Sahá až do počátků 13. století. V průběhu věků měla stavba mnohokrát namále. Naposledy, když po válce statek zabavili komunisté a začaly zde hospodařit státní statky. Po revoluci získala usedlost rodina původních majitelů, konkrétně Marek Babuška, vnuk někdejšího majitele, který statek získal v roce 1931.
Staronový majitel se snaží zdevastovaným budovám opět vdechnout nový život a místo turisticky oživit. Také proto vzniklo na statku ve spolupráci s amatérským historikem Zdeňkem Buchtelem, který se o historii regionu dlouhodobě zajímá, malé muzeum.
Kdy se vlastně začalo o muzeu v Manském dvoře vážně uvažovat?
Bylo to na přelomu milénia. S majitelem jsme se znali, a když jsme přemýšleli, jak místo zatraktivnit a přilákat sem lidi, byla volba poměrně jasná. On věděl, že mám spoustu nejrůznějších věcí, které by se daly vystavit a že zájem o takové věci lidé mají. Volba proto padla na muzeum. Začaly se upravovat prostory a poté jsem do nich nastěhoval exponáty. Poprvé se muzeum otevřelo v roce 2002.
Mělo otevření muzea požadovaný efekt?
Určitě. Tehdy se na Manském dvoře každoročně pořádaly májové oslavy, byla tam k vidění řemesla, lidové tance, kroje, lidé mohli letět balonem, bylo to velké. Statek začínal žít, muzeum se zaplňovalo a najednou jsme zjistili, že muzeu už vyhrazený prostor nestačí.
Jaký byl další postup?
V roce 2009 došlo k rozšíření plochy pro muzeum. Po propojení s vedlejšími prostory se výstavní plocha ze 100 metrů rozrostla na přibližně dvojnásobek. Díky tomu jsme získali možnost třídit exponáty do kategorií, například film, fotografie, zemědělství. Už to nebylo jen jakési skladiště historie, ale přehledné expozice.
Vystavené exponáty patří do vašich sbírek. Jak jste k nim přišel?
Já se už dlouho zabývám historií. Sice jako amatér, ale poměrně úspěšně. Při zkoumání jdu do jádra věci a přitom objevuji nejrůznější předměty, setkávám se s pamětníky, kteří leccos vědí. Právě oni mi k té historii spoustu zajímavého darovali. A protože já jsem z těch, kteří nevyhazují, tak se mi ty předměty doma hromadily. Dům jsem měl přeplněný, proto se mi hodilo, že muzeum vzniklo. Měl jsem doma najednou dost volného místa.
K čemu jste potřeboval tolik volného prostoru?
Abych mohl začít vytvářet modely. Lidé často procházejí krajinou a nevědí, že na mnoha lokalitách by před lety mohli narazit na spoustu zajímavého, co dnes už neuvidí. Tak jsem udělal například model dvora Lískovec, který stával mezi Valy a Kynžvartem. Bývala to historicky cenná stavba, která už neexistuje, a tak dnes už málokdo ví, jak vypadala. Nebo jsem udělal model hradu Kynžvart, ze kterého jsou dnes jen rozvaliny.
V souvislosti s hradem Kynžvart jste si připsal i jeden významný úspěch. Přibližte, čeho se vaše zkoumání týkalo?
Šancí nad hradem. Zjistil jsem, že šance nesloužily k dobývání, ale k obraně. Dnes už je i odbornou veřejností uznávané, že Kynžvart nebyl z těchto šancí dobyt, že se útočilo odjinud. Při zkoumání terénu kolem hradu jsem nacházel stále další a další věci, takže po rozšíření muzea vznikla samostatná místnost věnovaná hradu Kynžvart a jeho několika modelům, kde je hrad vidět v celkovém pohledu i rozpitvaný na části.
Jaké druhy exponátů je možné v muzeu vidět?
Nejrůznější. Je toho opravdu hodně. Namátkou mohu jmenovat nejrůznější fotoaparáty, přístroj camera obscura, zvětšovací přístroje, misky, zkrátka vše, co s fotografováním souvisí. Je zde část věnovaná 1. světové válce, kde je možné vidět nejrůznější zajímavosti. Třeba starou fajfku, části koňských popruhů, prachovnice, nějaké části perkusních zbraní. Pak je tu část určená 2. světové válce, kde jsou například torza zbraní, vysílačka, identifikační známky, ukázky různých tiskopisů, vkladní knížky, potravinové lísky. Mezi exponáty mám třeba přihlášku do strany, zajímavé nerosty, ionizační přístroj známý z Postřižin, rádia, unikátní radiotelevizi, cylindr i s futrálem, různé předměty z oblasti lázeňství, dětské hračky, kozí zápřah, bandasky a konve na mléko, lámačku na len, máselnici, žebřiňák, trakař… je toho spousta.
Máte zde nějaký předmět, který je pro vás mimořádně cenný?
Pro mne je cenné a dost vzácné křídlo ze stíhačky. Pojí se k němu zvláštní příběh. Pochází z jednoho z dvojice letadel, která 22. října 1959 startovala na cvičný let z Německa. Jenže jeden z pilotů udělal chybu, zavadil křídlem o špičky stromů. Obě letadla se zřítila u Dyleně na našem území, pilotům se podařilo se včas katapultovat. Na podobných strojích létal i místní rodák, Josef Schneider, kterému bylo šest let, když musel s rodiči do odsunu. Seznámili jsme se, a když viděl to křídlo, přinesl do muzea svoji helmu s kyslíkovou maskou a uniformu, ve které létal. Po jeho smrti mi jeho manželka přivezla ještě i jeho parádní uniformu.
Takže sbírku stále rozšiřujete?
Už brzdím, už je toho opravu moc, ale je jasné, že leckdy si prostě nemohu pomoct.
Letos je muzeum zavřené, dovnitř se nikdo nepodívá. Proč?
Už před časem se začalo nad muzeem pracovat na půdní vestavbě. Mají zde vyrůst apartmány. Protože zde bylo nutné například vysekat kanalizaci, museli jsme místnosti s exponáty vyklidit. Předpokládám, že první návštěvníky přivítá znovuotevřené muzeum někdy na jaře příštího roku.
