Význam slova LAMPENFIEBER nemusím lidem znalých němčiny vysvětlovat – v překladu to znamená TRÉMA. Je zajímavé, že něco podobného je i ve švédštině – RAMPFEBER. Doslovně přeloženo „horečka z divadelních reflektorů a světel pódia“.
Ale proč tím vlastně začínám náš rozhovor s panem Jiřím Suchým? Došel jsem totiž k závěru, že obě slova, jak v němčině, tak i ve švédštině, mají hluboké kořeny vzniku někde u divadla.

Když jsme v Praze na Ořechovce přicházeli k obydlí pana Suchého, má kolegyně Jitka ze Švédska se mi starostlivě svěřila, že má z pana Suchého velkou trému. Ale jak se dále dočtete z našeho rozhovoru, tak ji hned po několika minutách velice přátelského povídání přešla. V opačném případě ze strany pana Suchého se nedalo něco takového očekávat, a proto jsem mu hned z kraje položil otázku:

„Míval jste, pane Suchý, na jevišti před diváky trému a nebo je to stálý fenomén a doprovází vás až do dob dnešních?“
Co nám odpověděl se dozvíte z našeho společného a velice zajímavého rozhovoru, který byl hlavně zaměřen na úspěšnou džezovou operu „Dobře placená procházka“ v Národním divadle.

Václav R. Židek

V.Ž. (Václav Židek) Než jsme k vám šli, tak paní Jitka Vykopalová měla velkou trému, že bude s vámi natáčet rozhovor. Celou dobu jsem ji uklidňoval, že jste jedinečný člověk a že se nemá čeho obávat. Takže vás moc prosím, pane Suchý, zbavte paní Jitku té trémy a řekněte jí, aby se nebála, že jste výborný člověk…

J.S. (Jiří Suchý) Jsem výborný člověk… právě jste to slyšela.      

V.Ž. …A nemusíte se mne vůbec obávat!

J.S. … A nemusíte se mne vůbec obávat!

V.Ž. To je výborné, snad to pomůže… (smích).
Míval jste, pane Suchý, na jevišti před diváky trému a nebo je to stálý fenomén a doprovází vás až do dob dnešních?

J.S. Co se trémy týká, mám ji obvykle při premiéře, když si ještě nejsem jistej s textem. Je známo, že s přibývajícími roky paměť slábne a tak se mi stává, že když pro desítky jiných povinností nemám kdy se pořádně věnovat textu, trvá mně to o pár týdnů déle, než si některá věta najde v hlavě své místo a odkládat kvůli tomu premiéru nelze. Jak by to vypadalo: Premiéra odložena z důvodů, že on si to ještě nezapamatoval! V takovém případě vstupuju na scénu s jistou trémou. Jinak však jsem proti trémě imunní.

V.Ž. A teď, hned v úvodu našeho povídání, bych vám rád poděkoval za laskavost, že jste se pro Pozitivní noviny uvolnil, že jsme vás mohli doma navštívit, abychom s vámi natočili exkluzivní rozhovor pro naše čtenáře a že jste si našel pro nás čas, kterého máte tak málo. Dále bych vám moc rád poděkoval za přenádherný kulturní zážitek, který jsme měli možnost s paní Jitkou před dvěma dny shlédnout v Národním divadle – Dobře placenou procházku. Je to skvělé!

J.S. Jo, líbilo se?

V.Ž. Bylo to pro nás něco mimořádného, co se jen tak nevidí a hned tak nezapomíná.

J.V.  (Jitka Vykopalová) Ano, já si myslím totéž. Hodinu a půl jsem s potěšením sledovala děj, pomalu bez dechu, a najednou byl konec. Ten dlouhodobě trvající potlesk nadšených diváků vypovídal o mnohém. My jsme se na to těšili už strašně dlouhou dobu, pan Židek přijel kvůli tomu z Německa a já ze Švédska.

