Michal Boček
sport
tel.:+420 567 578 032
mobil:+420 604 200 576
sport@jihlavske-listy.cz

Patří k legendárním osobnostem českého florbalu. Pětadvacet let dohlížel rozhodčí Petr Černý z Jihlavy na dodržování pravidel v tuzemských soutěžích. Po letošním Superfinále dal pískání sbohem. „Manželka měla velkou radost, ale trvala jenom pět sekund, protože jsem jí řekl, že možná budu pokračovat jako delegát,“ prozradil Černý v rozhovoru pro JL.

Opravdu končíte? 

(pokyvuje hlavou) Rozhodnutí je definitivní a nezvratné. Zhruba před třemi lety jsme si s Jiřím Janouškem (dlouholetý kolega – pozn. red.) řekli, že skončíme. I kvůli statistikám jsem Jirku přesvědčil, aby pokračoval v aktivní kariéře do jeho letošních padesátin. Nyní je opravdu konec. Už nás neuvidíte pískat žádnou soutěž.

Podle reakcí z florbalového prostředí jste byli oblíbenou a především uznávanou dvojicí.

Což nás pochopitelně těší, ale nemáme růžové brýle. Určitě se najdou i antifanoušci (úsměv). Rozhodčí jsou nepopulární, ne vždy s nimi každý souhlasí.

A přesto jste se na tuto dráhu vydal.

Ve čtvrtém ročníku na gymnáziu jsem původně hrál softbal. Pak jsme se potkali s Martinem Vaculíkem (ředitel florbalového turnaje Czech Open – pozn. red.) a založili jsme školní florbalový tým. Martin měl na starosti finance a organizaci, já byl vůdčí typ a pískání mě bavilo. Postupně jsem tomu začal dávat určitou kulturu.

Jak se zrodilo vaše rozhodcovské partnerství s Jiřím Janouškem?

Jirka se přidal do našeho týmu. Jednoho dne jsme si řekli, že když spolu hrajeme v obraně, proč bychom to nezkusili jako rozhodčí. 10. prosince 1994 jsme to zkusili a vydrželo to čtvrt století.

To je skoro jako manželství.

Proto s nadsázkou říkám, že moje nejdelší „manželství“ bylo s Jirkou (úsměv). Zafungovala chemie. Lidsky jsme si sedli a navíc jsme oba odlišní. Zatímco já jsem řešil situace na hřišti přes pravidla, Jirka se rozhodoval intuitivně. Měl cit pro hru, a když to bylo potřeba, nebál se vletět do hráčské šarvátky.

Padla na vás někdy krize?

Před Superfinále v roce 2013 jsme nebyli v nejlepší náladě a shodě, ale potřebovali jsme odvést profesionální výkon, tak jsme si všechno vyříkali. Po sezoně byla přestávka, v září jsme pokračovali dál.

Cítili jste před závěrečným utkáním kariéry nostalgii?

Jak jsem řekl v úvodu, podvědomě jsme se na konec připravovali. Přemýšleli jsme o pocitech, jaké budou, ale nestalo se vůbec nic. Neproběhla žádná kroupa (slza – pozn. red.). Do Ostravy jsme přijeli s čistou hlavou, odpískali zápas a odjeli.

Začínali jste v polovině devadesátých let. Jak se florbal od té doby změnil?

Obrovským způsobem. Proměnil se z bezkontaktního sportu na velice kontaktní. Ten rozdíl je diametrálně viditelný hlavně na mezinárodní scéně.

A české soutěže?

Jak s oblibou říkám, chcete-li zjistit, jak to nemá fungovat, vyzkoušejte to v České republice. Místo toho, abychom se blížili té mezinárodní úrovni, přemýšlíme, jak hrát florbal jinak než fyzicky, abychom se moc neunavili. Hrajeme více takticky, což není atraktivní. Právě proto se vymýšlejí další a další – podle mého názoru hloupé – věci, například prodloužení tři na tři, aby zápas skončil rychleji.

Jaké pravidlo by podle vás naopak atraktivitě zápasů pomohlo?

Možná zkrácení čistého hracího času na třikrát patnáct minut. Tím by ubylo dlouhých, nudných a taktických pasáží. Nebo by brankář mohl dostat do výbavy hokejku a rozehrávat pouze s ní. Tím by se mohlo zvýšit napadání, zvýšit počet branek a možná trochu eliminovat „prešovský beton“.

Říkal jste, že hrajeme florbal jinak. Je to důvod, proč na reprezentační úrovni pořád přešlapujeme na místě?

Určitě ano. Proto se mi líbí, že trenér Petri Kettunen zavedl po nástupu k české reprezentaci fyzické testy. To u nás nebylo zvykem. Díky marketingové a mediální masáži hráči „zamrzli“ v době před pěti šesti lety. U nás hodně platí výraz vyhořelé palivo. Pořád jsme amatérský sport a hráči se později začnou věnovat něčemu jinému. Mají rodiny, pracují a nedávají florbalu sto procent, jako v mládí. Ten vývoj je potřeba oživit novou generací, protože ta současná je vyhořelá.

Na které hráče rád vzpomínáte?

Je jich povícero, hlavně z té starší generace. Ostravský Daniel Folta, brněnský Libor Schneider, Vladimír Fuchs z Prahy nebo liberecký Tomáš Erben, to jsou čtyři persony, které bych vypíchnul.

Jak se změnili rozhodčí?

