Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Ten příběh je vlastně svým způsobem banální. Mladík Werther přijíždí malovat na venkov, kde se na první pohled zamiluje do éterické dívky Lotty. Ta je však zasnoubena s Albertem, idolem všech místních dívek. Lotta vzbudí v romantickém mladíkovi naděje, zůstává však se svým snoubencem a bere si jej za manžela. Zlomený Werther řeší situaci odchodem ze světa.    
Tak nějak lze v kostce shrnout děj románu v dopisech (vydán 1774), k jehož napsání prý byla inspirací Goethova nenaplněná láska k dívce jménem Charlotte Buff. Vzniklo dílo, které údajně po svém vydání vyvolalo vlnu sebevražd mladých lidí. Inu, jiná doba!   
Horácké divadlo nyní sáhlo právě po této látce. Werther je vlastně prvním titulem, jímž divadlo startuje své ohlášené intenzivní zaměření na mladé, řekněme teenagerské publikum. 

Divadelníci tak chtějí (velmi zjednodušeně řečeno) pomoci středoškolákům s klasikou - povinnou školní četbou, pro dnešní mládež už možná svými formami až příliš odtažitou, a tedy nefungující. Zároveň tu vzniká prostor vychovávat si novou diváckou generaci.   

Intimně i cudně 
Úkolu se skvěle zhostil hostující režisér Jakub Čermák, jinak frontman uměleckého gangu Depresivní děti touží po penězích a dramaturg pražské kulturní scény Venuše ve Švehlovce. Pro jihlavskou inscenaci zvolil přístup, který v celé škále použitých divadelních prostředků působí jako velmi intimní, zároveň by se ale dal charakterizovat jako nesmírně cudný. 
Režisérovi se tak daří hovořit zcela současným jazykem, ale zároveň jako by někde za všemi těmi použitými neony, alobaly, zipy, vanami, sprejovými barvami a elektrickými hračkami zůstávala zachována atmosféra 18. století s jeho nastaveními morálních norem a společenských zvyklostí. 

Na tomto výsledném efektu má ovšem obrovský podíl herecká složka. A v tomto případě, hovoříme-li o vyvolání intimního zážitku, nezbývá než vyzvednout (ostatní čtyři skvělí herci prominou) především jméno mladého Michala Krause, který před sezónou přibyl do jihlavského souboru. Ačkoli pochází z Ostravy, v Jihlavě si Wertherem odbývá debut jako Brno!   
Krausovo herectví v postavě romantického milovníka doslova překypuje naléhavostí, přirozeností, ale také technickou přesností. V kombinaci hlubokého hlasu a vlastně ještě dětské tváře se pro tuhle postavu snad herecky narodil. Pro jihlavský soubor nepochybně příslibný prázdninový „nákup“, divák bude na tuhle posilu HDJ zvědav v odlišných typech postav a na velkém jevišti. 
Druhou novou mladou tváří souboru HDJ je v postavě Lotty rovněž  absolventka JAMU Anna Klára Satinská. Dívčí část ústřední dějové dvojice ztvárňuje s nemenší přesvědčivostí. 

Širokou škálu svých hereckých poloh uplatňují v několika postavách (s mnohokrát ověřenou hereckou jistotou) Lenka Schreiberová a Tereza Otavová. 
Výrazný efekt pro vyznění inscenace má režijní i herecké pojetí postavy Lottina snoubence Alberta - stepilého, hodného, příjemného, oblíbeného, ale vlastně tak trochu prázdného, přesto ideálu a snu žen a dívek z širokého okolí. Režisér Čermák Alberta pod přiléhavým dresem vybavuje chrániči profesionálního sportovce, a tak v této postavě velmi zřetelně dává najevo, na který archetyp naší současné populace doslova ukazuje prstem. 
Tenhle divadelní nápad za milion ovšem vyžaduje velmi ukázněné herectví v podání Jana Burdy, představitele Alberta. Není totiž potřeba říkat víc a tlačit na pilu. 
A to se Janu Burdovi k prospěchu celé inscenace daří. Soupeřem v lásce nechává idol jihlavských dam svého Alberta cíleně přehrávat, přestože doba, v níž žije současné publikum, přeje spíše právě tomu hokejistovi s širokými rameny, chrániči a tučným kontem, nežli romantickému frajerovi s takřka dětskou tváří, který se sbírkou poezie v ruce tráví čas běháním po lese a souzněním s přírodou. 

Osloví puberťáky? 
Snaha o maximální aktualizaci a „modernizaci“ formy je na nové inscenaci Utrpení mladého Werthera velmi zjevná. Jakkoli může být pro někoho snad až dosti radikální, nepůsobí nikterak násilně. Prvoplán to není ani na okamžik: kostýmy, scéna, slovník a chování postav, soudobé reálie, vše je vystavěno tak, aby inscenace měla potenciál dnešní „puberťáky“ či „postpuberťáky“ oslovit. 
Daří se to?  Ani sami divadelníci si určitě nemyslí, že to v tomto ohledu budou mít snadné. 

Odpozorováno při jednom z prvních představení jihlavského Werthera pro teenagerskou středoškolskou skupinu: Minimálně jedna dvojice dívek nepřestává tlachat po celé představení – buď polohlasem diskutují výše nastíněné dilema (krásný úspěšný sportovec nebo jinak krásný a naivní romantik?), anebo jsou jim nějaké divadlo a nějaký Goethe a priori šumák a řeší nějaký docela jiný naléhavý problém. 
Většina publika hledá pozornost nějakých prvních deset minut, posléze je však vtažena do děje charismatem představitele titulního hrdiny i atraktivním režisérským pojetím látky. Zbytek představení už sledují se zaujetím.   
Menší část publika představení přijímá od počátku s velkou pozorností, nadšením a prožitkem. V závěru divadelníky odměňuje potleskem vestoje. 

Asi nejzajímavější reakce náctiletých diváků ovšem přichází po scénách věcně zobrazených příprav Werthera na sebevražedný akt a jeho samotné realizace. Na vypjatý a realisticky krvavý okamžik zareaguje velká část hlediště překvapivě smíchem. 
Nejde však možná o smích cynický, jak by člověka „na první dobrou“ asi napadlo. Mnohem spíše tu dochází k situaci, s níž si mladé publikum prostě neví emočně rady. 
Bavíme se o generaci, která je dnes a denně konfrontována s tvrdou erotikou, nebo s krveprolitím v počítačových hrách a ve filmech. Ale sebevražda naléhavého, ale cudného hrdiny z masa a kostí, sympaťáka, s nímž se půldruhé hodiny ztotožňujete na vzdálenost dvou metrů? A ještě z citových (dnes tak banálních) důvodů? S tím se asi dnešní mladí ve střílečkách nepotkají.   

Diskuze k článku