Legendární slévárna kula srdce Jugoslávie. V Zastavě se vyráběly i zbraně

Nynějšímu gigantickému závodu předcházely skromné počátky. Ty jsou provázány s dobou, kdy se Kragujevac stal metropolí srbského knížectví, které zdárně postupovalo od částečné samosprávy přes autonomii až k nezávislosti. Tehdy zde vznikla malá manufaktura se vznešeným názvem „Státní vojenská dílna“.

K ní posléze přibyl „Arzenál pro opravu ručních zbraní“. A následně, konkrétně roku 1853, sem byl z Bělehradu přemístěn provoz litých hlavní s kompletací výzbroje dělostřelectva. Slévárnu zbudovali němečtí experti.

V tu chvíli se zrodila nejstarší standardně vybavená továrna Balkánu a první moderně koncipovaný závod Srbska. Kragujevac díky nově zprovozněné slévárně získal prvenství regionálního lídra industrializace.

Koncem předminulého století pak byla slévárna rozšířena a přestavěna v duchu tradiční evropské architektury závěru průmyslové revoluce.

14 fotografií

U nás takových budov napočítáme stovky a většinou je mineme bez podrobnějšího zájmu. Nicméně na Balkánském poloostrově se jedná o vzácnosti.

Proto byla Stará slévárna (Stara livnica, případně topolivnica, tedy provoz zaměřený na odlévání děl) prohlášena chráněnou technickou památkou.

Svému primárnímu účelu věrně sloužila až do závěru šedesátých let minulého století, teď se přímo pod její střechou nachází podnikové muzeum, které známou značku Zastava představí v docela jiném světle – a to jako zbrojovku.

Zbraně do všech konfliktů

Budovu staré slévárny nacházím snadno, všechna vrata jsou ale zamčena. Vracím se tedy na vrátnici a ochotně dostávám doprovod. Muzeum je přístupné zdarma.

Základy většiny expozice byly položeny počátkem sedmdesátých let minulého století, tudíž plně odpovídají tehdejší éře. Podrobné informační panely chronologicky dokumentují dějiny továrny, vidět jsou i ukázky všech druhů a typů produkovaných zbraní, doplňků vojenské výzbroje i výstroje a historické obráběcí stroje.

Stará slévárna s muzeem. Cestu k ní ukáže směrovka, pak je potřeba zvonit u dveří na zadní straně.

Spousta exponátů voní olejem, jak sem byla přenesena z výrobních prostor.

Text panelů je pouze v srbštině, ovšem firma pro návštěvníky muzea vydala tištěného průvodce s anglickou mutací. Mě hodně zaujaly reprodukce dobových fotografií, kdy byly zbraně z továrny v přímé akci: počínaje cvičením na střelnici po ostré nasazení během četných konfliktů, v srbsko-turecké válce, balkánských válkách či za první i druhé světové.

Generál z Moravy i brněnská Zbrojovka

Koncepce výstavy je sice dost retro, absolutně bez zásahu interaktivními prvky a audiovizuální technikou, ale mně se tu líbí. Halou slévárny pořád naplno prostupuje osobitá atmosféra fabriky s typickou vůní oleje a emulzí.

I budova se obešla bez zásahů a přehnané rekonstrukce, která by odtud vyhnala industriální ráz a nahradila jej sterilním prostředím, dokonalou výmalbou či novými prvky zbavenými industriální patiny. Jsem tu sám, nikdo mě neruší. Kolem panuje ticho a fotografovat se smí bez omezení.

Předvečer první světové: pro případ války se srbské ženy cvičí ve střelbě.

Dobové fotografie přenesou návštěvníky na vojenské přehlídky i bojiště.

Ačkoli továrna disponovala zručným kádrem, včetně samostatného vývoje, vysoké procento zbraní bylo vyráběno v rámci licencí. Přirozeně, že byla snaha docílit maximální úrovně odbornosti jak u řemeslníků, tak mezi vojáky.

A tu se objevují první naše stopy. Rodák z Olomouce František Zach v Kragujevaci vedl výcvik dělostřelectva a současně dohlížel i na výrobu. Zach nakonec obdržel hodnost generála srbské armády, což je nejvyšší hodnost, jakou kdy získal náš krajan české či moravské národnosti za služby v cizí armádě.

Kragujevacká zbrojovka pro potřeby meziválečné jugoslávské armády také upravovala škodovácké houfnice. A těsně před vypuknutím druhé světové války získala licenci na produkci lehkého kulometu ZB 30J (PM M37) z dílny Československé Zbrojovky Brno. I jemu je zde věnován panel s vystaveným výrobkem.

Rudý prapor

Počátkem padesátých let minulého století proběhlo v kragujevacké továrně všeobecné vnitropodnikové referendum, kdy zaměstnanci firmy drtivou většinou rozhodli o rozšíření výrobních kapacit podniku s prioritou výroby pro civilní účely.

Tehdy zbrojovku do značné míry nahradila automobilka, která začala kooperovat s Fiatem. Nejprve na bázi licencí a později formou volnější spolupráce. Zkušenosti s automobily ale již byly položeny dříve a to malými sériemi licenčně vyrobených náklaďáků Chevrolet a legendárních džípů Willys.

Naše zbraně vždy měly ve světě dobré jméno.

Krásná expozice je zaměřena výhradně na prezentaci zbrojovky.

Na památku dělnických bouří, které kragujevackou továrnu zachvátily během sedmdesátých let devatenáctého století a pro které se vžil název „Crveni barjak“ (Rudý prapor), obdržel holding podniků rozesetých po celé někdejší Jugoslávii pojmenování „Crvena zastava“. Což znamená totéž. Pouze hovorově používaný turcismus byl nahrazen spisovným výrazem.

Devadesátá léta minulého století a následná dekáda přinesla útlum výroby automobilů. Areál podniku pak utrpěl škody během bombardování letectvem NATO. Automobilka byla nakonec privatizována a vlastníkem se stala společnost Fiat Chrysler Automobiles. Nicméně ta loni silně omezila výrobu. Původní zavedenou značku Zastava nyní nesou pouze produkty zbrojovky.