepoznal nikdo přede mnou. Hned mě napadlo, že jestli tenhle kluk nevyhraje mistrovství světa, tak bude něco špatně. Cítil jsem to tak, že se jedná o opravdu mimořádně talentovaného závodníka.
Pod vaším vedením se stal juniorským mistrem světa i Evropy. Nemrzelo vás, že brzy přestoupil do ciziny?
Nebylo mi to líto. On v té době naprosto přesáhl možnosti našeho klubu. Odešel do top světového týmu dospělého pelotonu. Něco takového, jako kdyby teď nějaký náš juniorský silničář přestoupil za Chrisem Froomem do Ineosu. Nebylo v našich možnostech zabezpečit ho jako italská stáj Siemens Mobile Cannondale. Naopak, byli jsme rádi, že se mu povedlo do takové party dostat.
Asi to nebylo jako ve fotbale, kde se za podobný přestup do velkoklubu platí miliony eur?
Bohužel. Kdyby to tak fungovalo, tak z toho žijeme doteď.
Jaroslav Kulhavý (druhý zleva) mezi ostatními závodíky na trati závodu Bikemaraton Drásal
Oceněním pro vás musela být pozice reprezentačního trenéra. Vysvětlíte s odstupem, proč jste u národního týmu brzy skončil?
Bylo to kvůli odlišným názorům. Měl jsem jiné představy o tom, jak by měl reprezentační trenér fungovat. V okamžiku, kdy mínění mého okolí bylo takové, že reprezentační trenér nemá trénovat, ale spíš zajišťovat servis okolo, přesáhlo to mou míru tolerance a odešel jsem. Myslím si, že reprezentační trenér by měl hlavně trenérsky pracovat s nejlepšími závodníky, tak mi to dává smysl. Ale abych dělal cestovní kancelář? I když jsem mohl jet s Jardou Kulhavým na zlatou olympiádu. Skončil jsem a nijak toho nelituji.
Přitažlivým milníkem bylo i vaše zahraniční angažmá v Rusku. Jaký tam byl život?
Bylo to spíš naopak. V Moskvě jsem byl asi dvakrát, pak ještě v Soči. Většinu času jsem s těmi závodníky trávil po Evropě, kam oni dojížděli za mnou. Chorvatsko, Kypr, světové poháry, bral jsem si je i domů. V Moskvě ty podmínky pro horskou cyklistiku nejsou žádná hitparáda. Jsem rád, že jsem tuhle etapu zažil, mám z té doby spoustu kontaktů a zdokonalil jsem se v ruštině, kterou jsem už málem zapomněl.
Podmínky pro vaši práci?
Velmi slušné. Byl tam ale příliš benevolentní přístup, takový socialistický. Utratilo se plno peněz i za jezdce, kteří pro to úplně nedýchali nebo neměli až takový talent. Když přijede na kemp pětadvacet třicet lidí, všichni nemohou být špičkoví. Není mi jasné, proč nejsou nahoře, protože slibné bikery mají. Na druhou stranu, jsou tam i problémy, ať už s tréninkem, nebo s cestováním, protože všude potřebují vízum.
A finanční podmínky pro vás?
Byly mnohonásobně lepší, protože jsem si poprvé v životě nemusel sám shánět peníze na svou práci. Poprvé jsem byl zaplacený opravdu za to, že trénuju. A nemusel jsem se starat, kolik stojí soustředění, kolik materiál, kde a co sehnat. To je možná i důvod, proč cyklistika v Česku není na úplné top úrovni, protože nám placení trenéři k mládeži chybějí. Je to teď i můj úkol, abych zabezpečil na plný úvazek mladého trenéra, který se bude naplno věnovat své práci. Nikoho nepřekvapí, že jsou profesionální trenéři u mládeže ve fotbale, v hokeji, tenise nebo atletice, ale v cyklistice jich je zoufale málo. Suplují to rodiče, jejichž odbornost není nic extra.
Cyklokrosař Tomáš Paprstka slaví celkový triumf na domácím poháru.
Juniorským mistrem světa se jako člen vašeho klubu stal i Tomáš Paprstka. Proč to podle vás v jeho případě nenabralo v další kariéře směr Kulhavého?
Je možné, že Tomáš nemá až takové předpoklady stát se tím úplně top závodníkem i v dospělé kategorii. Jarda je opravdu ojedinělý, myslím si, že se žádný lepší cyklista u nás ještě nenarodil. Tomáš byl juniorský mistr světa, kterých česká cyklistika vyprodukovala docela dost. V ten den se mu všechno sešlo, ale v té mezinárodní konkurenci už to nedokázal nikdy zopakovat. Nicméně je to výborný cyklista ve dvou disciplínách, dokázal vyhrát Český pohár jak na horských kolech, tak i v cyklokrosu, což není úplně jednoduché.
Jak se vám po dlouhé roky daří zabezpečit chod klubu?
Zvenku se zdá, že titulárního partnera měníte docela často. Ono to tak vypadá. Ale máme sponzory, kteří s námi jsou i deset let. Ve většině případů je to tak, že začnou jako jeden z menších partnerů a pak jejich podpora postupně roste. Pochopitelně je to navázané na osobní vztahy, které se mi daří dlouhodobě budovat. Když dochází ke změně, tak proto, že už nenajdeme jinou možnost. Uvědomuji si, že aby někdo mohl podporovat sport, kulturu nebo cokoliv jiného, tak ty peníze musí nejprve vydělat. Jednou se lépe daří jedné firmě, podruhé někomu jinému. Člověk se musí starat pořád.
Biker Cink má čtvrtý domácí titul v cross country, Čábelická završila hattrick |
Kolik závodníků nyní ve stáji máte a kdo se o ně stará?
Jak říká moje žena, máme jich moc. Od úplné přípravky až po elitní závodníky je jich nějakých pětačtyřicet. Staráme se o ně dva trenéři, máme jednoho mechanika, dva maséry a žena se věnuje veškeré administrativě. Dva lidi na plný úvazek plus externisté. Náročná záležitost.
Jak letos vaši činnost poznamenal koronavirus?
Cyklistika naštěstí nebyla tolik postižená, co se týká tréninkových možností. Neměli jsme uzavřené stadiony, neměli jsme uzavřené plavečáky, trénovat jsme mohli pořád. Nedalo se však jezdit ve skupině, ale pouze individuálně a s rouškami. Chyběla kvalita tréninku, která přichází s tou skupinou a chyběly závody. Sezona se teprve od července rozjíždí naplno.
Čímž přecházíme k tomu, že jste v roli organizátora absolvoval minulý víkend mistrovství republiky horských kol v Peci.
Byl to jediný závod v kalendáři Českého poháru, který nezměnil termín. Když se pohár plánoval, v Peci měla domácí sezona končit a pak už měly závodníky čekat zahraniční starty, světové poháry, olympiáda...