Začnu ale úplně od začátku. Když jsme se rozhodli, že po shlédnutí Dobře placené procházky vás požádáme o rozhovor, tak jsem z toho měla  skutečně velkou trému. Vy jste totiž legenda, vy jste autorita, vy jste Semafor…

J.S. Já za to nemůžu, na tom nezměním už nic! (smích)

J.V. Pozitivní noviny udržují kontakt s mnoha lidmi, mají autory roztroušené po celém světě. Mezi ně patří i novinář Petr Adler z Kanady, kterému když jsem se přátelsky zmínila, že se chystám dělat s vámi interview a že jsem z toho trošku nervózní, tak mi napsal:
„Jiřího Suchýho se nebojte, je to velice slušnej a milej člověk a on sám by vám řekl, že jsme na tom všichni stejně, když si natahujeme kalhoty; nejdřív jednu nohavici, pak druhou... Ostatně rád bych viděl frajera, kterej si je natahuje obě najednou, čili kdo skočí skrz kalhoty do bot... Já to neumím a to jsem se jednou strašně snažil... a rozbil jsem si tenkrát (s prominutím) hubu… Klidně ho ode mne pozdravujte a aby řeč nestála, řekněte mu, že jsem přišel na novou variantu bramborovýho salátu, ještě lepší než tu, kterou mi před léty, když u nás tady byl, chválil a Jitka Molavcová taky, jí jsem musel dokonce říct svůj recept... Však on se ten rozhovor pak rozjede... Tu „Dobře placenou procházku“ vám moc přeju, to asi bude znamenitej  zážitek. Samotná předloha byla skvělá, a když se ještě do toho navíc zamontovala Formanovic rodina a Libor Pešek...“

Takže vám, pane Suchý, od něj vyřizuji pozdrav.

J.S. Děkuji, děkuji.

V.Ž. Pomyslel jste někdy v minulosti na to, že by se některá z vašich her mohla hrát na pódiu Národního divadla?

J.S. Ne. Tak to mne nenapadlo nikdy v životě samozřejmě. I když v roce 1968 nás Národní divadlo vyzvalo, Šlitra a mne, jestli chceme pro ně něco napsat, ale my jsme si nějak netroufli a nakonec to vyšumělo. Pak přišly ty „bratrský“ armády a tak… No ale pro mne byla už veliká pocta, že jsem napsal Lysistrátu pro Vinohradské divadlo, poněvadž to bylo přece jenom kamenné divadlo, a teď to Národní... Kdykoliv jsem na té scéně, když tam vlezu, tak si říkám: „Tady stával Antonín Dvořák, támhle sedával Smetana v lóži a teď já tady blbec z Plzně skáču a válím sudy…(smích)   

J.V. Na ty scény si dobře pamatuji! Je toto vaše první role na prknech Národního divadla?

J.S. Ano, tam jsem nikdy nebyl, to je má první role a taková pokořující, že tam se mnou takhle mlátějí… Nejhorší bylo, když jsme to zkoušeli, poněvadž tohleto válení jsme dělali třeba dvacetkrát za sebou. A zase znovu a zase. A ještě udělejte to takhle a nebo zkuste to obráceně a zkuste, že ona nejdřív, a pořád jsem lezl nahoru a až jsem byl udýchanej. A teď když tohle samé při představení předvedu jenom jednou, tak je to úplně idyla.

V.Ž. To mi připomíná známý Suvorovův citát: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. Čí to byl nápad uvést Dobře placenou procházku na scéně Národního divadla?

J.S. To byl ředitel Národního divadla Daniel Dvořák, který s tím přišel; teď už tam není ředitelem, oni ho nějak vyštípali. Ten mě oslovil a říkal, že by byl rád, kdyby to režíroval Miloš Forman. Já jsem mu ale říkal, že on teďka bude točit film a nebude s ním řeč. Ale Miloš na to slyšel, nicméně to na dva roky odložil než natočil toho Goyu. Já jsem tomu zpočátku moc nevěřil a myslel jsem si, že to časem „vyšumí“, a on najednou přišel a začali jsme se scházet u Hoffmeistrů na pokoji, kde bydlel, a začali jsme to budovat, psát a pak tady byl skoro čtyři měsíce a zkoušeli jsme. Bylo to zajímavé. Poněvadž není možné na čtyři měsíce zabrat Národní divadlo, tak se zkoušelo v novém divadle La fabrica, vybudovaném ze staré zrušené italské továrny v Holešovicích. Tam jsme zkoušeli a tam byla postavená celá ta výprava a už se to potom jenom přeneslo. Pak jsme „Procházku“ hráli ve Valencii a celá výprava se přenesla do Španělska. Tohle bylo velice náročné, poněvadž jsme tam nejdříve jeli všichni herci, potom za námi přijely všechny děti, všechny ženy z komparzu, co tam zpívají a sedmdesátičlenný symfonický orchestr, takže jsme měli jedno letadlo speciál a potom ještě nastupovali další do těch letadel, kde se sehnala místa.

