Co si máme představit pod názvem traumaterapie, kterou právě v nemocnici zavádíte?
Je to věc, která je nesmírně složitá, komplikovaná z hlediska psychoterapeutických aktivit. Jedná se o komplexní terapii něčeho, s čím se velmi špatně pracuje. A to jsou traumata, která zažije pacient někdy v dětství. Nejčastěji to může být sexuální zneužívání, nějaká kriminální věc, která se člověka dotkne, ať už přímo jeho nebo někoho z blízkých. A protože to trauma zůstane jako jizva v naší duši a nedá se z ní vytěsnit, musí se s tím pracovat opravdu komplexně. Vytvořili jsme na to ucelený soubor terapií.
Můžete ho víc přiblížit?
Skládá se ze čtyř terapií – první je práce s tělem, které je po těžkém traumatu v křečovém stavu a potřebuje uvolnit. Další je forma individuální psychoterapie, při níž se snažíme pacienta otevírat. Třetí částí je arteterapie a potom následuje čtvrtá část, což jsou skupinové terapie připravované speciálně pro tyto pacienty.
Víte u všech pacientů rovnou, že jsou zralí pro traumaterapii?
Často se k nám nedostávají jen proto, že to trauma je, ale zjistíme ho až během vyšetřování pacienta. Třeba že dnes pětapadesátiletá žena byla znásilněna otčímem v jedenácti letech a celé roky s tím žije. I když se snaží na tu událost zapomenout a bagatelizuje ji, pořád ji má uvízlou v mozku, kde má svou frustrující roli.
Kolik lidí v populaci tuto specializovanou pomoc potřebuje?
Nedokážu odhadnout úplně přesně, jak je to v České republice. Ale v odborných publikacích se uvádí, že z pacientů, kteří mají nějaké psychiatrické potíže, může být 20 procent těch, kteří zažili silné trauma, jež by stálo za to řešit.
U vás už jste to řešit začali. Jak provoz vypadá?
Traumaterapii jsme otevřeli koncem září, jedeme ve zkušebním provozu a od půlky listopadu chceme vyhodnotit celý ten provoz a rozjet ho s plnou parádou.
Funguje už na jihu Čech taková léčba i jinde?
Jsme první v České republice, aby se trauma řešilo v celém spektru, u nás běžné není. V dalších psychiatrických zařízeních je to vždycky jenom jakási nadstavba. Ale ucelený program, který jsme teď vytyčili, je opravdu ojedinělý.
Proč jste se pro něj rozhodli?
Protože máme hodně pacientů, kteří tuto péči potřebují, ale ona tu chybí. Přitom tyto problémy nevyřešíte léky a dostat takového člověka na nějaké specializované pracoviště je nemožné. Proto náš hlavní terapeut Jiří Kůs začal sestavovat tým odborníků, terapeutů a lékařů, který by se právě této specializaci věnoval.
Jaká je nejčastější příčina traumat, jež člověka stahují na dno?
Jsou to sexuální traumata. Logicky je to více žen, což je dáno testosteronními muži, kteří za tím stojí. Ale jsou i traumatizovaní muži, ať už jde o sexuální zneužití, anebo jsou to různé oběti zločinů, kriminálních činů a podobně.
Kolika pacientům budete schopni pomoci?
Ta skupina je dimenzovaná na šest lidí, s kterými opravdu intenzivně pracujeme, a léčba je stanovená zatím na šest týdnů. V první skupině je šest žen ve věku od třiatřiceti do sedmdesáti let a všechny dostanou nesmírně intenzivní a propracovanou terapii.
Jsou u vás hospitalizované?
Ano. Je to součást běžné hospitalizace, jsou v kontaktu s ostatními pacienty, jenom mají speciální skupiny a formy terapie, jichž se můžou účastnit jen ony.
Můžete jejich trauma odstranit tímto jedním kurzem?
Rozhodně ne. To se nedá vyřešit, jako když máte zánět slepého střeva a chirurg vám ho vyřízne. Aby se člověk změnil a byl schopen s tím traumatem opravdu plnohodnotně žít, potřebuje na to nejméně půl roku až dva roky a další navazující ambulantní psychoterapeutickou péči.
Jakou máte čekací dobu na lůžko v nemocnici?
V současné době čekají pacienti na lůžko u nás mezi třemi až šesti týdny. Lůžek máme celkem 81.
A kdo je váš nejčastější pacient?
Asi úplně nejběžnější je žena ve věku mezi 40 až 50 lety s problémy afektivního spektra. Potýká se především s emoční nestabilitou, problémy s úzkostností a výrazně přibývají panické ataky.
Překonali už pacienti ostych z návštěvy psychiatra?
Dovolím si říct, že ve městě už ano, ale na vesnicích je to pořád stigma a handicap. A chodí k nám třeba potajmu, aby se to nedozvěděl ani partner, přestože s ním žijí třeba 30 let v manželství. Ale snažíme se jim naopak říct, podívejte se, ten nejsilnější stresor je právě váš vztah, tak se na to pojďme podívat. Pojďme si i s tím partnerem říct, co vás zatěžuje a destabilizuje váš život.
Máte zpětnou vazbu, kolik lidí se vám podaří vrátit zpátky do plnohodnotného života?
To se přesně říct nedá. Když někoho propouštíme, dochází po určitém čase i k plánovaným návratům, zvlášť u pacientů, kteří jsou z úzkostného spektra. Říkáme jim, že víme, že kvůli tlaku okolí a toho, co se děje v životě, se váš stav bude zhoršovat, protože vaše osobnost je křehká, a naplánujeme třeba za tři měsíce rehospitalizaci. A pro toho člověka je někdy nesmírně motivující, že ví, že je vítán, a jeho stav se stabilizuje. S těmito typy pacientů je třeba pracovat dlouhodobě a učíme s nimi komunikovat i ambulantní psychiatry.
Duševním onemocněním se člověk v naší společnosti nechlubí. Snažíte se to nějak změnit?
Fakt je, že hodně psychicky nemocných pacientů ztrácí v důsledku chování okolí, ale i v důsledku toho, jak oni sami sebe vidí, lidskou důstojnost. Mají pocit, že jsou úplní lúzři ve společnosti. My se jim snažíme říct, že je prostě postihla nějaká nemoc, mohli mít třeba cukrovku, genetické vady, autoimunitní choroby. Je důležité, aby svou nemoc přijali a věděli, že se jim za ni nikdo neposmívá. Je to součást života, pojďme se s ní naučit žít a važme si všech lidí, kteří se pro léčbu odhodlají.
