Liberecké noviny Vpřed před třiceti lety štvaly proti narušitelům klidu

  6:40
Totalitní režim mlel z posledního, ale proti petici Několik vět rozpoutal před třiceti lety zuřivou kampaň. Výzva k obnově demokracie v Československé socialistické republice, kde neomezeně vládla komunistická nomenklatura, vyvolala obrovskou vlnu kritiky také v libereckých novinách Vpřed.

Chartistu Reného Matouška, který v Liberci sbíral podpisy pod „Několik vět“, zostudil v létě 1989 severočeský komunistický deník Průboj. Urážlivý článek si dodnes uchovává jako smutnou vzpomínku Reného bratr Jiří. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

Tiskový orgán Okresního výboru KSČ pumpoval do svých čtenářů rozhořčené reakce na Několik vět, za nimiž stály Charta 77 a další prodemokratické skupiny.

Vpřed zveřejňoval skoro bezezbytku slova odsuzující Několik vět. Například členové uliční organizace KSČ číslo 9 z Liberce spojovali petici s „nejhoršími lety našeho národa, obdobím fašistické okupace a německými koncentračními tábory“. Vyzývali „k co nejrozhodnějšímu zákroku proti organizátorům destruktivních protisocialistických akcí“. Článek vyšel pod titulkem „Jsme proti narušitelům klidu a pořádku“.

Za oslabený a zkompromitovaný režim se na Liberecku stavěli hlavně organizace KSČ, svazáčtí funkcionáři, příslušníci Lidových milicí, pracovní kolektivy, členové Českého zahrádkářského svazu, dopraváci z ČSAD nebo představitelé Vysoké školy strojní a textilní.

Několik vět se stalo v červenci 1989 terčem urputné kritiky také v celostátním tisku, rozhlase a televizi. Vrcholem zastrašování odpůrců režimu a signatářů petice se stal článek „Kdo seje vítr“ uveřejněný v deníku ÚV KSČ Rudé právo. Text Několika vět však komunisté před lidmi tajili. Petici označovali za pamflet a národu z něj předložili pouze drobky vytrhané ze souvislostí.

„Nám mladým redaktorům vadilo, že Vpřed zveřejňuje reakce na Několik vět, tedy na něco, co jsme vlastně neznali,“ vzpomíná nadobu před třiceti lety bývalá redaktorka Vpředu Milada Prokopová (dříve Medková). „Ale skoro nic jsme nezmohli.“

Ze záplavy ideologických frází, jimiž bigotní komunisté a jejich nohsledi podporovali totalitní režim, se ve Vpředu vymklo jen několik vyjádření.

Nikdo nemá možnost si to přečíst, psali novináři

Kolega Milady Medkové Jaroslav Sedlák mladší (oba se v listopadu 1989 postavili statečně na stranu demonstrujících studentů a později pracovali v liberecké MF DNES) do svého článku prosadil odvážnou pasáž, kde dva hasiči mluvili o utajování celého textu Několika vět.

Šestadvacetiletý Jan Spívala tehdy ve Vpředu vyjádřil mínění mnoha lidí v Československu. Řekl: „Pokud pamflet skutečně vyzývá k rozvracení republiky, pak jej samozřejmě odsuzujeme. Problém je v tom, že nikdo z nás nemá možnost si Několik vět přečíst.“

Jeho kolega Radim Hejduk dodal: „Také já mám pocit, že by se to mělo zveřejnit. Takto mám pocit, že nám kdosi cosi skrývá.“

Petice požadovala propuštění politických vězňů, svobodu shromažďování, zrušení cenzury nebo debatu o invazi armád Varšavské smlouvy do ČSSR v roce 1968. Oba mladí hasiči prokázali před třiceti lety velkou odvahu, poněvadž totalitní režim neměl zájem na rozšíření Několika vět mezi národ. 

V nemilost komunistické nomenklatury upadal každý, kdo po něčem takovém volal. Další hasič z libereckého útvaru Radoslav Podrazský ve Vpředu uvedl : „Z celé situace se mi zdá, že bychom příslušným skupinám měli nabídnout konstruktivní spolupráci na společném díle. Když vykřikují, ať ukáží co dovedou.“ Z dnešního pohledu nevinná slova mohla Podrázskému velmi uškodit.

Vždyť si přál, aby v červenci 1989 usedly k jednomu stolu symboly komunistického útlaku Husák, Jakeš nebo Bilak a na druhé straně pronásledovaní disidenti Havel, Vondra nebo Dienstbier.

Další článek vytiskl Vpřed v červenci ve Vpředu pod titulkem „Rozhodné NE!“. Vyjadřoval rozhořčení, jež vzplálo na aktivu funkcionářů základních organizací KSČ. V jejich rezoluci stálo: „Zazněla řada požadavků na přísné potrestání všech, kteří pod rouškou rádoby demokracie vyzývají k zúčtování se všemi poctivými a socialismu oddanými příslušníky naší společnosti“.

Dvacet šest podpisů na podporu petice

Další článek pod titulkem „Tvrdě proti nepřátelům socialismu“ patřil názorům příslušníků okresního štábu Lidových milicí, známých pod označením „Ozbrojená pěst dělnické třídy“. 

„Jsme připraveni vystoupit tvrdě proti těm, kdo chtějí naše dílo bourat,“ vyhrožovali milicionáři.

Navzdory masivní kampani KSČ podepisovalo petici Několik vět stále více lidí. Následovali příkladu uznávaných umělců Zdeňka Svěráka, Jiřího Bartošky, Michaela Kocába, Josefa Kemra, Martina Stropnického nebo Hany Zagorové. Komunistické pohlaváry děsilo, že pod peticí se objevovaly rovněž autogramy s totalitou nespokojených členů KSČ.

V Liberci tehdy sháněl podpisy pod petici Jiří Fajmon, železničář a chartista, odsouzený v první polovině roku 1989 ke dvěma měsícům vězení za účast na takzvané Svíčkové demonstraci v Bratislavě. O Fajmonovi psala ve své bakalářské práci studentka Technické univerzity Liberec Pavla Rosinová. Uvedla, že Fajmon přisuzoval úspěch Několika vět štvavé kampani komunistického režimu proti signatářům.

Fajmon získal v práci a v okruhu přátel 26 podpisů na podporu petice. U jednoho člověka nicméně uvedl, že byl ve stavu, kdy by podepsal cokoli. Fajmon skončil kvůli rozšiřování Několika vět u soudu. Těsně před sametovou revolucí se však dočkal v Liberci a v Ústí nad Labem osvobozujících rozsudků.

Další chartista, který rozšiřoval v Liberci Několik vět a přesvědčoval lidi k podpisům pod petici, se jmenoval René Matoušek. Rovněž jeho zatkli policisté a čelil obžalobě, že petici předložil k podpisu nejméně čtrnácti osobám. Soudce Stanislav Černý však 17. listopadu 1989 zprostil Matouška obžaloby.