Zatímco dříve byli někteří rozhodčí zároveň i hráči, nyní řídí nejvyšší soutěže rozhodčí, kteří jenom pískají, což je změna k dobrému. Na druhou stranu jsou rozhodčí ještě pořád samouci, s kterými se nepracuje tak, jak by se mělo. Necítí tlak, aby se zdokonalovali, což považuji za obrovské mínus současného vedení.

Nemáte ambice to změnit?

Na funkcionářské úrovni nikdy neříkej nikdy, ale v současné době rozhodně ne. Florbalu jsem věnoval opravdu hodně času. Nyní se realizuji jinde. Rodina, práce…

Manželka určitě měla radost, že s pískáním končíte.

Měla velkou radost, ale trvala jenom pět sekund, protože jsem jí řekl, že možná budu pokračovat jako celostátní delegát.

A budete?

Od minulé sezony jsem školitelem rozhodčích v Kraji Vysočina a školení pro delegáty bude až v srpnu. Uvidím…

Co říkáte názoru, že po konci vaší rozhodcovské kariéry chybí adekvátní náhrada?

(kroutí hlavou) Nesouhlasím. Máme spoustu kvalitních rozhodčích. Jde o to, že Černého s Janouškem znala celá florbalová rodina. Zažili jsme pět generací hráčů, zatímco současní rozhodčí maximálně dvě. Chvíli potrvá, než si na sebe navzájem zvyknou. Znovu ale opakuji, že s rozhodčími se nepracuje tak, aby se mohli zdokonalovat.

Nejsilnější florbalový zážitek?

První zápas na mistrovství Evropy ve Švýcarsku. Pamatuji si to, jakoby to bylo včera. Hrálo se 15. května 1995, Finsko proti Dánsku. Kluci z České republiky rozhodovali utkání dvou velmocí s vynikajícími hráči. Podlamovala se nám kolena. Pomohl nám řidič autobusu, který nás vezl do haly. Řekl nám několik povzbudivých slov.

Pamatujete si výsledek?

Dva nula pro Finsko. První branku tehdy vstřelil Petri Kettunen, hráč s číslem pět. Ty magické pětky se tam nějak vyrojily (úsměv).

Kettunena jste zažil rovněž ve finále mistrovství světa 2014, kdy trénoval finskou reprezentaci.

Finále světového šampionátu je pro florbalového rozhodčího vrchol. Nám se s Jirkou poštěstilo pískat ho dvakrát. Na tomto zmíněném turnaji jsem bohužel poprvé zjistil, co znamená, když se řekne vysoká politika…

V jakém smyslu?

Dopředu bylo víceméně rozhodnuto, kdo bude pískat jaký zápas. Funguje to napříč jinými sporty, v zaměstnání, zkrátka všude. Ve florbale jsem se s tím setkal poprvé, a bohužel ne naposledy…

Chtěl po vás někdy někdo, abyste úmyslně ovlivnil výsledek utkání?

Domnívám se, že v našem úplně amatérském sportu tyto praktiky nejsou. Pokud může být něco ovlivněno, tak týmy mezi sebou. Osobně jsem se s tím nesetkal. Na nás jako rozhodčí jsem žádný jiný tlak, vyjma klasického psychického nátlaku hráčů během zápasu, neregistroval. Nikdy za námi nikdo nepřišel s tím, že něco za něco.

Jak moc dokáže rozhodčí ovlivnit zápas?

Bohužel někdy stačí jenom kouskovat hru technicky lepšímu týmu, nebo naopak dávat časově kratší výhodu technicky horšímu týmu.

Vybaví se vám nějaké chybné rozhodnutí, které jste na hřišti udělal?

(úsměv) Těch bylo… Ve finále mistrovství světa 2012 jsme s Jirkou přehlédli, že Finové hráli v šesti, a oni skórovali. Dříve jsem byl tvrdohlavý a odmítal uznat chybu. Postupem času, jak získáváte zkušenosti, zjistíte, že je dobré přiznat chybu, a omluvit se. Každý vás pak bere jinak, než když jenom arogantně kroutíte hlavou.

V předloňském Superfinále jste poprvé v historii českých soutěží rozhodli s kolegou Janouškem o platnosti, tehdy neplatnosti, branky na základě videozáznamu.

Byli jsme první a zároveň poslední, protože od té doby nikdo další video nepoužil (úsměv). Nám to pomohlo, ale na druhou stranu je potřeba říci, že kdyby nebyla v brance chytací síť, o kterou gólman zavadil, video se vůbec nemuselo zkoumat.

Jste zastáncem zavedení moderních technologií do florbalu?

Určitě ano. Je to krok dopředu. I když například sluchátka s porty jsme s Jirkou používali jednu sezonu a vrátili je. Pro spoustu rozhodčích je to výhoda, ale my jsme stará škola. Byli jsme zvyklí komunikovat více neverbálně než verbálně. Porty nám spíše překážely.

A videozáznam?

Pokud to finance a prostory haly dovolí, jsem všemi deseti pro, abychom používali video. Ale ta myšlenka musí být dotažená do konce. Chceme-li využívat tuto technologii, tak v rámci jedné soutěže na všech zápasech.

Aby to nedopadlo jako v první fotbalové lize, kde je video pouze na vybraných utkáních. 

Přesně tak. Já tomu říkám neregulérní liga. Nerad bych se dočkal toho, že se florbal dostane do stejné situace. Buď všechno, nebo nic…

Diskuze k článku