K čemu je nám památník Mašínům? Abychom nezapomněli na válku komunistů proti vlastní zemi
Komentář Jana Wirnitzera.
Když v roce 1948 uzavřel nově vzniklý stát Izrael příměří s arabskými protivníky, připlula ke břehům Svaté země bývalá vojenská loď Altalena s velkou zásilkou zbraní. Loď z Evropy vypravila milice Irgun, jejíž velitelé chtěli zbraně pro sebe – v době, kdy se Irgun nelehce začleňoval do izraelské armády. Premiér David Ben Gurion, čelící hrozbě ztráty autority, nechal Altalenu rozstřílet.
Stát zápasící ve válce za nezávislost o holý život tím přišel o kriticky potřebné zbraně a navíc stanul na prahu občanské války. Ten incident je dodnes v Izraeli citlivý. Když ministerstvo obrany před pár lety na pozvánce na pietní setkání hovořilo o „zavražděných“ bojovnících Irgunu, byl z toho skandál.
S příběhem rodu Mašínů to souvisí v jediné, zato podstatné věci: když příslušníci jednoho národa v rámci ozbrojeného konfliktu zabíjejí své spoluobčany, je z toho vždycky hlubší jizva, než když válčí proti cizím.
Ostatně – o kulatém výročí 21. srpna 1969, kdy československé bezpečnostní složky postřílely pět spoluobčanů protestujících proti sovětské okupaci, se také doposud příliš nehovořilo. „Ty zlé“ je snazší vidět u cizích než mezi svými.
Zabij Němce, zasloužil si to. Zabij Čecha, jsi vrah
V Česku se to projevuje jak neochotou některých lidí uznat, že poválečné masakry německých civilistů byly zločinem, tak při snaze vybrat si tu verzi příběhu bratrů Mašínových, kterou si člověk před svým svědomím obhájí.
Připomeňme si stručně oběti Mašínů v Československu: strážmistr Oldřich Kašík byl členem KSČ, důvěrníkem a pokladníkem závodní organizace strany a členem nezákonně zřízených Lidových milicí (a také manžel, otec dvou dětí a podle historika Prokopa Tomka věřící a slušný člověk). Štábní strážmistr Jaroslav Honzátko byl spolehlivý komunista, bývalý pohraničník a stejně jako Kašík přísahal věrnost komunistickému režimu.
Po pokladníkovi Josefu Rošickém zůstala na místě, kde ho Josef Mašín ml. při únosu auta s výplatami zastřelil (podle Mašína poté, co Rošický vytáhl pistoli), komunistická stranická legitimace a zbrojní průkaz, oboje na jeho jméno. Pokladníkovi nelze upřít osobní odvahu, s níž bránil jemu svěřených 880 tisíc korun, přestože mu muselo být jasné, že jde o život. Hasič Ján Lecián (přežil s vystřeleným okem) byl členem KSČ a Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti.
Sluší se uznat, že po obrovském otřesu druhé světové války bylo pro mnoho lidí snadné uvěřit v komunismus jako myšlenku nového spravedlivého řádu. Otázkou je, nakolik upřímně režimu lidé věřili poté, co začal zatýkat a posílat na šibenici ve velkém. Nakolik si odmítali připustit chybu a nakolik lidi v rychlost nabírajícím rudém vlaku držel strach, že pokud odevzdají stranické knížky a vyskočí, zemřou jako další pod jeho koly.
Byla válka?
Základním argumentem kritiků Mašínů je to, že zabít spoutaného nepřítele je vražda, což se nedělá ani ve válce – která navíc nebyla.
Opravdu?
Komunistický režim obyvatelům vlastní země
