Setkání s novináři zahájil Alexander Kliment žádostí, abychom netřásli Romanovi pravicí a nepoplácávali ho po zádech. Do posledního jarního Monumentu vložil Roman Kreuziger veškerou vůli a odhodlání, ale…

Roman Kreuziger: „Byl to po všech stránkách extrémní závod a v chladném počasí nakonec zraněné rameno ztuhlo a tělo řeklo ne.“

Vraťme se k pádu na Valonském šípu, co se stalo?

„Byl hodně větrný den, ale projeli jsme to místo už předtím a nic se nestalo. To, že se najednou zvedne přední kolo, se stane málokdy, já to zažil poprvé. S něčím takovým prostě člověk nepočítá. Zprava se řítil vítr, takové malé tornádo plné prachu, byl jsem první, kdo spadl, což se mi stalo po dlouhé době, pády se mi spíše vyhýbají. Bylo to strašně rychlé, najednou jsem byl na zemi. Na druhou stranu, neskončilo to nejhorší variantou, že jsem netrefil sloup, který tam hrozil, a nezlomil se úplně. Vzal jsem dolů Adama Yatese, což mne mrzelo, ale naštěstí byl v pohodě. Nechtěl jsem vzdát, nechat se naložit do auta a odvést do autobusu, chtěl jsem ještě zkusit vyjet Mur de Huy a zvládnout nějaký ten kilometr, právě ty kilometry mi pomohly pochopit, že nemám nic zlomeného, to cyklista s mými zkušenostmi pozná. Bolelo to hodně, ale v sedle jsem cítil, že tělo funguje, což pro mne byla důležitá informace, bylo podstatné mít jasno v hlavě, že to bude dobré. Smůla, pro tento týden jsem trénoval celý rok, pevně jsem věřil, že budu i na Lutych připraven, ta víra mi pomáhala v regeneraci, jenže některé věci prostě úplně urychlit nejdou. Mám pochroumané rameno, pokud to půjde dobře… podle toho, jak to vypadalo na rentgenech, snad to do týdne bude v pořádku, doufám, že po neděli budu moci znovu sedět na kole.“

Jaké byly dny hned po pádu?

„Čtvrtek až sobota byly hodně intenzivní, strávil jsem spoustu času na masáži a u fyzioterapeuta, odpočinku příliš nebylo. Každý se mi snažil pomoct, aby se mi ulevilo. Vlastně v normálním životě bych v takovém stavu byl téměř nepoužitelný, vždyť mne skoro oblékali. Ale na kole to nakonec šlo, jenže když jedete sedm hodin v chladu a dešti, tak se to projeví, kdyby bylo alespoň 15 stupňů jako na Valonském šípu, nepršelo, tělo tolik neztuhne. I povětrnostní podmínky byly proti tomu, abych byl v cíli v Lutychu v popředí, prostě nedovolily mému tělu, aby bylo až do závěru mezi nejlepšími. Nejhůře rameno cítím asi až nyní.“

Jak se během závodu o Vás týmoví kolegové starali?

„Pomáhali mi do pláštěnky a z pláštěnky, převléci do suchého, zároveň jsem neriskoval s bidony. Brali mi tašky na bufetech, abych si to nastrkal do kapes, samozřejmě jsem používal levou a prostřední kapsu, pravá byla pro mne mrtvá, vytáčet pravou ruku dozadu by opravdu nebylo ideální. Hlavní problém byl, že když jsem se stáčel, člověk se stáčí seshora a stočí se i v pánvi, pak přestane mít sílu do nohou.“

Co Vás čeká v nejbližších dnech?

„Jedu si odpočinout na pár dní to tepla, načerpat energii, potřebuji tak 35 stupňů, takže Dubaj. Na plavání v moři to není, to by zranění neprospělo, nemohu riskovat infekci do ran na zádech, to znamená ve vodě do pasu. Mám předepsaná cvičení, musím začít s pohybem, aby otoky, které tam jsou, začaly splaskávat. Až se vrátím, v plánu je rehabilitace, s ramenem je třeba hýbat, musím se dostat zpět do formy. Cvičení ze začátku bez zátěže, po konzultaci s lékaři se uvidí, jak se bude zátěž přidávat.“

A závodní program?

