Bývalý špičkový biker a někdejší česká jednička v cross-country na horských kolech před sedmi lety založil v Plzni klub MS Bike Academy, v péči má přes padesát závodníků včetně těch nejmenších. Jenže stejně jako v dalších sportech, i u cyklistických týmů je sezona ochromena.
„Nejsem ekonom. Ale mohu říci, že i na tak malý tým, jakým je naše akademie, bude mít koronavirová pandemie fatální následky. Máme sponzory, kterým jsme slíbili nějakou prezentaci, která teď ovšem není možná,“ míní třiačtyřicetiletý Milan Spěšný, který má jako kouč v péči i svou dceru Simonu, evropskou šampionku do patnácti let z předloňského roku.
Troufnete si ztrátu alespoň zhruba odhadnout v číslech?
Zatím vůbec ne. V každém případě to bude složité. Musíme najít náhradní řešení, jak to našim partnerům nahradit. Jsou tam i nějaké závazky vůči mým svěřencům. Bude to hodně o vzájemném pochopení, lidském přístupu. Závodníkům jsme připravili náhradní plány, mají individuální tréninky.
Máte od nich zpětnou vazbu?
Se všemi staršími závodníky jsem v kontaktu přes různé aplikace, které vyhodnocují tréninky. Mám přehled, co absolvovali. Pak to konzultujeme přes telefon, přes skype. Jedinou osobní kontrolu mám teď vlastně nad dcerou, protože Simča je se mnou doma. (úsměv)
Pohromadě všichni trénovat nemůžete. Je to velká komplikace?
U těch starších závodníků to až takový problém není. Mají tréninkové plány a vlastně dělají, co po nich chci i normálně. Aby trénovali podle sebe, aby do toho dávali všechno, co chtějí. Doma či venku. To je posunuje dál. Teď je to jen na jejich bedrech, musí prokázat spolehlivost a chuť. Ale u těch menších dětí je to velká potíž. Vzájemný kontakt s nimi je hrozně důležitý, tohle nám teď chybí nejvíc.
Nahradí příprava na trenažéru plnohodnotně jízdu venku?
Když je trénink náročný a plní se předepsané zóny podle wattů, pak je to poctivé a srovnatelné jako v přírodě. Ale je to na zbláznění, proto jsme využili nabídky od firmy Rouvy a v kombinaci s chytrými trenažery se můžeme zapojit i do virtuálních závodů, které pořádají na různých tratích. Pro odlehčení volné vyjížďky řešíme jízdou venku.
Každoročně jezdíte na soustředění do Itálie. Kdy jste měli vyrazit do Toskánska letos?
Přesně 26. února. Všechno bylo připravené, věci a spousta jídla nakoupené, sbalené. Měli jsme i roušky, dezinfekci. Ale já kvůli tomu dva dny nespal, pořád jsem situaci zvažoval. Pak to bylo náhlé rozhodnutí. V šest hodin ráno na srazu jsem rodičům oznámil, že do Itálie s dětmi nepojedu. Zpětně musím říci, že jsem za tuhle svoji duchapřítomnost vděčný. A s odstupem mi děkovalo i několik rodičů, i když jsem je v první chvíli moc nepotěšil.
Našel jste náhradní program?
Místo do Itálie jsme hned to ráno v menším počtu vyrazili na Šumavu. V Klatovech jsem zkusil zavolat do jednoho nového penzionu v Sušici, který je hned mezi plaveckým bazénem a zimním stadionem. A vzali nás. Byl to skvělý týden, jezdili jsme po trailech na Svatobor nebo na opačnou stranu směrem na Sedlo, k tomu přidali hokej na zimáku. Kdybychom odjeli do Toskánska, po návratu skončíme na dva týdny všichni v karanténě. Takhle můžeme všichni občas trénovat venku, i když jen individuálně.
Zjišťoval jste, co se děje v Toskánsku v místech, kam jezdíte?
Před námi tam byla řada mých známých a kamarádů cyklistů. Pak mi posílali videa, jak ještě na konci února Italové neřešili žádná opatření. Vůbec! Zrovna měli masopustní karneval, všichni byli v ulicích, jedli a popíjeli, zpívali a bavili se. A teď je tam hotová hrůza...
Jak dlouho podle vás sportovní omezení kvůli obavám z šíření nákazy potrvají?
Evropa, nebo některá její část, k tomu podle mě přistoupila lehkovážně. To přinese spoustu komplikací i do světa cyklistiky. Myslím, že Slováci a my budeme jedni z prvních, kde se bude moci trénovat a závodit v normálních podmínkách. Ale Itálie, Španělsko, Německo...? Tam to bude otázka celého roku, než se situace uklidní a začnou se bezpečně pořádat závody. To ovlivňuje i nás. Veškeré aktivity, na kterých jsme pracovali od loňského října, se hroutí a snažíme se nějakým způsobem situaci mapovat a podchytit. Musím vytahovat zkušenosti ze svých závodních let a upravovat program tréninků, abychom byli připravení naskočit do sezony kdykoliv. Nebyli přetrénovaní a zároveň znechucení domácí přípravou a snahou toho odmakat co nejvíc.
Vidíte na současném stavu z pohledu cyklistického trenéra i něco pozitivního?
Ekonomika, chod týmu a moje práce trenéra, v tomhle ohledu nic pozitivního nevidím. Ale z pohledu závodníků se určitě něco najde. V sezoně je to totiž velká honička po závodech, řada akcí je vyhrocených, nejde je vypustit. V tomhle směru se teď objeví síto. Vyplavou závodníci, kteří cyklistiku opravdu chtějí dělat, baví je a mají do tvrdé práce chuť. Na úkor těch dětí, které to možná dělají jen kvůli rodičům nebo jiným věcem. A hlava si psychicky odpočine. Kluci a holky teď mohou v klidu přemýšlet o tréninku, nebýt jako ovečky jen pod trenérem. I tenhle přístup z nich vychovává kvalitnější závodníky. Ti, kteří si z téhle krizové situace něco vezmou, se posunou zase dál.