J.V. Kdo si o představení v té Valencii požádal?

J.S. Ředitelku tohoto divadla pozval Miloš Forman na naši premiéru, ve Valencii totiž točili toho Goyu, ale bylo to víceméně ze zdvořilosti, ne že by si od ní něco sliboval, ale ona se v tom tak shlídla a řekla si, to musíme hrát u nás. Teď už se začíná jednat, že by se udělalo turné po Španělsku – Madrid, Barcelona a další města. Takže možná z toho ještě něco bude.

Ve Valencii jsme hráli „Procházku“ týden a bylo to moc pěkné. Je tam nejmodernější divadlo v Evropě. Přímo fantastické. Budova je neskutečná – je to něco mezi vejcem a rybou a je to asi tak velké jako tři naše Národní divadla. Je to takové obrovské bílé vejce, do kterého se vchází zespoda, kolem je modrá voda, nádherně to vypadá. Vnitřek je dokonale vybaven, na každém sedadle je displej, na kterém si můžete navolit v jakém jazyce chcete titulky. Dokonce i v japonštině. My jsme měli titulky pouze španělsky a anglicky, poněvadž to nebylo přeloženo do více jazyků.

V.Ž. Jistě si budete pamatovat, jakou tento váš muzikál v televizní inscenaci vzbudil u mnoha lidí, tzv. puritánů, velkou nevoli a naopak u druhé části publika zase velké sympatie a uznání. Jaký je váš názor na erotický projev v současném umění?

J.S. Jak kdy. Dá se to udělat všechno velmi vkusně. Třeba jako v Semaforu naše hra Lysistráta. Poněvadž Aristofanes byl pěkný sprosťák a já jsem to nechtěl úplně přemoralizovat, tak když jsem to dal do těch veršů, snažil jsem se to trochu umírnit, že tam nepoužívám přímo konkrétní slova, ale že si to každý může dosadit sám. Myslím si, aspoň jsem se to dočetl a doslechl, že to má literární úroveň. Prostě záleží vždycky na tom, kdo to udělá. Může to být velmi krásné. Dokonce jeden známý, takový starý pán, pan Jurkovič, který provozuje gotickou hudbu a který na tom byl, mi říkal: „Proč se tak za to omlouváte? Vždyť to bylo cudné.“ Takže ty sprosťárny se dají udělat cudně a nebo se i cudné věci dají říct sprostě. To bychom se museli asi bavit o jednotlivých konkrétních věcech – nedá se to říct šmahem.

V.Ž. My jsme měli to štěstí zhlédnout v Národním divadle tuto vaši jazzovou operu. Člověk byl hned od začátku vtažen do víru dění a litoval, že představení už končí. Jaké je vaše srovnání těchto dvou provedení? Myslím tu televizní inscenaci a to dnešní představení. 

J.S.  No tak je tam vidět ten čtyřicetiletý rozdíl, samozřejmě. Já, když mně říkal Miloš Forman, že ji chce inscenovat v Národním divadle, jsem na to přistoupil, ale říkal jsem, no jo, ono je to ale komorní představení, takové pro pět lidí, my tam budeme ztracení. On na to odpověděl: „Toho se nebojte, já chci do Národního divadla přenést kousek Broadwaye.“

Tedy udělat z toho velkou podívanou. A to se mu podařilo - udělal z toho opravdu velkou podívanou. Je vidět, že se něco posunulo za čtyřicet let. My už jsme také přestali v této sezóně být divadlem malých forem. Prohlásil jsem, že už musíme s tímhle skončit, poněvadž už to netáhne, lidé chtějí vidět nějakou podívanou. Ty velké muzikály, které se k nám po převratu  dostaly, ty nasadily úplně jinou laťku, a tak jako kdysi byla v módě divadla malých forem, tak dneska jsou v módě velké muzikály. A konkurovat jim je pro nás opravdu dost těžké, poněvadž například takový „Drákula“ stál prý 80 miliónů, z čehož 40 miliónů padlo na propagaci. Tak jsem si řekl, že musíme dělat výpravnější podívané než tomu bývalo v minulosti zvykem.

J.V. Jak se díváte na tu muzikální stránku – ten rozdíl tehdy a dnes? Nyní je hodně těch digitálních vjemů a je to asi jiné pojetí, nebo je to úplně stejné jako bylo to televizní?

