To nejméně lukrativní je pro mě největší odměnou, přiznává slavný kytarista Charlie Blažek

Zdeněk Charlie Blažek, malý velký muž, jak jej někdy přezdívají kolegové z branže, výrazným způsobem ovlivňuje dění na scéně české pop music. Spolupracuje jak s mladou muzikantskou generací, tak se stálicemi českého popu včetně takových jmen, jako Helena Vondráčková nebo Karel Gott.

S Karlem Gottem chystáte další projekt. Prozradíte jaký?
Čas od času se na Karla Gotta obracejí mladí autoři s tím, že pro něj něco napíší. On je teď vzal vážně a chce jejich původní české písničky natáčet. Měli bychom začít už na jaře a já se budu na novém projektu podílet jako hudební producent.

Zalistujme trochu v paměti. Jak dlouho už spolu děláte?
To už je hodně dlouho. Poprvé jsem mu hrál s rozhlasovým big bandem na jeho padesátinách jako muzikantský novic. Od roku 1994 jsem s ním pravidelně jezdil ještě s Rudolfem Roklem, Pavlem Větrovcem a s celou starou partou. Někdy od roku 2002 se datuje naše úzká spolupráce ve studiu. Začal jsem mu dělat hudebního režiséra, byl jsem u výběru písní na jeho CD, dělal jsem aranže sborů, smyčců, natáčel kytary a za mixážním pultem hlídal jeho zpěv. Trochu troufalost ode mne, ale už jsem byl ostřílený z předchozí spolupráce s Helenou Vondráčkovou, Karlem Černochem, Karlem Zichem, Pavlem Bobkem. Měl jsem už hodně za sebou i jako hudební producent.

Hlídat Karla Gotta při zpívání je snad jednoduché.
On má v sobě zvláštní siločáry, prostřednictvím kterých se na vás napojí tak, že s ním musíte i frázovat. Běda, když se za režijním pultem na někoho otočím a prohodím slovo, v tu chvíli Karel přestane zpívat. To jiní zpěváci nemají, ti se ve studiu za mikrofonem soustředí především na sebe. Vnímavého Gotta každá nesoustředěnost za režijním sklem velmi ruší.

Na jeho posledních deskách jsou také písničky, které jste složili spolu. Je obtížné autorsky spolupracovat s Karlem Gottem?
Chcete slyšet detailní průběh?

Rád bych.
Po příjezdu na Bertramku si s nadšením vyslechnu asi dvouhodinovou přednášku z historie, umění či z jiného oboru, o který se Karel Gott celoživotně zajímá a dává si dohromady souvislosti. Teprve potom vezmu kytaru a společně se podíváme na již hotový text od některého z renomovaných textařů či básníků. Nejprve zkoumáme, jestli text má ten správný rytmus ve verších, a pak teprve nahodím harmonické schéma a Karel vytváří melodii. Hodnotíme, zda jsou tam zajímavé intervaly, zda je to dobré pro jeho hlas. Děláme všechno naplno a je to krásná práce, protože Karel je absolutní profesionál. Kdyby ho při tom viděly jeho fanynky, byly by nadšené.

Pocházíte z Katovic u Strakonic, kde máte rodiče. Jaká byla vaše cesta z malé obce ke hvězdám?
Trpělivá. Z osmičky ani z devítky mě nevzali na gymnázium, kam jsem původně chtěl, a ani na žádnou střední školu. Můj posudek ze základní školy neměl ten správný profil, takže mi ani vyznamenání nebylo v přijetí na gymnázium moc platné. Když jsme se odvolali, bylo to ještě horší. Průtahy s odvoláním způsobily, že se mezitím uzavřely stavy na středních školách i na učebních oborech. Mohl jsem jít maximálně na horníka. Rok jsem přežil ve skladu potravin a na jaře se hlásil na konzervatoř.

