Totalita 1984 v baletu

V aktuální situaci, kdy není možné dostat diváka na živé představení do divadla, lákají umělecké soubory u nás i v zahraničí jinými prostředky, druhdy nabídkou svých produkcí na internetu. Britský Northern Ballet zveřejnil na svém youtube kanálu balet 1984 inspirovaný slavným románem George Orwella publikovaným krátce po 2. světové válce, roku 1949.

Orwellův román 1984 je bezpochyby jedním z nejslavnějších literárních děl 20. století zachycujícím s děsuplnou věrností zrůdnost totalitních režimů a celkový zmar podrobené společnosti. Jeho základní příběh je v podstatě velice jednoduchý, mnohem podstatnější jsou vykreslené reálie, v nichž se pohybují hlavní hrdinové, fungování a pravidla systému i životní podmínky jasně diverzifikované společnosti.

V Oceánii, jednom ze tří geopolitických celků (vedle Eurasie a Eastasie), do nichž je po atomové válce rozdělen svět, tvrdě vládne jediná Strana v čele s všemocným a vševědoucím Velkým bratrem, nahlížejícím do každičké domácnosti skrze neustále vysílající obrazovky. Společnost je rozdělena na členy Strany a odpadlický proletariát žijící v bídě, špíně a alkoholu, přičemž celý systém řídí čtyři ministerstva – Pravdy, kde se neustále přepisuje historie tak, aby vyhovovala aktuálním požadavkům a korektnosti, Míru, které má na starosti záležitosti neustále probíhající tzv. udržovací války, Hojnosti, jehož akce vedou k všeobecnému hladomoru, a konečně Lásky, v jehož celách dochází k důmyslnému mučení nepohodlných, již se vzepřeli ideologii spácháním některého z ideozločinů.

V těchto kulisách se ocitají hlavní hrdinové. Winston Smith, pracovník Ministerstva Pravdy, pociťuje k systému i Velkému bratrovi hlubokou nenávist a jakkoli si je od počátku vědom, že i jen křivá myšlenka je zločinem, vydává se do míst, kde žije proletariát, a čas od času nakoupí v krámku pana Charringtona artefakt z předválečné doby – např. deník, jejž si začne vést. Během jedné z pravidelných stranických akcí (tzv. Dvě minuty nenávisti) si všimne dívky Julie, jež v něm z nějakého důvodu nalezne zalíbení, a i přes přísný zákaz romantických vztahů spolu dvojice naváže kontakt. Oba jsou připraveni a ochotni bojovat proti systému, proto se rozhodnou stát členy odbojového Bratrstva, do něhož je přijme O’Brien, vystupující na Ministerstvu jako jeden ze členů Vnitřní Strany, který Winstonovi nadto předá knihu veřejného nepřítele systému číslo jedna, Emanuela Goldsteina, pojednávající o fungování systému v Oceánii. Idyla nicméně netrvá dlouho, jelikož (nejen) v dystopické společnosti není vše tak, jak se zdá a nikdo nemůže být nikdy dost paranoidní. Winston s Julií jsou odhaleni, jelikož pro Stranu pracuje nejen pan Charrington, jenž jim pomohl pronajmout byt bez na první pohled zřejmých sledujících obrazovek, ale rovněž za dvojitého agenta se vydávající O’Brien. Oba skončí v celách Ministerstva Lásky, kde nakonec oba podlehnou vyvíjenému nátlaku, sérii výslechů a mučení a zradí jeden druhého navzájem. Strana zvítězila, oba nyní upřímně věří všemu, co je řečeno a nadevše milují Velkého bratra.

