Historky z pálenice. Ikonický kapitán Olomouce z 80. let vypráví

Ikonický kapitán Sigmy z 80. let Ladislav Kučerňák vám pak zkrátí čekání na slivovici veselými historkami. Zase ožívají, neboť ožil po koronavirové krizi i fotbal.

Vítáte, že liga zase začala?
Samozřejmě se mi to líbí, protože tři měsíce bez fotbalu zvlášť pro fotbalistu je hrozných.

Měl jste absťák?
Hroznej absťák! Chybělo mi to. Trénuju v Dubu, to mi taky chybělo. A liga, nároďák...

Má to smysl bez lidí na tribunách?
Radši takhle. Je spravedlivější sezonu dohrát, než kdyby ji ukončili.

Co říkáte na Sigmu?
Neviděl jsem všechny zápasy. Něco se mi líbilo hrozně moc, něco o něco míň, protože my bývalí fotbalisti jsme většinou kritici. Ale nebylo to nejhorší. Pár zápasů jim uteklo nešťastně ke konci, někteří hráči se jim zranili, především Beneš. I když Štěrba nezahrál špatně, možná by to bylo jinačí.

Sigma se upíná k semifinále domácího poháru.
Chtěl bych, aby postoupili do evropských pohárů. S kamarády se bavíme, že tam nechodí moc lidí. Hokejoví fanoušci mi říkají, že na Moru chodí čtyři tisíce a na Sigmu dva. Ale já říkám: Počkejte, až budou poháry. Lidi přijdou a návštěvy se zlepší.

Pravda, když přijela Sevilla, stadion se zaplnil.
Ale čekat dva roky na plnej stadion?

Mrzí vás, že lidi přestali na Andrův stadion chodit?
Hrozně mě to mrzí! S námi jezdilo i ven pět tisíc. Na hokej beru vnuka, tam je atmosféra, bouří to, ale na Sigmě to není. Fotbal upadá celkově v celé České republice. Vím, jak to chodí v krajském přeboru, v I. A třídě, B třídě. Myslím si, že velkej vliv na to má malá kopaná.

Jako že bere hráče velké?
Ano, děcka jsou spokojená s malou kopanou, můžou si sednout, vystřídat, nemusí tolik běhat. Protože mám dva syny, tak vím, že každá ženská chce mít rodinu v pátek, sobotu, neděli doma. Malé kopané se hrají úterý – čtvrtek, rodiny pak mají víkend komplet pro sebe. Manželky si dokážou vydupat svoje.

S Olomoucí jste hrál historicky první pohárové zápasy, v Poháru UEFA jste ale na švédský Göteborg nestačili.
Jo jo. To si pamatujete?

Táta.
Ano, Göteborg... A potom jsme ještě hráli Středoevropský pohár v Pise. Měli jsme Hannover, Young Boys Bern a Legii Varšava. Na ten Göteborg jsem měl ale smutné vzpomínky, protože čtvrt roku předtím jsem se zranil se Slovanem Bratislava. Urval se mi sval na noze. Tenkrát doktoři nevěděli, co to je. Léčil jsem to půl roku, sval se mi potom zkrátil a už jsem se nedostal do své formy, kdy jsem dělal kapitána.

Osudové zranění.
Ano, výskok na hlavičku s hráčem Slovanu, myslel jsem, že mě kopl kolenem do stehna, protože mě bolelo. Začal jsem mu nadávat slovensky, maďarsky...

Kdo to byl?
To už nevím. Nějaký stoper, který si mě hlídal při standardce. Ale bylo to nezaviněné. Ve výskoku se mi sval urval. Medicína tehdy nebyla dokonalá. Radili mi to a to, už jsem měl nohu celou modrou a nikdy jsem se do toho nedostal. To mi bylo třicet pět. Pohár s Göteborgem jsem ještě dohrál a v zimě jsem šel do druholigových Slušovic.

Jste spjatý s postupem Sigmy do ligy. Jaká to byla doba?
Bývalý tajemník a hospodář, nebudu vám říkat jména, mi po dvaceti letech řekli: Prodali jsme na jeden zápas sedmnáct tisíc lístků. Ale to nebylo oficiálně, měli strach, aby se nic nestalo, kdyby na to přišli. Průměrně chodilo deset tisíc. Každý vás znal i na dědinách. Lidi přijeli. Dneska už jsem v důchodu, ale hromada lidí, kteří přijedou k nám do pálenice z vesnic, chodí nenápadně okolo a za deset minut pálení: Nejste vy náhodou pan Kučerňák? A pak už se bavíme jenom o kopané. Vzpomínáme a pálíme.