To už vyšlo?
K přijetí mi velmi pomohl profesor Kavale z Volenic. V té době učil na konzervatoři. Byl to vynikající pedagog, během studia mi na hodinách komorní hry odkryl několik zásadních věcí v přístupu k chápání hudby. Tyto tolik cenné myšlenky mi později paradoxně ulehčily práci a tvůrčí snažení ve zcela odlišném hudebním žánru. Jeho otázky, odpovědi a způsob hledání podstaty v abstraktním světě umění nebyly v tehdejším systému výuky tak zcela běžné. Neptal se, kolik hodin cvičíme, ale chtěl slyšet výsledek, a to mi bylo sympatické. Zajímalo ho, jak jsme se k výsledku dobrali. Jakým způsobem jsme zapojili myšlení.

Takže na konzervatoři jste kytaru nestudoval?
Kdepak, co se týče kytary, jsem vlastně samouk.Začínal jsem v tehdejší strakonické Lidové škole umění v sedmi letech na housle. Zavedenou věcí bylo, že kdo začne na housle, naučí se intonovat. To můžu potvrdit.

Bavila vás hra na housle?
Upřímně řečeno – nebavila. Chtěl jsem být fotbalistou, housle byly zprvu za trest. Ale jen do doby, než jsem začal nacvičovat barokní skladby a používat vibráto.

Kolik hodin denně jste cvičil?
Neměl bych to říkat, ale cvičil jsem tak den před hodinou sotva třicet minut. Víc jsem tomu nedal.

Ale na konzervatoři jste už pilně cvičil?
Přiznám se, že ani tam jsem nikdy moc necvičil. Dal jsem na rady profesora Kavaleho a zapojoval víc myšlení. Zastávám názor, že povely rukám dává mozek. Proto, když někdo vypráví, že cvičí osm i více hodin denně, tak si neumím představit, že udrží pozornost. Od jiných muzikantů vím, že pak už jen mechanicky přehrávají věci dokola. Nechci kantorům kazit normy, ale dvě tři hodiny soustředěné práce jsou dostatečně dlouhou dobou na cvičení. Delší dobu už hlava nefunguje a, jak už jsem řekl, povely dává mozek.

Kudy se ubírala muzikantská dráha čerstvého absolventa konzervatoře?
Čekala mě vojna. Dva roky hraní na kytaru v Armádním uměleckém souboru. Pak se má cesta k pomyslné slávě stáčela víc k úklidové četě než k muzicírování. Průběžně jsem po dobu dvou let pracoval v sanacích, uklízel a jedno období i myl okna, abych měl razítko nějakého zaměstnavatele v občanském průkazu. Bez razítka to tenkrát nešlo, tehdejší veřejná bezpečnost lidi bez razítka sbírala a vozila k výslechu do Bartolomějské. Hrál jsem při tom v klubech a nočních podnicích, kde mimochodem hrály velmi solidní kapely. Dost jsem se tam naučil. Přitom jsem čekal na příležitost do stálého angažmá.

Kdy jste se dočkal?
Dostal jsem lano k Marcele Holanové a také k Petru Kotvaldovi. Nakonec jsem ale nastoupil do Československého rozhlasu jako kytarista. To bylo v devětaosmdesátém roce. Odpoledne jsem vyřizoval přijetí ke Kotvaldovi a večer volal Felix Slováček s tím, že můžu nastoupit k němu do orchestru. Okamžitě jsem všechno ostatní s díky odmítl.

Takže jste zůstal hrát u Slováčka?
To byla obrovská škola, samí skvělí muzikanti: Karel Růžička, Sváťa Košvanec a další jazzoví hráči, od kterých jsem se měl co učit. Po pěti letech takové studiové práce jsem byl slušně vybavený pro další hudební cestu.

Od Slováčka jste zamířil do kapely Golem. Mělo to nějaký důvod?
Ten byl jasný, bigband není o kytaře. Golem byla skvělá kapela, ve které jsem vždycky chtěl hrát. V té době hrál Golem moderní muziku a měl skvělou dechovou sekci. To se psal rok 1991. Ještě nějaký čas jsem stíhal hrát v obou kapelách současně. Pak to bylo neúnosné. Volba byla jasná. Zůstal jsem v Golemu, kde hraji dodnes.