J.S. Ne, samozřejmě. Tehdy nám hrával Dalibor Brázda s takovým malým smyčcovým orchestrem, kdežto v Národním je to sedmdesátičlenný symfonický orchestr, trochu té jazzovosti tam sice občas je, ale jinak je to spíše hudba symfonická. Takže to dostalo zase jinou tvář.   

J.V. A mohl jste třeba do tvorby nějak zasáhnout nebo jste měl dokonce volné ruce, když se to celé přepisovalo do toho symfonického provedení?

J.S. Jo, jo, to jsme se radili, dokonce jsme měli takový problém, poněvadž jsme měli vybrané dva odborníky, kteří by tu úpravu pro Národní divadlo mohli udělat, a tak jsme se museli rozhodnout, který z nich to bude. Měl jsem samozřejmě i možnost to ovlivňovat, neboť dirigent Libor Pešek byl vždycky velmi vstřícný.

J.V. Někdy se stává, byť autor má svoje vize, své myšlenky, jak by chtěl své dílo ztvárnit, že se nepohodne s producentem nebo s režisérem. U vás bylo vše pořádku?

J.S. Ano, to se stává, tady to bylo celkem v devadesáti procentech v pořádku. To byly takové věci, kde se dalo ustoupit; někdy ustoupili oni, jindy zase já, poněvadž to nebyly věci zásadní.

V.Ž. Když představení skončilo, tak se z publika ozýval dlouhodobý potlesk. Proto je pro mě zcela nepochopitelné, že se proslýchá, ačkoliv váš divadelní kus má převeliký úspěch a všechna představení jsou na dlouhou dobu dopředu vyprodána, že měla být opera v prosinci tohoto roku stažena z programu. Je něco takového možné a je to vůbec pravda? Kdo na tom může mít takový eminentní zájem?

J.S. No u nás to možné je, já osobně to nechápu. Naštěstí se tomu Petr Forman velice ostře vzepřel v novinách a tím pádem se trošku tento plán změnil, už se to v lednu nasazuje znovu a mně v březnu přidali nějaké další představení. A už jsem dostal hrací plán až do září.

J.V. Jak je vůbec možné, že někdo přijde s takovou myšlenkou? Vždyť nazkoušení hry určitě stojí spoustu peněz a potom aby došlo hned tak brzy ke stáhnutí z repertoáru? Pokud by s tím nebyl  úspěch, tak by to bylo i docela pochopitelné. Ale ve vašem případě? Jak vám byl tento záměr vysvětlen?

J. S. Nijak. V tomto divadle už na penězích nezáleží, poněvadž Národní divadlo má množství sponzorů, takže to nikdy není výdělečný podnik, není to soukromá akciová společnost, která by tu byla aby vydělávala peníze. Takže tam o peníze nejde. Miloš Forman byl před časem pozván k režii Dalibora a vybral si k tomu mě, poněvadž libreto bylo původně napsané německy a potom bylo přeloženo do češtiny a ten překlad značně zestárnul. Miloš Forman si od toho sliboval, že bych dal tomu jazyku trochu současnější zvuk. Já jsem k tomu přistupoval velice pokorně, chtěl jsem trochu zachovat i ten archaismus, ale přece jenom už to udělat pro to naše ucho libozvučnější. Nejprve pro to získali Formana, každý se na to těšil, později vše zrušili a odmítli ho velmi tvrdě.

V.Ž. Čemu tohle odmítnutí přisuzujete? Nemůže to být tím, že jde o exulanta, kterého mnoho lidí u nás v Čechách nemá rádo a dávají to znát různými způsoby? 

J.S. Ne, ne, určitě ně! Je to spíše tím, že tam někteří lidé nemají rádi novoty a třeba i tím, že tamní ředitel není neomezený panovník, že by něco nařídil a ono to tak bylo, musí se se všemi dohodnout. Proto si myslím, že se snažili, aby ta naše Dobře placené procházka už rychle skončila, protože ne každý je tomu nakloněný. Ale myslím si, že divadlo, které hlásá  „Národ sobě“ – by nemělo hrát jen díla minulých století, ale i to, čeho si dneska považujeme. Tak si myslím, že to není tím vystěhovalectvím, spíš tu byla obava, že zrovna Forman chtěl předělávat Dalibora. Ale on řekl ještě jednu takovou věc, která je zřejmě popudila nejvíce, totiž že Dalibora viděl jako student několikrát a že tam byly pasáže, kdy si šel vždycky zakouřit – připadaly mu zdlouhavé a nudné. On že by chtěl udělat Dalibora tak, aby dnešního mladého člověka ta hra oslovila a šel se na ni podívat a třeba to chtěl vidět ještě jednou. Ale že to potřebuje dát tomu dílu charakter, který odpovídá myšlení dnešního člověka.

