Oslovili jsme pro vás herečku Vladislavu Kužílkovou a povídali si o představení Babičky, které je věnováno našim babičkám, prababičkám i dalších pra předkyním.

V divadle Kampa jste zrežírovala a hrajete v představení Babičky. Co může divák očekávat?

Je to autorské představení Zuzany Dumkové, Niky Novákové a třetí pramen je můj. Je to hra upletená ze vzpomínek jako cop. Každá z nás jsme jedním pramenem vlasů tohoto copu. Všechny příběhy jsou pravdivé a skutečně se staly. Představení má tři roviny. První jsou samotné vzpomínky na naše babičky, prababičky a další pra předky. Druhá rovina je mystická, kde vystupuje Morana (Smrt), Vesna ( Zrození) a Poutník, který vše vypravuje skrze hudbu. Tady musím zmínit Zuzanu Dumkovou, která je autorkou hudby. Zuzka je velmi známá v jazzovém světě a patří mezi nejlepší jazzové zpěvačky u nás. Tato část je tanečně-pohybová. A třetí část, říkáme jí Hvězdné nebe, to jsme prostě my tři. Já, Nika a Zuzka jsme si vyšly na výlet během noci a vypravujeme si příběhy našich babiček a prababiček a pídíme se, proč se nám některé události v životě opakují a kde je jejich začátek. Nebojte, nejde o žádné zpytování a psychologické rozjímání, vše je rozehrané s nadsázkou a humorem. Ve Hvězdném nebi (výlet nás tří) improvizujeme, to znamená, že se často i my samé divíme, co vše na sebe prozradíme.

Jak vás napadlo věnovat se tématu babiček?

Paradoxně mě k tomu dovedl můj syn Adam. Jednou, když jsme šli v Chorvatsku v Trogiru přes dřevěný most a viděli jsme hendikepovaného člověka, zvolal: „Chudáčisko jedno!“  To by nebylo nic divného, ale on to řekl intonací, dikcí a obratem přesně jako můj táta. Jenže táta už byl mnoho let po smrti. Syn byl maličký, když táta umřel. Vyrazilo mi to dech. Kde se to v něm vzalo? A to mne přivedlo na myšlenku, co všechno v sobě nosíme po naších předcích. Protože jsme holky, rozhodly jsme se sledovat hlavně naše ženské linie. Dědečkové však mají v našem představení také důležité místo. 

Přesto se zeptám, zda vás v něčem inspirovala i vaše babička?

Z každé babičky a „prabáby“ v sobě musím něco zákonitě mít. Takže ano, inspirovala. Každá z nich byla a vlastně stále je součástí mne samotné. A protože tvořím skrze sebe, tvořím skrze ně. Skrze jejich pradávné v sobě uložené vzpomínky a zážitky které jsou bolestné i veselé.

Myslíte si, že jsou babičky v dnešní době opomíjeny?

Upřímně nevím. Asi jak kde a jak u koho. Někdo rád poslouchá příběhy své rodiny, jiný to nesnáší. Jako problém vidím spíše to, že často o svých prababičkách a prapředcích mnoho nevíme, neznáme kontinuitu rodu a promísení. A z toho pramení, že často tápeme, neznáme pozadí našich úzkostí, které nemusí být jen naše, ale mohou být přenesené skrze generace.

Komu byste Babičky doporučila?

Rozhodně každému. 

Redakce magazínu ŽENY DÍVKY.