Aneta Kohoutová (Nábřeží saunařů): Hrozná zodpovědnost, ale zároveň i neuvěřitelná svoboda

NUUK, co ksakru může znamenat? „Tak to vzniklo jako mix našich inciálů a dvou vln uprostřed. Ale jinak je to hlavní město Grónska, což jsme se dozvěděly až potom.“ Na toulkách Finskem napadlo Natálii Kratochvílovou a Anetu Kohoutovou, dvě saunové a kulturní nadšenkyně, mít konečně vlastní projekt, pročež v Hradci Králové založily NUUK, který jejich zájmy propojuje. Sauna a osvěžovna se po delším hledání usadila u slepého ramene u Staré Třebše po proudu Labe. Aneta Kohoutová vedle toho dělá i pro tamní Bio Central a Galerii moderního umění, má za sebou práci pro jihlavský festival dokumentárních filmů, jezdí po světových filmových festivalech a vůbec cestuje, aby se pak potila při vymýšlený dalších kratochvílí posilujících tělo i ducha. Jednou z nich je i Nábřeží saunařů, akce, která se odehraje v Hradci v závěru tohoto týdne. Co od ní čekat, jestli přijít nahý a hladový, co chystá NUUK do budoucna?

Tahle otázka se přímo nabízí: při jaké teplotě vznikl nápad uspořádat Nábřeží saunařů?
Já myslim, že to bylo hodně blízko bodu varu. Občas si vizualizuju naše hlavy jako takový hrnce plný horkých myšlenek, který jednou za čas vzkypí a přetečou v realizici. Celej ten proces se ale musí v průběhu trochu, protože kdyby se vylilo všechno naráz, tak by plamen, co nás furt žene dál, mohl zhasnout. Toho se u sebe někdy bojím. Hradec je město dvou řek a dlouhodobě se tu podporuje cyklus takzvaných „nábřeží“. Takže břehy řeky opanujou akce jako Nábřeží paromilů, Nábřeží sochařů, Nábřeží bezpečí atd… věci, který podle nás nemají s řekou tolik co dočinění. Tak jsme tak dlouho chodili kolem, až jednou žertem zaznělo, ty jo, uděláme Nábřeží saunařů… A já to vzala vážně, sedla a napsala žádost na město o zařazení do programu. A bylo to tam.

Spousta umělců, hlavně spisovatelů, zažívá právě v sauně orosení inspirací. Co přináší tento rituál tobě? A je vůbec v sauně prostor pro něco jiného než absolutní odevzdání se nebo vzdání se těla i mysli?
Já to mám trochu naopak, baví mě totiž to zpřítomnění. Tělesnost, kterou si uvědomuješ. Normálně mám totiž pocit, že svoje tělo beru jen jako nástroj hlavy, ale tu fyzickou podstatu v sauně nemůžeš oklamat. Občas si lidi myslí, že když máme saunu, tak jsme i specialisti na saunování. Ptají se, jak dlouho by tam měl člověk zůstat. Kolikrát to zoopakovat a chtějí vědět, co je správně. My jim vždycky říkáme, dělejte to tak, jak je to příjemný vám, a na všechno ostatní se vykašlete. Řídíš se právě tím přítomným prožitkem. Někdy mám dny, kdy tam vydržím pět minut, jindy půl hodiny. Je to o náladě, fyzický kondici, ale třeba i lidech, co tam člověk zrovná potká. NUUK je dost intimní prostor. Osm nahatejch lidí sedí vedle sebe jak zpocený kluzký sardinky. To pak navážeš hovor poměrně snadno. A pak je samozřejmě taky ta druhá část, ochlazování v řece. Ze začátku jsem na sebe byla hodně opatrná, ale postupně se snažím si zvykat a zůstat ve vodě delší čas. Nebo můžeš běhat nahatej po louce, skákat do sněhu. Jednou jsme měli návštěvu z Finska a dávali jsme si takovej rituál, pití vodky a zpívání, přímo v sauně. Pak jsme vyběhli ven a běželi všichni nahatý hrozně dlouho po louce, než jsme se svalili do trávy a koukali na nebe. Ten pocit potom je ta správná katarze a radost.

Pro koho je specifická akce jako Nábřeží saunařů určená?
Přijde ti to specifický? Já mám pocit, že saunování, otužování a všechny věci s tím spojený jdou úplně napříč všema věkovýma, genderovýma i subkulturníma komunitama. Vidím to na rozmanitosti lidí, co si najdou cestu k nám do NUUKu. Od jednoho starýho sokola, co k nám běhá i v zimě naboso, až po manažera z korporátní společnosti s kufříkem. Když jseš pak zabalenej v ručníku, tak se všechny rozdíly stíraj. Hodně teď začali chodit i rodiče s dětma, a to je super. Pak máme takovýho štamgasta, kterýmu přezdíváme srdcař. Měl už sedmkrát infarkt a ten poslední v sauně. Ale pořád nám tvrdí, že bez toho nemůže prostě bejt, že si nemůže pomoct, a stráví v NUUKu celej den. Na nábřeží saunařů teda čekáme od každýho trochu. Jak s oblibou říkáme, děláme to pro lidi, takže dveře jsou otevřený všem.