Kdy začala vaše spolupráce s Helenou Vondráčkovou?
S Helenou jsem se na pódiích potkával celá léta. Od roku 1999 jsem s ní začal úzce spolupracovat jako hudební režisér, kytarista a aranžér. Tak trochu se bála jít do modernějších věcí, a tak jsem jí dodával odvahu a v týmu jsme tvořili její repertoár. Tak vznikla například velmi úspěšná alba Vodopád, Helena 2002 nebo Hádej. Alba plná moderních, tanečních skladeb. Vše logicky vyústilo ve spolupráci. V roce 2008 mě Helena oslovila, abych ji se svou kapelou doprovázel na koncertech.

Aby toho nebylo málo, doprovázíte také Petra Koláře.
S Petrem se známe snad dvacet let. Na spolupráci jsme se domlouvali už dlouho, až vloni se to povedlo. Zpívá skvěle.

Stále se považujete za hudebního dělníka?
Jistě. Dělám často práci, která je slyšet, ale není vidět. Jako výrobce hudby se například neobjevím ani v titulcích, ve kterých se jinak objeví každý, kdo v televizním pořadu otevře dveře. Ale tak to chodí, důležité je dělat dobře svou práci.

Co nového kromě dalšího projektu s Karlem Gottem chystáte?
Mým stálým úkolem je piplat svoji kapelu, doplňovat repertoár, udržovat na špičkové technické úrovni naše nahrávací studio Mercury. Je velmi důležité držet krok s technikou.

Měl jste v životě to štěstí, že se vaše profese spojila s vaším koníčkem. Zahrajete si ještě někdy jen tak pro radost?
Pořád a pořád mě osvěžuje hraní s kamarády v klubech. Tak, jako si někdo chodí zahrát fotbálek, my si chodíme zahrát do klubu, kde máme prostor pro své oblíbené skladby. Tam jsme svobodní, tam si srovnáme všechny životaboly, protože ta muzika nám čistí duši. Je to místo, kde nám nejde o honorář. Naopak, někdy na naše klubové šnůry doplácím. Vidíte, to nejméně lukrativní je naší největší odměnou.

Máte dceru, ale vydala se jiným směrem než tatínek. Nemrzí vás to?
Vůbec ne, dcera vystudovala ekonomii a má můj obdiv. Zajímám se o tyto věci amatérsky, nechci být jen podivínský hudebník. Teď je ale na mateřské a věnuje se malému Martinovi, mému vnoučkovi, který právě oslavil první rok. Jsem šťastný dědeček.

Jste pozitivně naladěný člověk, jakých vlastností si u lidí nejvíce vážíte?
Za ty dobré vlastnosti jsem vděčný, protože jako kapelník nebo producent musím vycházet s celou škálou odlišných povah. V poslední době si hodně všímám u lidí velikosti jejich ega. S lidmi příliš zahleděnými do sebe se moc jednat nedá. Mohou být i schopní, ale chybí jim empatie a jsou lidsky jinde.

Příští rok oslavíte padesátku. Jak si představujete tu další?
Už víc než dvacet let si na začátku každého nového roku přeju jedinou věc: Ať je to stejný! Takže příští padesátka? Hlavně ať je to stejný!

Kytarista, hudební režisér, aranžér, skladatel a producent Zdeněk Charlie Blažek je v českém hudebním showbyznysu pojmem. Narodil se 6. ledna 1963 ve Strakonicích, absolvoval plzeňskou státní konzervatoř a byl v letech 1989–94 členem Tanečního orchestru Československého rozhlasu a Jazzového orchestru Československého rozhlasu. V roce 1993 se stal hudebním producentem, o devět let později vstoupil do Ochranného svazu autorského. Jako studiový kytarista, aranžér, producent či hudební režisér se podílel na více než 250 albech z oblasti popu, jazzu, muzikálu i vážné hudby. CD Martina Maxy C´est La Vie v jeho produkci bylo oceněno Zlatou deskou. Má svoji jazzrockovou kapelu Charlie Band, která je od počátku 90. let vnímána jako studiová kapela s domovským právem v jazzklubech. K jejímu repertoáru patří kromě vlastních kompozic i jazzové standardy oblečené do moderních aranží. Od roku 2008, kdy kapela začala doprovázet Helenu Vondráčkovou a další zpěváky středního proudu, rozšířila svou polohu o pop muzic.