Rok se s rokem sešel a jednadvacet redaktorů musicserveru opět zasedlo k pomyslnému kulatému stolu, aby vybrali nejlepší alba uplynulého roku. V jejich hledáčku se objevilo 195 zahraničních desek, ovšem pouze čtyřicítka jich prošla do finálního výběru. Pokračujeme příčkami dvacet až jedenáct.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
20. Judas Priest - Firepower |
Už si skoro nevybavím, kolikrát chtěli
Judas Priest skončit, kolikrát jsme slyšeli jejich
poslední album. Poprvé to zaznělo, tuším, u přebujelé desky "Nostradamus", pak u "Redeemer of Souls", z té utkvělo máloco. Ale kdyby měla být aktuální "Firepower" tou opravdu poslední, skoro si až říkám, že by to byla škoda.
Jidášové se na ní představili ve skvělé formě. Dokázali se vrátit k tomu nejlepšímu ze své tvorby. Kreslený obal evokuje počiny jako "Painkiller" či "Screaming For Vengeance", zvukově se halí v moderní dynamickou produkci, typický sound je na svém místě. Retro přístup se tady přirozeně mixuje s aktuálním přístupem k tvorbě. Zpěvák
Rob Halford, opora kapely, už možná tolik neřeže jako dříve, ale o něco nižší, snad opatrnější, hlasová poloha mu rovněž svědčí. V roce, který byl poněkud slabší na novinky hard rockových legend, jasná zářivá perla. (Jiří V. Matýsek)
Tip Ondřeje Hricka: Therapy? - Cleave
Irští veteráni
Therapy? nezklamali. Po třech letech od poslední rovněž vydařené desky "Disquiet" přispěchali s další výbušnou náloží syrového a kousavého materiálu, který nemohl vzniknout nikde jinde než v hlavě svérázného lídra Andyho Cairnse. Triu to stále hraje jako za dob největší slávy a každý jejich kousek stojí za pozornost. Na "Cleave" se navíc vrátili ve vrcholné formě evokující časy i zvuk kultovní nahrávky "Troublegum". Ostatně není to tak úplně náhoda. Therapy? se totiž znovu obrátili na Chrise Sheldona, který jejich nejslavnější počin v roce 1994 produkoval. Tyhle rodáky z průmyslového městečka Larne je pořád radost poslouchat a málokterá jiná skupina si dokázala uchovat tak autentický výraz, aniž by páchl vyčpěle. Undergroundová nahrávka roku!
19. CHVRCHES - Love Is Dead |
CHVRCHES jsou jedna z nejlepších mladých synth-popových kapel dneška. Vedle
Fickle Friends,
Oh Wonder,
The Naked & Famous nebo
The Night Game patří mezi ty, kteří dělají hudbu lehkou jako pírko. Muziku, kterou si budete chtít pouštět v létě, když je venku hezky a vy chcete něco nenáročného, optimistického a chytlavého. Snad všechny jejich refrény jsou instantně návykové, naživo z nich jde skvělá energie a festivaly je milují. A i když jim to tam sluší, kompletní set v klubu by také stál za hřích. Pichlavému vokálu Lauren Mayberry to určitě neublíží. (Jan Trávníček)
18. Car Seat Headrest - Twin Fantasy |
"Nikdy to nebylo hotové dílo. Až v loňském roce jsem přišel na to, jak ho dokončit," komentoval americký hudebník Will Toledo novinku "Twin Fantasy", která vlastně zas takovou novinkou nebyla. Všechno začalo v roce 2011, kdy Will ve svých devatenácti letech vydal kolekci skladeb o konci dospívání. Na natáčení sice neměl příliš mnoho prostředků, avšak i přesto se mu podařilo s albem prorazit a kolem lo-fi popového projektu
Car Seat Headrest vytvořil silnou fanouškovskou základnu. Po pěti letech se pak tento muzikant rozhodl desku oprášit, udělat pár hudebních i textových změn a celou ji znovu nahrát. "Twin Fantasy" se konečně dočkalo kvalitního zvuku a čistších aranží. Willův osobitý projev, důvtip a silné emoce však zůstávají a i po letech neztrácejí na své vážnosti. (Jaroslav Hrách)
Tip Simony Knotkové: Estrons - You Say I'm Too Much, I Say You're Not Enough
Rocková hudba je poslední roky na ústupu a otěže hitparád a prodejnosti plně převzali popoví a hip-hopoví interpreti. Silná kytarová alba ale stále vycházejí, jen je třeba mnohdy zapátrat i jinde než v hlavním proudu. Jedním z
objevů loňského roku je kupříkladu velšská formace
Estrons. Kurzíva je na místě. Ve skutečnosti se totiž muzikanti pohybují na scéně už od roku 2013. V roce 2015 se dostali do širšího povědomí díky singlu "Make A Man", který obrácenou formou poukazuje na problém objektifikace žen - pouhým předmětem do postele se v songu stává muž. Další silná témata najdete také na debutu "You Say I'm Too Much, I Say You're Not Enough", který zdárně kombinuje punk, alternativní rock a špinavý garážový zvuk. To vše doplněné o dravou energii zpěvačky Tali Källström.