J.V. Musím vám říct ještě jednu věc. Tak trochu jsem se podivovala nad rolí toho pošťáka, kterou s vámi alternuje Petr Macháček, jak je to fyzicky náročná role, a zauvažovala jsem, jak vy na tom jevišti zvládáte ty pády do vany, různé přemety aj., zda-li třeba nemáte svou roli trošku upravenou? Vždyť ty pády nejsou nic příjemného, jsou náročné fyzicky a k tomu ještě u toho musíte zvládnout  zpívat! V podstatě jste nám již vysvětlil, že je to teď už lepší a dá se to vydržet a není to jako při zkouškách mnohokráte opakované po sobě. 

J.S. Já jenom vypadám tak zdrchaně, ale ve skutečnosti jsem ještě docela svěží… Válet sudy a nebo skočit do vany není takový problém, ale někdy jak mne do té vany mrskne - ona Dáša Zázvorková je velmi temperamentní - tak se stane, že se bacím do hlavy. Tak to je akorát nepříjemné, ale to by mi bylo nepříjemné, i kdyby mi bylo dvacet.

J.V. Když si člověk přečte vaše “desatero“ ohledně návštěvy divadla Semafor, dojde zcela určitě k domněnce, že něco je nyní jinak. Jakoby dnešní moderní člověk, tedy uspěchaný člověk, neměl čas přemýšlet nad intelektuálním humorem, postaveným na významu slovních hříček. Zpozoroval jste, že se jistým způsobem změnilo publikum, mám na mysli vnímavost pro cit a jinotaj slova v daném představení?

J.S. Já mám pocit, že u nás v divadle se drží stálý okruh diváků, kteří to chápou a se kterými si rozumíme a pomalu se rozšiřuje o nové a nové přírůstky, ale zase pak samozřejmě někteří ubývají. Konkrétně mám na mysli Lysistrátu. Po premiéře mne oslovilo velké množství lidí, kteří oceňovali právě to libreto, jak je napsané, vyslovovali se… já to nemohu opakovat, poněvadž by to vypadalo, jako, že se chvástám.

J.V. Ale můžete, jen to klidně řekněte, pane Suchý…

J.S. No prostě, že jsem geniální! (smích) Někteří z nich byli i znalci a tu češtinu a ty verše velice ocenili. Takže se myslím, že tam chodí lidi, kteří to vnímají.

J.V. Takže si nemyslíte, že by byl nějaký odliv intelektuálního diváka? V podstatě dnešní doba je taková, že na nic není čas, všechno je jen povrchní. Člověk chce vše rychle, nepřemýšlí, všechno má naservírované, aby nemusel hloubat. Není to jak to bylo dřív - člověk měl čas a klid a pohodu zajít si do divadla a představení vnímat, domýšlet se, prožívat děj, zamyslet se a třeba potom ještě diskutovat. Nezdá se vám, že se tohle vytrácí? Že člověk příliš mnoho a příliš rychle vše konzumuje, aby všeho stihl víc, na úkor svého prožitku?  
 

J.S. Lidé, kteří nejdou na dřeň té věci, tak ti už odpadli dávno. Ty už nemáme. Dneska jsme silně menšinové divadlo, poněvadž devadesát procent diváků z minulosti, ze šedesátých let nebo sedmdesátých, osmdesátých, jsou úplně někde jinde. Hlavně ty velké muzikály je přetáhly, poněvadž tam už nejde často tak o to se nad tím zamyslet, i když některé by mnohdy stály za to, poněvadž jsou velmi hluboké – Les Miserables, Jesus Christ Superstar atd. Ale nabízejí takovou podívanou, že to snese i člověk, který se zamýšlet nehodlá, který si tam jde sednout, poslechnout muziku a podívat se, co se tam děje. Takže my jsme o tyhle diváky přišli. Upřímně řečeno ten pokus stát se divadlem o něco větších forem, tak ten má zkusit přitáhnout právě tento druh diváků.

J.V. Vzhledem k tomu, že už mnoho let žiji v cizině, tak se vám, pane Suchý, omlouvám, že nemám takovou znalost v oblasti Semaforu, tak jako ji nemusí mít mnoho našich čtenářů po celém světě. Ráda bych se vás zeptala na tu různorodost skladby představení, že nejsou uváděna vyloženě jen vaše představení, tedy z vašeho autorského soudku, ale třeba u vás vystupuje Gospel Time paní Zuzany Stirské a nebo se natáčí televizní program Všechnopárty aj.

