Zde může být vaše reklama.

Z historie olomouckých čtvrtí: Pavlovičky

Z historie olomouckých čtvrtí: Pavlovičky
Historický pohled do Pavloviček i současná podoba.

foto: Archiv

13. 06. 2020 - 15:00

Když v roce 1919 vznikl takzvaný Velký Olomouc, přičlenilo se k historickému městu jedenáct okolních vesnic a dvě menší města. Právě tehdy získala Olomouc základ svého dnešního půdorysu. Z dřívějších měst a vesnic se staly městské čtvrti, další a vzdálenější obce se pak připojily v průběhu minulého století. Jejich dějiny jsou v porovnání s centrem Olomouce ohraničeným původními hradbami poněkud opomíjené, ale rozhodně stojí za pozornost. Vydejte se s námi do historie olomouckých městských částí.

Díl 17.: Pavlovičky

Do klínku mezi Hodolany, Bělidla, Chválkovice a Klášterní Hradisko se vměstnala nenápadná a nevelká čtvrť Pavlovičky. Také ona byla ve své historii samostatnou obcí, a pokud je mezi ostatními částmi Olomouce něčím výjimečná, tak minimálně tím, jakou roli v její historii sehrála hospoda a pivo. Ta historie je dokonce starší než Pavlovičky samy. 

Jméno nesou po svém zakladateli, posledním opatovi kláštera Hradisko Pavlu Václavíkovi. Ten území „Na klínku“, u císařské cesty do Slezska, nabídnul obyvatelům z osady zvané Ostrovy. Tu už dnes v Olomouci nenajdeme, ale až do roku 1744 se nacházela těsně u městských hradeb v oblasti okolo současné Komenské ulice a Žižkova náměstí. 

Byla mezi prvními osadami, které musely ustoupit záměru udělat z Olomouce pevnost. První zmínky o ní pocházejí ze 14. století a už tehdy patřila do majetku premonstrátského kláštera Hradisko, kde setrvala až do svého zániku. Nacházel se v ní špitál, ale i vyhlášená formanská hospoda. 

Když opat Pavel Václavík pro vyhnané obyvatele Ostrovů rozparceloval hospodářský dvůr na novém území, z jeho části hned vybudoval tzv. Hrubou hospodu. Kolem ní postupně vyrostla vesnice, kterou na počest svému zakladateli pojmenovali Paulowitz, česky Pavlovice, od roku 1771 pak v některých pramenech Pavlovičky. 

Hrubá hospoda už dávno nestojí, v roce 1800 ji nahradila jiná, kterou známe naopak dodnes pod názvem Na Pile v Pavlovické ulici. Jednu památku na tu původní ale v Pavlovičkách stále najdeme. V době, kdy Hrubá hospoda vznikala, vyhrál klášter Hradisko více než dvě stovky let trvající spor s městem Olomouc o právo na točení piva, součást tzv. mílového práva. 

Klášter v okolních vesnicích, které mu patřily, čepoval vlastní těšetické pivo. Často ležely v těsné blízkosti Olomouce, jako třeba Ostrovy, což měšťany popuzovalo, protože přicházeli o své příjmy. Spor vyhrál v roce 1745 klášter a na oslavu vítězství nechal jeho opat Pavel Václavík na Hrubou hospodu vytvořit oslavný reliéf. 

Do něj dal umístit bílého beránka, obráceného zadkem k městu, s posměšným latinským nápisem, v překladu: „Bílý beránek dává líbat všem své rouno, nebojí on se ohně, drže právem své místo.“ Tohoto beránka také můžeme vidět dodnes, přestěhoval se společně se znakem kláštera Hradisko na průčelí jiného domu v Pavlovické ulici. 

V roce 1784 císař Josef II. klášter Hradisko zrušil a Pavlovičky jako další osady z jeho majetku připadly náboženskému fondu, odkud je v roce 1825 vykoupil hrabě Saint Genois. O čtvrtstoletí se pak vesnice s většinou německých obyvatel stala samostatnou obcí. Její zemědělský charakter už v té době měnil příchod železnice. 

Ta do Olomouce z Vídně byla zavedena v roce 1841, první nádraží přitom stálo v sousedních Bělidlech. Pro Pavlovičky to znamenalo rozvoj průmyslu. Vznikla tam Olomoucká továrna na líh a ocet Aloise Fleischmanna, drožďárna a lihovar Singer a Hamburger, sladovna, továrna na čokoládu nebo strojní pletárna Pollák. 

Budování továren odneslo prakticky všechny památky, které se v Pavlovičkách nacházely. Ta úplně nejstarší ale přece jen zůstala. Jde o sochu Panny Marie v Pavlovické ulici u autobusové zastávky z roku 1712. 

Po vzniku Československa se Pavlovičky společně s dalšími okolními obcemi staly součástí města Olomouce a také v nich postupně převládli čeští obyvatelé. Při posledním sčítání z roku 2011 bylo v Pavlovičkách 89 domů, ve kterých žilo necelých pět stovek lidí. 

Další články