Hity. To je vše, o co zde kráčí, a
Ghost si tuhle premisu zjevně vytyčili jako cíl, s nímž stojí a padá vše, co skupina představuje. Švédský fenomén nejspíš podepsal smlouvu s ďáblem, jinak je obtížné vysvětlit rafinovaný půvab jeho posledního počinu "Prequelle". Opulentní kabaret ve formě hard 'n' heavy 80. let zde působí zkrátka až příliš magicky na to, aby se dalo odolat strhujícím hymnám jako "Rats" nebo "Faith". Diskotéka "Dance Macabre" je ztělesněním megahitu vykrádajícího snad samotnou ABBU a odzbrojujícím argumentem nahrávky. Nechybí tady vážně nic: na kolekci najdeme intenzivní kytarové riffy, lyrické balady, okázalé aranže, stadiónové refrény, taneční rytmy, nosné harmonie a hlavně tunu návykových melodií s příměsí kvalitního kýče. A skvělý marketing. Takto jednoduše vypadá silné album - do puntíku splňuje vše, co musí opravdu dobrá, ne-li dokonalá deska obsahovat. Jejich ďábelský plán se stává skutečností - Ghost nyní drží kouzlem "Prequelle" vše pevně v hrsti. (Matěj Kostruh)
16. Camila Cabello - Camila |
Camila Cabello, asi nejvýraznější tvář
Fifth Harmony, neopustila skupinu zrovna potichu. Její odchod způsobil lavinu teorií a pomluv, skutečný důvod se však fanoušci, jak už tomu bývá, nedozvěděli. Půdu pro vlastní kariéru ale tento poprask připravil dobrou. Nejednoho člověka možná při poslechu debutu této zpěvačky překvapí, jak civilně zní. Žádná dramata celebrit, jen trable a radosti dvacetileté slečny. Ani hudebně nahrávka netlačí na pilu. Je líbivá, ale nevnucuje se, na rozdíl od prvního sólového singlu, "Crying In The Club", který se na desku naštěstí nedostal. Desítka písní si drží stopáž kolem tří minut, vyloženě vyčnívá snad jen velehit "Havana" se svou zvláštní atmosférou, která si jeden čas podmanila všechna rádia. "Camila" nechce nikomu bodat nože do zad, politicky agitovat nebo umělecky smýšlet nad smrtí. Jen pobavit. A kdo řekl, že to nestačí? (David Böhm)
Tip Honzy Trávníčka: Don Broco - Technology
Do letošního ročníku vyhlašování toho nej za uplynulý rok se zapojila převážně ta popověji zaměřená část redakce, což výsledky zřetelně odrážejí. To ale neznamená, že by se snad v ostatních žánrech neurodilo. Naopak. Třeba mezi příznivci alternativnějšího rocku se letos hodně mluvilo o
Don Broco, což je skupina, která se podobně jako před lety
OK Go dostala do širšího povědomí díky svým nápaditým videoklipům. Co je ale důležitější, můžete si je užít i zcela bez nich, protože jejich hudba je dostatečně nosná i sama o sobě. Není to žádný objev, nýbrž zavedená kapela s párem desek v zádech, byla to ale až třetí studiovka "Technology", která formaci vystřelila mezi nejskloňovanější žánrová jména. A když si to album pustíte, nadchne vás, kolik potenciálních hitů obsahuje. Jestli vám podobně jako nám bylo líto nedávných rozpadů
Lower Than Atlantis nebo
Moose Blood, Don Broco by mohli ty jizvy zase trochu zacelit.
