Na Portoriku existuje jakési výzkumné středisko, kde William Foster řeší, jestli lze replikovat lidskou mysl a vložit ji do robota. Jenže celý proces se z nějakého důvodu daří tak ze tří čtvrtin. Co brání tomu, aby se všechno dotáhlo do zdárného konce a aby měli radost jak akcionáři společnosti BIONYNE, tak přímý nadřízený jménem Jones? O nejbližším víkendu se má spolupracovník a kamarád Ed postarat o všechno, co bude potřeba, aby mohli Fosterovi (Will, jeho žena Mona a jejich tři děti) vyrazit na krátkou dovolenou, která však nedopadne podle představ.

Kratičký záběr na mokrou vozovku skrápěnou deštěm spolehlivě poslouží jako zlá předzvěst následujícího dění. Po nehodě skončí auto ve vodě a pouze otec přežije. Byl to snad zásah nějaké vyšší moci, aby mu bylo umožněno naplnit své pozemské poslání? Těžko soudit. Každopádně na nějaké truchlení není vůbec čas, jelikož zřejmě profesní deformace zapříčinila, že se mrtví členové rodiny stali tou nejlepší motivací pro to, aby se přenos povedl. Bude nutné „downloadovat“ mysl, zbavit se těl a vytvořit klony, o čemž se doposud nikdo nezmínil. Jenže kádě jsou pouze tři a lidi čtyři. Je nabíledni, že počty tady poněkud nesedí …

Na rozdíl třeba od sci-fi tvorby Jamese Camerona, nejsou Dokonalé repliky evidentně „grounded in reality.“ To znamená, že staví do popředí výhradně tu fantastickou část, zatímco vědeckou de facto neřeší. Využívají pouze obecně známá fakta a postavy pak své záměry vysvětlí vždycky stručně, jasně a výstižně, aby všechno pochopil i Ralph Wiggum, kdyby byl skutečná osoba a chtěl se na Dokonalé repliky podívat. Vypadá to tedy, že veškerý scenáristův průzkum spočíval v nakoukávání jiných počinů tohoto žánru a chtěl, aby jeho dílo působilo především co nejvíce cool.

To samé se dá tvrdit i o těch detailních záběrech, které se s mírně nakloněnou kompozicí liší od ostatních. Řemeslně film rozhodně není špatně natočený (byť vizuální efekty nepochybně bývalo šlo posunout na vyšší úroveň), ale co je to platné, když se scénář při důležitých rozhodnutích stáčí snad úplně v každém případě tím méně zajímavým směrem? Ledacos vysvětluje, že jeho autor jest (spolu)podepsaný také pod klišoidním Pádem Londýna. Ani v případě Dokonalých replik si očividně nechtěl věci komplikovat, takže hlavní hrdina kupříkladu okamžitě prozradí své ženě, jak se věci ve skutečnosti mají. A s vtipným odpovídáním na zprávy je rovněž brzy utrum.

Postavy tedy častokrát volí zbytečně komplikované řešení, které musí vyřešit násilí místo nějaké kalé myšlenky. Samozřejmě asi nikdo z nás netuší, jak bychom přesně reagovali, kdyby nám někdo hodně blízký po necelých čtyřiceti rokách prozradil třeba to, že jsme adoptovaní, natož kdyby nám řekl, že jsme pouhým klonem. Přes podobně nepravděpodobné překážky se dokodrcáme k poměrně značně překombinovanému závěru (a vlastně až k pitomému happy endu), ve kterém se na chviličku objeví náznak čehosi potencionálně zamyšleníhodného. Jenže to by se musel tento film inspirovat spíše projekty typu A. I. Rising.

Dokonalé repliky však místo toho připomínají takový bizarní mix Minority Report, RoboCopa, Gattacy, Věčného svitu neposkvrněné mysli, Řbitova zvířátek, Já, robot a teoreticky také Jurského parku/světa. V kombinaci se jménem Keanu Reeves, který to letos vyhrál s Johnem Wickem 3, to možná může na první pohled znít fajnově, nicméně zdání klame. Tenhle biják je zkrátka upečený tak, aby byl v první řadě hlavně zábavný, čemuž jsou přizpůsobeny i herecké výkony Johna Ortize, Thomase Middleditche a krásné Alice Eve. Přitom vzhledem k námětu se rozhodně nabízel prostor pro nosnou myšlenku. Takhle se nabízí jediná. A sice, že místo Dokonalých replik (v originále Replicas) se více vyplatí zhlédnout Replikanta.

FOTO: cinema.de