Jak dostanete sauny do centra města?
Některé přijedou po vlastní ose, některé se sestaví přímo na místě. Naše sauna je postavená na podvozku a jednu cestu na festival má už za sebou. Půjčila jsem si od mámy auto a táhli jsme ji v noci za hrozný bouřky přes rozblácenou louku a lámající se topoly. To bylo hodně dobrodružný. Na zpátek jela na podvalníku, jenže to ji zase o metr navýšilo, takže jsem musela stát při tom převozu na střeše a přehazovat větve, který ji narážely do komínu. Zatím trochu spekulujeme, co bude menší zlo. Ale myslím že po tom, co jsme dovezli do Hradce nebržděnou a neosvětlenou maringotku z Vysočiny, nějak zvládnem všechno.

Součástí akce bude i doprovodný program, například vystoupení projektu Leto s Monikou. Očekáváte, že dorazí i návštěvníci, kteří saunám neholdují?
Upřímně v Hradci můžeš očekávat cokoliv. Je to hodně nevyzpytatelný. Leto s Monikou nám přišlo vtipný k podzimnímu festivalu, taky je v tom cejtit kus Švédska skrze Ingmara Bergmanna. Doprovodný akce jsou ale jedna z věcí, co nás odlišuje od ostatních saun. Není moc typický zažít třeba autorský čtení s Jaromírem Rudišem u rozžhavenejch kamen nebo si jen tak zpocenej v ručníku dojít na koncert k táboráku. Hodně nás baví propojení kultury těla a ducha. Takže i na Nábřeží saunařů bude hudební doprovod samozřejmostí. Kromě zmíněné Moniky zahrajou i dvě djky, bude přednáška od šéfredaktora Severských listů o Laponsku, rituál s divoženou Terezou Silon nebo nedělní pohádka od našeho sauna divadelního štamgasta Jakuba Folvarečného. Na doprovodný program není potřeba být v ručníku, cestu si tam může najít i ten, kdo kapkám potu neholduje.

Skandinávský brunch – zkus ho nastínit.
To je takovej pocit unavenýho slunce, co už moc nehřeje, ale dopadá na mořský vlny přístavu v Helsinkách a voní po kardamonu. Asi před pěti lety jsem odjela studovat do Finska a to bylo takový osudový setkání, ze kterýho dejchám do teď. Pak jsem se tam vrátila ještě pracovně. Nakonec jsem skončila na severu Švédska. Skandinávskej bruch je samozřejmě víc konkrétních obrysů žitnýho chleba s koprem a lososem, skořicových šneků a bezednýho černýho kafe, ve kterým se utápí ty nekonečný pustý pláně a stáda sobů. Tenhle pocit se teda snažíme příbližit i gastrokulturou. I když v dnešní éře Ikea stravování není tenhle zážítek nic překvapivého, pro nás k téhle kultuře neodělitelně patří.

Na první pohled zaujme jednoduchý, ale osobitý a poutavý vizuál propagačních materiálů a webových stránek. Kdo je dělal?
Vizuál dělá Natálie Kratochvíle, která je zároveň druhou polovinou NUUKu. Máme to tak nepsaně rozdělený. Na obsah a formu. Pracujeme spolu už skoro pět let. Potkaly jsme se za barem v místním kině, kde jsme obě potají po večerech vyjídali suchým chlebem olej od nakládaných hermelínů, protože jsme neměly prachy. Od tohohle jsme se dostaly k natáčení videoreportáží pro divadelní festival, speciálním zážitkovým projekcím Kino 2.0 po vzoru pražského Cinema Royal, až to logicky vyústilo ve společný projekt, který bude jenom náš a nikdo nám do toho nebude kecat. Vtipný je, že ze začátku jsme se neměli moc rády. Já jsem hodně hrr na odsuzování lidí, ale nakonec jsem zjistila, že věci, co nás rozdělujou, jsou základní třecí plochy pro spolupráci. Jako třeba vizuální cítění, co má Natálie, její pečlivost a důraz na to, aby byly věci hezký. To já vůbec nevidím, ale samozřejmě je to pro nás extrémně podstatný.

Co chystáte s NUUKem dále?
Akorát jsme otevřeli potní bránu čtvrý sezóny. Loňskej rok byl pro nás hodně krizovej. Měly jsme interní neshody o směřování NUUKu, ale i nás samotných. Přes letní pauzu jsme to snad ale všechno vyčistily a jedem dál. NUUK roste k všeobecný radosti a spokojenosti. Saunařů přibývá, akorát se letos budem trochu krotit s pořádáním velkých kulturních akcí, protože je to celý logisticky hodně náročný. Všechno si zařizujem úplně samy a děláme to zadarmo a ve svým volným čase, tak si logicky nemůžem dovolit platit někoho, kdo by nám s tím trochu pomohl. Dělnice kultury si občas říkáme, když vozíme barely s pitnou vodou v batozích na běžkách. Jinak všeobecně moc neplánujem, všechno je rychlý, intuitivní a na koleni. Většina umělců už se nám ozvývá sama, chtějí si zahrát v takhle atypickým prostoru, z toho máme hroznou radost. A ostatní program vzniká z aktuálních nápadů nebo známostí. Máme za sebou třeba bizarní akce jako Mistrovství světa v toustování, Buřt Art nebo workshop pletení s babičkama z Elpidy.

NUUK je pro nás místo, kde si můžem dělat, co chcem, realizovat svoje nápady. Je to hrozná zodpovědnost, ale zároveň i neuvěřitelná svoboda. Jinak stojíme ještě za projektem Nábleší, což jsou venkovní bleší trhy na hradecký náplavce každou poslední neděli v měsíci. A taky chystáme super věc v podobě online intuitivního průvodce Hradcem. „ToTenHradec“ přiblíží místa, co v turistických mapách nanejdeš, očima místních. Takže se umíme pořádně zapotit i bez saunování.