15. Superorganism - Superorganism |
Na první pohled zní jako další lehce nadprůměrná indie popová parta, ale nenechte se mýlit. Při poznávání kapely
Superorganism je nejlepší zapojit i zrak, díky němuž odhalíte úžasně zábavnou vizuální stránku projektu a také fakt, že tahle
další trendy věc má ve svém jádru úctyhodných osm členů. Nomen omen. Fádnosti prostá je rovněž celá stejnojmenná prvotina. Možná se stejně jako její autoři místy tváří až moc umělecky, ale na umění je zároveň příliš slabomyslná. Občas se zdá, jako by ke svým posluchačům vysílala kritické komentáře o dnešní technologiemi posedlé společnosti, ale z veškeré serióznosti se hned vzápětí zase shodí. Rozhodně je hodně barevná a infantilní, ale tak někdy vypadají i LSD tripy. Celému lunaparku zvuků a srandiček poté šéfuje znuděný projev drobné frontwoman Orony Noguchi. Proč ostatně projevovat nějaké vzrušení, když
nobody cares? Do dějin hudby se tahle deska nezapíše, ale o zábavný večer se postará bez debat. (Simona Knotková)
14. Christine and The Queens - Chris |
Na jedné straně francouzština, na druhé angličtina. Na jedné straně audio, na druhé video. A když všechny tyhle strany spojíte v jeden celek, dostanete
Christine and The Queens, osobitou ženu, na niž slovní spojení
popová umělkyně sedne jako pověstná část lidského těla na pověstný kus nádobí. Její druhou desku "Chris" si, stejně jako tu předchozí, můžete poslechnout jak ve francouzské, tak v anglické jazykové verzi. Sami si můžete vybrat, která vašemu uchu lahodí více,
Kristýna zní sebejistě v obou. A to přesto (nebo možná právě proto), že zpívá o ne zrovna jednoduchých věcech. A když k tomu přičtete fakt, že má schopnost napsat silnou píseň a ještě ji i dobře zprodukovat, nemůžete o jejích kvalitách již nadále pochybovat. (David Věžník)
Tip Davida Věžníka: Rae Morris - Someone Out There
Hned v únoru vyšla jedna z nejvýraznějších popových nahrávek loňského roku. Jmenuje se "Someone Out There" a na svědomí ji má britská zpěvačka a skladatelka
Rae Morris. Poznáte ji snadno. Jednak podle charakteristických kučeravých vlasů, jednak podle jejího sladce nevinného (nebo nevinně sladkého?) vokálu, jednak podle toho, že dělá kvalitní pop. Kolega Jamie Milton z NME album přirovnal k audio ekvivalentu okamžiku, kdy vyměníte zeleninu za praskací bonbóny. Ať už posloucháte niterné balady typu "Push Me to My Limit" nebo bezstarostné pohodovky jako "Do It", přistihnete se, že se olizujete. "Someone Out There" je pop, který chutná. Vkusná deska od šikovné hudebnice.
.