Šest týdnů bez závodů. Až 13. června jednorázovka v Gippingenu, dva dny před startem Okolo Švýcarska. Nejprve po návratu z odpočinku příští týden regenerace, kolem 10. května do Itálie, kde budu asi deset dní trénovat sám, poté přijede trenér, projedeme alpské etapy Tour de France, abychom věděli, co nás čeká. Před Švýcarskem ještě zůstanu na Gardě, kde dám intenzivnější trénink za motorkou, abych z toho nevypadl, roztočil nohy. Po Švýcarsku mistrák a jsem samozřejmě v širším výběru na Tour de France, jako spousta dalších kluků.“

Jaká je nálada v týmu, přece jen, výsledky nejsou povzbudivé?

„Když se podíváte na výsledky, letošní sezoně zatím dominují tři týmy Deceuninck – Quick-Step, Astana a Bora-Hansgrohe. Ostatní s tím bojují a my jsme s nimi na tom podobně. Měli jsme zjara smůlu, někteří kluci onemocněli, rozneslo se to mezi ostatní, což položilo velkou část týmu. To určitě nepomohlo. Navíc je nás v týmu hodně nových, nejen jezdci, také trenéři, všichni se teprve snaží najít stejnou notu s ostatními, poznávat se, což může být jeden z faktorů, proč jsme jaro nejeli tak, jak se očekávalo. Na druhou stranu, někdy nezaškodí dostat ránu, padnout až na dno, aby se člověk mohl odrazit nahoru, probojovat se zpátky. Výsledkově spokojeni být nepochybně nemůžeme, ovšem já jsem na klasiky připravený byl. Výsledky ovlivnily různé faktory, pád rozhodně nepřispěl k tomu, abych se cítil v optimální pohodě a byl na Lutych stoprocentně připravený. Teď už se dívám dopředu na další závody, podstatné je dát dohromady rameno, abych mohl začít naplno trénovat. Atmosféra v týmu není pesimistická, určitě nám chybí výsledek, ale parta je dobrá, je to o tom, vyhrát jeden závod a následně se jich vyhraje pět. Potřebujeme zlomit okamžik, zvednout se. Odhodlání panuje, nic jiného nezbývá. Jaro nám už uteklo, nejhorší by nyní bylo, kdybychom začali panikařit. Jsme všichni nohama na zemi, jednou se to zlomí.“

Dnes startuje Okolo Romandie, před deseti lety jste závod vyhrál, jak na něj vzpomínáte?

„Před deseti lety jsem netrpěl alergií, tak mi vůbec nevadilo, že tam létalo chmýří. Fajn závod, já mám závody ve Švýcarsku rád. Jsou to pro mne vzpomínky nejen na vítězství v Romandii, ale také na juniorské časy, na kadety, strávil jsem tam své mládí a spoustu silnic i kopců jsem znal. Z dovolené budu etapy po očku sledovat.“

Víte, co je to grupeto? Encyklopedická definice výrazu grupeto zní: skupina cyklistů, kteří v etapových závodech nejedou na celkové umístění. V takovém grupetu panuje kamarádská pohodová atmosféra napříč soupeřícími týmy. A co je to Grupeto? Projekt, jehož šéfkou je Michaela Kreuzigerová, která v loňském roce úspěšně zorganizovala mistrovství republiky v Plzni a Karlových Varech. Takto vysvětluje svůj nový projekt: „V našem případě je Grupeto exkluzivní klub spojující hobby cyklisty a profesionální jezdce. Grupeto nabídne svým členům workshopy a tréninky. Vždy s účastí alespoň jednoho současného či bývalého jezdce profipelotonu. Po mistrovství republiky bylo otázkou, jak pokračovat dále, cyklistika mne baví, cestuji, sleduji i amatérské závody. Grupeto je propojení profesionální a amatérské cyklistiky, nabídne amatérům prožití toho, jaké to je, být cyklistickým profesionálem.“

A jak se stát členem Grupeta? Michaela Kreuzigerová: „V současnosti se členem můžete stát pouze na pozvání, projekt otevřeme omezenému počtu zájemců v průběhu letošního roku.“ Předregistrovat se můžete na www.grupeto.info.

Roman Kreuziger: „Moje role je spíše konzultační, koncentruji se hlavně na závody. Každopádně držím Míše a jejímu týmu palce. Silniční cyklistika je fenomén s velkým potenciálem, a hlavně skvělou atmosférou.“

Tým Grupeta tvoří vedle manželů Kreuzigerových i Alexander Kliment, bývalý dlouholetý šéf komunikace Českého olympijského výboru a Zdeněk Rak, někdejší ředitel série závodů Red Bull Air Race.

A kam to všechno míří? „Naším snem je vybudovat Gran Fondo,“ dodává Alexander Kliment s poznámkou, že velký cíl budoucnosti původně neměl prozradit.

Foto Sirotti