JS: Děláme všechno proto, abych nemusel hrát třicet představení měsíčně. Já jich dělám přes dvacet a ještě kromě toho musíme dělat kvůli penězům zájezdy. Včera jsme byli v České Třebové, což je z Prahy 250 km a v noci jsem jel zpátky. Ale aby to divadlo zatím nezelo prázdnotou, nezahálelo, tak ho pronajímáme. Ty vámi jmenované programy nejsou naše produkce. Naše produkce v níž nehraju, je jediná hra s názvem Ten čtvrtek platí. Napsal ji Jiří Štědroň, právě když jsme zkoušeli Dobře placenou procházku. Nevěděl jsem, kolikrát ji budu v Národním hrát měsíčně, (poněvadž když tam hraji já a příště zase Jitka, tak nemůžeme hrát v Semaforu, poněvadž my hrajeme pořád společně a upřímně řečeno na nás se tam chodí hlavně), a tak jsme si říkali, co se tam zatím bude dít?

Přišel ke mně Jiří Štědroň a řekl: „Já mám v šuplíku napsanou hru, nemohli bychom si to tady zkusit?“

Má to tady zejt prázdnotou, pomyslel jsem si, ale mám-li být upřímný, tak jsem trnul jestli se hra do Semaforu bude hodit a pak jsem se šel na ni podívat a musím říct, že jsem se velice dobře pobavil. Hraje tam Vašek Kopta, a ten je k „sežrání“, je to jeho životní role. On to představení ještě vytáhl. Představení je velmi příjemné – takže mně ostudu nedělají. Jinak divadlo také pronajímáme televizi, což je naše záchrana. Děje se tak čtyřikrát měsíčně, kdy u nás natáčí a platí nám velmi slušně, takže je to vlastně velmi dobrý příspěvek do naší kasy, no a když jsme na zájezdě, tak se snažíme, aby se v divadle něco dělo a pronajímáme ho. 

J.V. Může se stát, že vás při Dobře placené procházce uvidí diváci s Jitkou Molavcovou na jedné scéně?

J.S. Je to možné, už se to stalo, když si to představení objednal Jonáš klub. To je takový náš fanklub, který si objednal ne celé, ale velkou část hlediště, koupil lístky a jeho požadavek byl, abychom hráli dohromady, tak nás dali dohromady, ale jinak na tom divadlo nemá zájem, protože kdybychom tam hráli my spolu a v příštím představení tam budou dva celkem neznámí herci, tak diváci budou trošičku zklamaní.  

 J.V. Pro herce je víceméně smích publika odměnou. Jak proto reagujete, když ve svém představení počítáte se smíchem publika a ono se z nepochopitelných důvodů vůbec nesměje?

J.S. Každý z nás, když ty věci reprízujeme, tak máme takové tak zvané „lachpauzy“, a když řekneme nějaký vtip, tak se musí počkat, než se lidé vysmějou a pak se může zase dál hrát. Začátečníci mluví hned, jak jsou zvyklí, tedy do toho smíchu či potlesku, ale to je musíme nejdřív odnaučit. No a někdy se stane, že uděláme „lachpauzu“ a ono je ticho. No, že by někdy bylo úplně „mrtvé“ představení, tak to ne. Někdy se smějí míň, ale zjistil jsem, že pokud se nesměje publikum nahlas, není to vůbec tím, že by se nebavilo. Většinou když skončí představení, tak nám dají potleskem najevo svoji spokojenost a my musíme kolikrát přidávat daleko a daleko víc než těm, kteří se celý večer smáli. Jsou lidé, kteří se neprojevují. Já jsem například ten, kdo by nestrhl sál a celý ho rozřehtal. Já vidím do prvních tří řad, tam padá ještě světlo z jeviště. Kolikrát je takové klidné představení, lidi se jen mírně smějí, ale já se dívám do těch tváří, ony jsou spokojené a když se na někoho podívám, tak na mne kývne… Převážně to jsou starší lidi, a ti se nedokáží odvázat, nedovedou být tak hřmotní. Když ale do divadla pozveme študáky z DAMU, a ti si pozvou své kamarády, tak bývá představení velice bouřlivé.

Pokračování rozhovoru (2/2)