To zní jako ideální práce.
Není jednoduchá, protože zaprvé: člověk musí umět pálení, hlídat to, aby nevypálil osmdesátku, to je skoro líh. A nevypálil zas čtyřicítku. Většinou nám vyteče kolem pětašedesátky, podle toho, jak je dobrej kvas. Pak je potřeba spočítat ředění vodou, lidi to chtějí na padesátku, na padesát dvojku. Nesmím se splíst. Jak dám o půl litru vody víc, mám místo padesátky čtyřicítku.

Jaké historky u pálení frčí?
Každej vám z těch padesátníků šedesátníků řekne: Lauda, centr, Kučerňák, hlavička, gól!

Měli jste nacvičený signál?
Páteční trénink byly standardky. Ale do soubojů se šlo na sto procent! To se mančaft rozdělil na zlaté a prašivé. Každej už věděl, kdo bude hrát a kdo bude na lavce. Lauda byl Pražák, my jsme tady byli opravdu vesničani. On přišel a vymohl nám peníze, protože v té době jsme za moc nehráli. Nevěděli jsme, kolik si můžeme říct. Ale jak přišel Niki s těmi svými pražskými móresy, změnily se nám podmínky i kopačky.

Hodně vám pomohl.
Moc. I když byl svérázný a někdy jsem na něj nadával. Proti Brücknerovi jsem ještě i hrál, když byl v divizi, tak jsem si s Karlem tykal. Když jsme hráli v Trnavě, a tam na Laudu v páté minutě vyjel takovej rezatej bek, tak Niki se už začal schovávat, bál se. O poločase jsem letěl za Karlem: Vystřídej ho, já se na to nemůžu dívat! Mužstvo, které Karlovi věřilo, s ním dokázal všechno. Su Brňák a znám hrozně dlouho Jarůšky a Kroupy, tak se o tom vždycky bavíme. A ti super fotbalisti tam tomu Brücknerovi nevěřili, protože jinak by s Brnem vyhrál ligu jako Masopust. Tomu věřili.

Kanonýr Lauda byl bohém a vy řízný kapitán, kterému vadilo, když šetřil krokem, že?
Štvalo mě to, když bylo potřeba zápas otočit a člověk cítil, že když víc zabereme, můžeme vyhrát. On hrál velice dobře, jinak by se od nás nedostal do nároďáku, ale někdy bylo potřeba zápas zlomit, jenže on hrál furt stejně. Měl víc peněz a nepotřeboval je tak jako my. Hráli jsme na Petržalce, to si pamatuju jako dneska, pohádali jsme se, nadal jsem mu. Mohli jsme vyhrát a on tam chodil...

Co jste mu pověděl?
Ty ku..., neser mě, ty si stěžuješ, dali ti sto tisíc nebo kolik, já abych uživil rodinu, tak tady musím dneska vyhrát! Nejradši by mě kopl někam. Lauda byl svůj. Pražskej. Pilo se vždycky. Seděli jsme po zápase, objednal to a čau kluci! Po Nikim zůstal účet a on se sebral a šel. Ale zase jsme seděli a zničehonic tam přilétla flaška whisky nebo balantinky.

Vy jste byl zase známý hustou černou kudrnatou kšticí. Povězte, letěly na ni fanynky?
Jo, ale to tam nemusíte dávat, já už byl ženatej. Jako potěšilo, když se na vás ženský dívaly. Když už jsme u toho, můžu vám říct příhodu: Tak dva roky zpátky jsem jel na kole po chodníku, šli proti mě dva důchodci, já zastavil těsně za nimi, takže jsem slyšel, co si povídali: Ty, nebyl to kuřna náhodou pan Kučerňák? A ten druhej mu povídá: Ne, ten je takovej černej a kudrnatej.

Teď máte kštici bílou, ale pořád hustou.
Jo, jo, to mám po tatovi, takže to je pohodička.

Vůbec vypadáte ve formě.
Díky, však jsem na podzim ještě odehrál pět zápasů za Nemilany.