13. Alice In Chains - Rainier Fog |
Alice In Chains se v roce 2018 vytasili s albem, které snese to nejpřísnější grungeové měřítko a směle může konkurovat nejlepším deskám žánru vůbec. Seattleští rodáci ani po smrti zpěváka Laynea Staleyho neztratili nic ze svého devadesátkového kouzla, do kterého svou šestou novinku zahalili, a navíc nahrávce dodali i něco z moderního zvuku. Přesto "Rainier Fog" působí velmi nostalgicky. A to nejen hudbou, ale především pak svými texty, ve kterých zbylí členové vzpomínají nejen na Staleyho, ale také na basáka Mikea Starra, jenž zemřel v roce 2011. Za doprovodu producenta Nicka Raskulinecze se navíc vrátili do Studia X (tehdy Bad Animals Studia), kde s oběma členy v roce 1995 natáčeli eponymní album. Výsledkem je syrová, energická kolekce s nezaměnitelným kapelním
soundem, skrývající takové grungeové hymny, jakými jsou třeba titulní píseň "Rainier Fog" nebo dramatická "Never Fade". (Ondřej Hricko)
12. Fickle Friends - You Are Someone Else |
Ostrovní synth-popová kapela
Fickle Friends sice funguje již od roku 2013, ale o slovo se skutečně přihlásila až loni svým výborným debutem "You Are Someone Else". Jen málokterá popová deska v uplynulém roce byla napěchované tolika neodolatelně nakažlivými skladbami jako právě tato. Posluchače nenechá vydechnout jedinou písní a od začátku do konce baví, a to nejen výbornými singly. "Glue", "Swim", "Bite", "Say No More", ale i mnohé další písně staví především na kombinaci uvolněné nálady a osmdesátkových beatů ve spojení se živými nástroji a hitovými refrény. Z Fickle Friends se tak stala jedna z nejzábavnějších festivalových skupin a nám nezbývá než doufat, že jejich mladistvé kouzlo budeme moci znovu ochutnat i na domácí půdě. (Lukáš Boček)
Tip Davida Böhma: Lily Allen - No Shame
© facebook interpreta
Lily Allen má za sebou nepříjemné období. Kromě rozvodu prošla krizí identity, a kolekce "No Shame" tak pro ni značí velký odklon od ulepených hitovek z dílny
Grega Kurstina. Podobně jako to udělala třeba
Rihanna na "Rated R", se Lily ze všech svých trablí vyzpívává. Jen ještě více explicitně. Rozhodně za tím však nehledejme touhu šokovat.
"Teď jsem přesně tam, kde jsem nechtěla být. Jsem stejná jako matka a otec," svěřuje se ve vynikající "Apples". Na této nahrávce najdeme slušnou hrstku hudebních producentů, zpěvačka si ale dobře hlídala, co se do finálního výběru dostane. Stejně tak při pozorném poslechu možná objevíte, jak dává pozor na výslovnost každého slova, každé hlásky. Desku není zprvu pro svou těžkost snadné strávit, po čase se z ní ale stane návyková záležitost. Britská muzikantka navíc neztrácí naději, nalezneme zde tak několik optimistických kousků, včetně finální "Cake". Vydejte se i vy s Lily světlým zítřkům vstříc!
11. Muse - Simulation Theory |
"Kytara už není hlavním hudebním nástrojem," prohlásil frontman Matt Bellamy o nové desce
Muse a většina z nás se možná tak trochu stydí přiznat, jak moc tenhle experimentální hudební
Návrat do budoucnosti ve skutečnosti miluje. Jasně, estetikou 80. let inspirovaná elektro-symfonická epopej "Simulation Theory" zní jinak než dřívější počiny britských vizionářů, ale výsledek neztrácí nic z onoho sex appealu, pro nějž si skupina vydobyla svou slávu. Muse, kteří vždy posouvali hranice vlastní teatrálnosti, nyní vypiplali tento zákon k samotné dokonalosti. Kreativně jim to navíc pořád hezky jde a o nějakém přešlapu se tedy mluvit rozhodně nedá, spíše naopak. "Simulation Theory" je nakonec potřeba ocenit po celkové výpravné stránce jako intertextové, koncepční umělecké dílo, promyšlené svou vizuální stylizací, zahrnující seriál kinematických videoklipů, rafinovanou zvukovou image či tematické kulturní odkazy. Tahle kapela prostě nezklame. Zase je to velkolepé, zase je to vymakané, zase je to cool. (Matěj Kostruh)