Toliko ve zkratce děj, jejž se choreograf Jonathan Watkins za pomoci dramaturgyně Ruth Little pokusil přenést na taneční jeviště. Výsledek se potýká s proměnlivou úspěšností. Scéna nehostinné, temné industriální krajiny s železnými pracovními stoly a ostře poblikávajícími obrazovkami vyvolává správně nepříjemnou atmosféru, zesílenou zejména sborovými, roboticky unifikovanými pasážemi tanečníků v šedomodrých stejnokrojích, kteří stejně spořádaně plní rutinní úkoly na pracovišti i v kantýně, jakož i během řízených davových nenávistných šílenství. Taneční slovník silně čerpá z neoklasického kánonu, a kromě stroze střižených pohybů členů Strany nepřináší bohužel nic nového či převratného, což by nemuselo být nutně potíží, nicméně pokud se výrazněji neodlišuje od projevů členů proletariátu, které je možno identifikovat víceméně jen kvůli jinak zbarveným kostýmům, je zřejmě něco trochu špatně. Zejména když se zamyslíme nad tím, že Stranou v knize prosazovaný tzv. newspeak by jistě ocenil svůj taneční ekvivalent.

Dílo se snaží balancovat na hranici mezi přílišnou literární popisností a náznakem (pozitivním příkladem může být vynechání dnes zprofanovaného hesla „Velký bratr tě sleduje!“ nahrazeného jen pronikavým pohledem páru temných očí na hlavní velkoplošné obrazovce), ne vždy jsou však výsledná rozhodnutí nutně šťastná nebo vyvážená, zejména ve druhém dějství dochází k použití více doslovných odkazů z knižní předlohy, které se po předchozím přístupu zdají nadbytečné (zejména v případě rekvizit, jako je Winstonova maska s krysami apod.)

Otázkou je rovněž stavba baletního díla, výběr scén, míra na ně kladené důležitosti i samotné charakterizace postav. Winston (Tobias Batley) od počátku působí jako naivní, skoro dětinský hrdina postrádající jakoukoli hořkost či nepopiratelně zneklidňující stránky osobnosti svého knižního jmenovce, stejně tak jeho vztah s Julií je (zejména z jeho strany) vykreslován v příliš něžných, láskyplných konturách. Julie (Martha Leebolt) je na tom o něco lépe, její představitelce se daří i v prvním duetu s Winstonem zhmotnit určitou vypočítavost a manipulativnost, což odpovídá literárnímu předobrazu a současně činí sledování milostného aktu poněkud nepříjemným.

V čem se však baletu příliš nedaří, je zachycení dvojakosti a nejednoznačnosti dalších postav, a zejména klíčového O’Briena (Javier Torres), jemuž nemáte ani na minutu důvod věřit, že patří ke stranickým odpůrcům, pročež Winston s Julií působí trochu jako nedůvtipní idioti, když mu na vábničku vstupu do Bratrstva z ničeho nic skočí, zejména vezmeme-li v úvahu, v jakém systému oba po většinu svého života existovali. O’Brien nadto do děje výrazněji vstupuje v podstatě až v polovině 2. dějství, čímž sice značně zkondenzuje děj a urychlí jeho běh do závěrečné rovinky, rozmělní tak však neúměrně téměř vše, co časově předcházelo, ve shluk opakujících se scén.

Určité diskuze může poté vyvolat samotný závěr. Zatímco Orwell svého Winstona nechává zcela pokořit vykleštěním samotného jádra jeho osobnosti a svobodné vůle poté, co navíc morálně selhal a v poslední vteřině se rozhodl (vlastně pochopitelně) zachránit sebe i za cenu zpronevěření se jakýmkoli morálním hodnotám a zatracení Julie, v baletu z něj Watkins dělá všemi zrazenou, na židli poraženě zhroucenou trosku. Tento Winston není důkladně ideově vymyt a připraven milovat Velkého bratra, pročež není jiného zbytí a on i celá jeho existence musí být důsledně zničena, smazána, anulována. Neboli vaporizována. Protože možná prach jsi, ale když Strana řekne, i v páru se obrátíš.

1984
Choreografie: Jonathan Watkins
Dramaturgie: Ruth Little
Hudba: Alex Baranowski
Scéna a kostýmy: Simon Daw
Světelný design: Chris Davey
Video design: Andrzej Goulding

Winston Smith: Tobias Batley
Julie: Martha Leebolt
O’Brien: Javier Torres
Pan Charrington: Hironao Takahashi

Northern Ballet, premiéra 2015