Připomínáte si staré časy?
Hlavně postup do ligy se Sigmou v Třinci, i když jsem zrovna nehrál, měl jsem zlomený prst. Byli jsme se Sigmou taky na turnaji v Malajsii, tam jsme se dostali do finále. Chodilo na nás 35 tisíc lidí. Bylo to v létě, nikdo tam nechtěl jet, Sparta se Slavií už měly soustředění, tak jsme jeli reprezentovat československý fotbal my. Proti nám hrálo Japonsko a Malajsie.

Jak jste vlastně jako Brňák zakotvil v Olomouci?
V Brně bylo těžké se prosadit do ligového mančaftu, dělal jsem náhradníka reprezentantovi. Nějaký Zeman, který mě pak trénoval v lize, byl v Prostějově a přetáhl si mě. Byla tam divize, pohoda, říkal jsem si, že se výš nedostanu. A pak byla třetí liga v Chebu, potom zase Prostějov, bráchu koupili do Vsetína, šel jsem za ním, kopali jsme celkem solidně druhou ligu. V Sigmě bylo asi pět Prostějováků – Navrátil, Kubíček, Petržela, Čížek... Já byl největší kamarád s Jirkou Navrátilem, bydleli jsme spolu a on mě přemluvil, ať jdu za ním do Olomouce.

O sobě jste prohlásil, že jste byl rozporuplná postava v Olomouci, že vás půlka lidí měla ráda a půlka ne. Proč?
Nevím. Někdo si myslel, že jsem komunista. Vyznával jsem fair play a vše jsem říkal na rovinu, jestli to byl Lauda, nebo Šišma. Byl jsem takovej šéf. A oni si mysleli, že šéf musí být straník. Abych se nechlubil, šéfem jsem pořád, protože se starám o staré pány. Ani Peťa Uličný nebyl šéf, když jsme spolu hráli.

Uráželo vás to?
Hráli jsme ligový zápas, blato, pršelo jak sviňa, nadřený jak kůň, doma jsme prohráli, sám jsem byl naštvanej, dal jsem do toho všechno, nohy mě bolely. A byla jen hlavní tribuna, u plotu stál jeden chlap a řval na mě: Kučerňáku, ku..., běž dělat do práce! Jak jsem byl naštvanej, peníze nevydělaný, tak jsem se na něj podíval: Ty hajzle jeden! Rozběhl jsem se od půlky k brankové čáře k tomu plotu, on valil ven, já valil za ním, ten metrový plot jsem přeskočil, klekl jsem na něho a teď jsem si řekl: Co když ten blbec má pravdu, ať jdu do práce? Tak mě to přešlo.

Historky máte krásné.
Ještě jednu vám řeknu s Brücknerem. Hráli jsme přípravu v Maďarsku proti místnímu klubu, byla remíza, za plichtu jsme měli asi pět set korun, a teď je začal maďarskej rozhodčí tlačit, obrátil roh. Už měl být konec. Kopli roh a on písknul penaltu. Otočím se na Karla: Kurňa, Karle, on písknul penaltu, prachy máme v prdeli. Co mám dělat? Přece jim to tady nenecháme! A Karel začal křičet: Víš co, běž podat rozhodčímu ruku, jako že je konec. Borec si už stavěl balon na penaltu a my jim podávali ruku a šli do šatny. Brückner dovede dobře reagovat.

Byl jste mládežnický reprezentant, vyptávala se na vás Slavia. Neříkáte si, že jste mohl z kariéry vyždímat víc?
Určitě víc. Ale byl komunismus a já nikdy nehrál fotbal, že bych se s ním živil. Dneska už bych to dělal úplně jinak. Tehdy jsem věděl, že skončím s fotbalem, dostanu nějakou kancelář, měl jsem střední průmyslovku, a život tam dosypu.

Teď sypete historky u slivovice.
Jo, vracím se zpátky ke kořenům, tata a celá rodina si ráda v klidu dala, sedla, popila a slivovice je nejlepší. Na vojně jsem byl v Chebu, měli jsme tam nesympatického trenéra, který říkal: Moraváci, to jsou jenom bochte a slivovice! A tak si na něj teď vždycky vzpomenu u slivovice. Zvlášť když je ten koronavirus – dám si jednu ráno a jednu večer. Vypálím to.