„V té době jsem opustil profesi stavbyvedoucího, začal hospodařit a pořídil si ovce, které se dvakrát nebo alespoň jednou ročně stříhají. Na internetu jsem si našel, jak na to, vytiskl si návod a pustil se do práce. Moje první ‚modelka‘ byla z mého osmihlavého stáda a nedopadlo to dobře,“ vzpomíná Sikora.
„Nešlo mi to, nevěděl jsem, jak ji správně držet, byla chudák celá pořezaná. Docházely mi síly, a to jsem měl hotovou teprve půlku těla.“
Když pak během několika dní ostříhal i dalších sedm kusů, uvědomil si, že pokud se chce chovu věnovat, rozšiřovat jej a zároveň o něj pečovat sám, nezbude mu, než se ve stříhání zdokonalit.
„Přihlásil jsem se na kurz do Brna, kde jsem se učil správný postup i metody stříhání lišící se podle plemen. Lektoři tvrdili, že až sundám srst z alespoň 10 tisíc ovcí, můžu říct, že trochu umím stříhat. Mě to začalo docela bavit. Po návratu domů jsem si pořídil stroj na stříhání a dal si odvážně inzerát, že si tím zkusím přivydělat,“ popisuje otec dvou dcer.
A měl štěstí, protože tehdy zrovna s řemeslem kvůli věku končil v Česku vyhlášený stříhač. „Nabídl mi, abych si převzal jeho farmy. Kývl jsem, ale byl to velký závazek. Denně jezdit od usedlosti k usedlosti a věnovat se v průměru asi stovce ovcí. Večer padnout do postele, vyspat se a zase se přesunout dál. Záběr jsem měl široký, od Karlových Varů až po Prahu, pak další stáda na severu Moravy a na Valašsku,“ líčí Sikora.
Bez prášků na bolest to zpočátku nešlo
Zpočátku se neobešel bez prášků na bolest. „Ovce váží okolo 60 kilogramů, beran až sto. Nejtěžší je zvíře udržet,“ vysvětluje muž. „Zvíře musí být ostříhané rovnoměrně a nesmí se zranit. Správně ostříhané rouno drží pohromadě jako deka a může vážit i pět kilo.“
Sikora v první sezoně ostříhal 6,5 tisíce ovcí a domů se vrátil o deset kil lehčí. V druhém roce už zvládl o dva tisíce zvířat více. Cena za jedno stříhání se pohybuje od 40 do 60 korun. „Uživit se tím dá, pokud má člověk dobrou kondici. Já jsem letos poprvé trochu snížil počet farem, kde stříhám, protože rozšiřuji svoje stádo pasoucí se na několika kopcích Jablunkovska a to zabere spoustu času,“ tvrdí muž.
Stříhat ovce tolika chovatelům po různých místech republiky muži přináší nejen přivýdělek, ale díky rozhovorům s nimi cenné zkušenosti a praktické vědomosti předávané po generace.
„Například si umím zvířata vyléčit sám a většinou i přírodní cestou. Vím, jak ošetřit kopyta, aby stádo netrpělo jejich hnilobou, a ta se následně nevracela, dostal jsem spoustu rad, jak postupovat šetrně k přírodě a podobně.“
Jediné, co Sikoru mrzí, je že pro ovčí vlnu, která se po práci kolem něj hromadí, není odbyt. Mnozí ji často pálí. „Je smutné, že se pro tak skvělý materiál nenajde uplatnění. Přitom kdysi se za rouno z mladé ovečky dávalo i 1 200 korun,“ tvrdí stříhač.
