Marc-André Hamelin, pianista a tvůrce

U některých osobností nás zaujme originální pojetí, jiné uhranou dynamickou škálou, ještě jiné svou impozantní technikou. Na Hamelinovi, skoro šedesátníku s anticharismatickým vzezřením, byl fascinující jeho vhled do partitur. Nezapře skladatele. Jako by díla na místě sám tvořil, jako by improvizoval. I tam, kde by se posluchač v náročném programu už už ztrácel, mu pianistův klid a nadhled dal jistotu, že přesně ví, CO hraje, PROČ to tak skladatel napsal a KAM to celé směřuje.

Sarkasmy z Prokofjevova nejdivočejšího období působily tak moderně, že by je mohl napsat Boulez. Marc-André Hamelin se kochal jak frenetickými, tak mysteriózními plochami.

V dobách svých klavírních studií jsem se vždycky usmívala při laické otázce: „Jak si můžeš zapamatovat tolik not?“ Teď, na koncertě Marka-Andrého Hamelina, jsem si tuto otázku kladla opakovaně. Třeba Feinbergova sonáta, to je chrlení spousty not tvořících nejednoznačné harmonie, to celé zabalené do náročné postromantické techniky. A přesto pianista dokázal tomuto dílu, kde místo témat vystupuje v podstatě jen obsedantní motiv, dát strukturu a architekturu.

Celá druhá polovina patřila jediné, poslední sonátě Franze Schuberta, B dur D. 960. Hamelin byl v rozhovoru velmi zdrženlivý, když měl popsat svůj interpretační postoj. „Je to záznam toho, jak Schuberta vnímám teď. Snad mu učiním zadost,“ řekl jen. A učinil. Byl to obraz krásy vyrůstající z bolesti. Chorál hlavního tématu vyzpíval s ostychem, všem zámlkám dal prostor. Celou rozměrnou čtyřvětou kompozici jako by pokrýval závoj tohoto dojmu blízkého zániku. Přesto sonáta nevyzněla pochmurně a rezignovaně, spíše s porozuměním Schubertovu nitru.

Svou vášeň pro obskurní skladby projevil Hamelin v přídavku, kdy zazněla jedna z písní Fryderyka Chopina v úpravě Franze Liszta. Přidal také svou vlastní Toccatu L’homme armé, dílo komponované pro soutěž Vana Cliburna – velkolepý virtuózní kus předvedený s nesmírnou energií. „Propustkou“ z mohutně aplaudujícího Rudolfina se stal až „Excentrický generál Lavine“, kde Debussyho a Hamelinův smysl pro humor dokonale splynuly.