Byl pátek 23. listopadu 1984, půl třetí odpoledne. Dělníci uherskohradišťského podniku Mesit, kde se vyráběly hlavně součástky československých letadel, se těšili na víkend. Siréna právě ohlásila ranní směně „padla“, zbývalo si už jen zajít pro výplatu a vyrazit za rodinou, na výlet nebo do hospody.
Jenže pár minut poté, co siréna dozněla, se ozvalo podivné „žuchnutí“, jak zvuk popsali svědci. To se podlomily sloupy podpírající strop výrobní haly M1, která se během tří sekund zřítila. Na prostoru 50 krát 80 metrů sutiny zasypaly desítky lidí, osmnáct z nich nepřežilo.
V hale pracovalo ve dvou směnách celkem 730 dělníků. Mnoho z nich mělo obrovské štěstí, protože ke zhroucení stavby došlo během střídání směn. Pokud by sloupy vydržely o pár desítek minut déle nebo naopak méně, mrtvých by bylo násobně víc.
Do 14 minut, tedy ve 14.56, dorazili první hasiči a záchranka. Třípatrová budova zavalila přes 40 lidí. Přežili ti, kteří si rychle našli provizorní úkryt, třeba pod stoly. Záchranáři vyprošťovali přeživší dlouhých osm hodin a odváželi je s těžkými vnitřními zraněními či s otevřenými zlomeninami do nemocnic. Sutiny se likvidovaly čtyři dny.
„Udělal jsem dva tři kroky a už to letělo“
V prostřední části navazoval na jednopodlažní halu třípodlažní objekt s kancelářemi. Ve druhém patře budovy v době havárie pomalu končil své denní penzum práce Stanislav Horák žijící v sousedním Starém Městě, který zde pracoval jako konstruktér.
Ještě než se budova během několika sekund zřítila, stačil vyběhnout na chodbu.
„Propadl jsem se na té podlaze, na které jsem utíkal, tak jsem udělal dva tři kroky a už to letělo. Spadlo to dolů, úplně totálně až na zem,“ řekl při pátečním pietním setkání v areálu podniku dnes třiaosmdesátiletý pamětník.
Pod sutinami zůstal uvězněný zhruba dvě hodiny. „Byl jsem omráčený. Chvilku mi to trvalo, než jsem se trošku vzpamatoval. Slyšel jsem ty lidi, kteří byli ještě na šatně nebo pracovně ve svém oddělení, jak sténají. Měl jsem roxor (betonářská výztuž) píchnutý pod kotníkem do nohy. Já jsem se z toho nemohl nijak dostat, protože jsem ani neviděl, bylo tma,“ uvedl Horák. Vysvobodil ho prý až kamarád s pilkou na železo.
Po neštěstí strávil Horák týden v nemocnici. Byl jedním ze 43 lidí, jejichž stav si vyžádal hospitalizaci. Jeden zraněný později v nemocnici zemřel. V troskách zůstalo 17 mrtvých.
„Vzpomínky jsou stále živé a smutné, dodnes je v podniku řada zaměstnanců, kteří v době tragédie v Mesitu pracovali,“ říká další z pamětníků neštěstí Antonín Štěrba, který je dnes předsedou Základní organizace Odborového svazu KOVO, Mesit.
„Pořád mě trápí otázka, jestli tomu šlo zabránit. Ten podzim hodně pršelo a silně zatékalo do budovy. Tak se dalo očekávat, že se něco může stát,“ prohlásil Štěrba.
Ještě se dvěma kolegy byl v době zřícení budovy v šatně, která se náhle rozlomila vejpůl.
„Zůstali jsme stát pod otevřeným nebem mnoho metrů nad zemí. Asi při nás stáli strážní andělé. Všichni tři jsme skončili bez úrazu, jenom silně otřeseni a zaprášeni. Ovšem ve vedlejší šatně kamarádi takové štěstí neměli, zemřeli,“ uvedl Štěrba.
Detaily o neštěstí se lidé dozvěděli až v roce 1991
Tuzemská média o neštěstí v roce 1984 informovala minimálně. Zpráva o tragédii vyšla až v úterý 27. listopadu v Rudém právu – na druhé straně a jen velmi krátká. Psalo se v ní, že kromě hasičů pomáhali také vojáci, lékaři, lidové milice, báňští záchranáři, Veřejná bezpečnost nebo družstevníci s potřebnou technikou.
Podobná stručnost v případě havárií byla v komunistických médiích běžná, naopak bohaté záběry ze záchranných prací odvysílala rakouská televize. Lidé měli pocit, že se událost „zametla pod koberec“, což ovšem nebyla úplně pravda. Začalo vyšetřování a vzniklo několik znaleckých posudků.
Za tragédii nebyl nikdo potrestán, neboť experti a soudní znalci neshledali cizí zavinění. Za příčinu tragédie byly označeny 30 let staré, metr tlusté sloupy, konkrétně jejich materiál. Na stavbu se totiž v roce 1952 použil takzvaný hlinitanový cement, který měl trochu jiné vlastnosti než cement klasický.
Ukázalo se, že tento materiál po letech ztrácí pevnost, rozpadá se, a tak bylo jeho používání postupně pro stavbu nosných konstrukcí zakázáno.
Detailní příčiny havárie se však veřejnost dozvěděla až v roce 1991, kdy také v areálu vznikl pomník připomínající tragédii.
„Doba a politický systém tehdy spíše žádaly zapomenout na tuto událost. Vyjádření úcty, díků zemřelým pracovníkům a podpora pozůstalým, to se příliš nenosilo,“ řekl předseda představenstva Mesitu Michal Hon.
Na místě zřícené haly dnes stojí nová, ze státního podniku se stal Mesit holding.
„Je to nejsmutnější okamžik v dějinách Mesitu. Osmnáct našich kolegů zanechalo to nejcennější na pracovištích. Je důležité uctít jejich památku,“ podotkl personální ředitel firmy Jan Šebek Cholewa.
Po tragédii nechala státní správa prověřit několik dalších staveb, kde byl hlinitanový cement použit. Některé z nich musely být v průběhu let zbourány či uzavřeny.
Použití betonu z hlinitanového cementu bylo ještě v posledních letech zjištěno třeba u památkově chráněného obchodního domu Baťa v Mariánských Lázních postaveného ve funkcionalistickém stylu v roce 1932 podle plánů architekta Vladimíra Karfíka. K zemi šel stejně jako obchodního domu Hraničář v Chebu.
Použití hlinitanových cementů bylo zjištěno také ve vodorovných nosných konstrukcích dvou pater části budovy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, což uspíšilo plánovanou rekonstrukci.
