Novákoviny

Televizní seriál Mattoni budí spíš rozpaky, osobnost, o které vypráví, ale i tak představuje nepřehlédnutelný pojem v historii zdejšího podnikání a jeho stolní vody jsou stále s námi. Heinrich Kaspar Mattoni se kromě toho zapsal i do dějin českého letectví, i když poněkud svérázným způsobem.

 

Nejslavnější ze západočeských minerálních vod - minerálka Mattoni - představuje pojem už půldruhého století. Osudy rodu, který značku stvořil, dobře ilustrují složité národnostní problémy tohoto koutu Evropy, které jeho obyvatelům později nějak přerostly přes hlavu. Jen proslulé stolní vody Mattoni zůstaly dodnes. A mají za sebou jedno kuriózní dobrodružství, které je poněkud nečekaně spojuje se vzduchoplavbou a balóny.

 

Ve znamení orla

Heinrich Kaspar Mattoni pocházel z rodu, jehož začátky byly opravdu skromné. Mattoniové měli kořeny v Tremezzinu na břehu jezera Lago di Como, do Karlových Varů však pravděpodobně přišli během 17. století z Německa.

 

 

obr: Heinrich Kaspar Mattoni v časech svých největších úspěchů

 

 

 

Zprávy o tom, čím se zde živili, mluví o prodeji jižního ovoce, o cínařství, výrobě cihel, dokonce i o vynášení odpadků z měšťanských domů. Jisté je, že Heinrichův otec Karl se díky výhodnému sňatku stal váženým občanem Karlových Varů. Jeho syn kromě nadání pro podnikání po něm zdědil i smysl pro bohaté nevěsty: spojením s rodem Knollů získal kromě nepříliš půvabné manželky také kapitál pro větší rozmach svého podnikání.

Už dřív Heinrich Mattoni obchodoval téměř se vším, co mu přišlo pod ruku, od pečiva, přes krajky a porcelán až po minerálky. Rozhodující směr jeho podnikání ale dal až rodinný výlet do nedalekých malých lázní Bad Giesshübl. Teprve mnohem později dostanou jméno Lázně Kyselka...

Zdejší prameny sice nebyly tak proslulé jako karlovarské, přesto měly už předtím dobrou pověst. První zmínky o nich pocházejí z 16. století. Nejvydatnější byla Buková kyselka roku 1852 překřtěná na Ottův pramen (König Otto Quelle). Stalo se tak na počest řeckého krále Otty I., který místo osobně navštívil a její vody se napil.

Prameny a malé lázně u nich však stále ještě nepřekročily místní význam a větší část léčivých vod bez užitku volně odtékala.

Giesshübl a jeho prameny udělaly dobrý dojem i na Mattoniho, a tak si roku 1867 od hraběte Johanna z Neuburgu pronajal právo na prodej vody. Zdá se, že netratil: už o šest let později od Černínů za 400 tisíc zlatých koupil celé zdejší panství. V lednu 1872 si jen tak mimochodem pořídil také slatinu Soos, kde těžil rašelinu a získával minerální soli pro léčebné procedury ve svých lázeňských domech.

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

TIP:

Text je ukázkou z knihy Utajené osobnosti českých dějin, kterou vydalo nakladatelství Alpress. Můžete si ji se slevou objednat zde

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

 

 

 

Teprve v Bad Giesshübl začal Mattoni naplno realizovat své velkopodnikatelské sny. Současně s velkorysou přestavbou lázní a jejich napojením na železniční síť sem přišel i bohatý společenský život. Mattoni také vybudoval moderní stáčírnu, sklady a zvýšil výrobu minerálky.

Kyselka s názvem Mattonis Giesshübler (v česky mluvících oblastech prodávaná jako Kysibelka) zcela ovládla rakousko-uherský trh a oblíbil si ji i císařský dvůr ve Vídni, jehož se stal Mattoni monopolním dodavatelem. Láhve s Mattonis Giesshübler se staly populární po celé Evropě a pronikla i do Ameriky a Austrálie.

Své podnikání ovšem Mattoni neomezoval jen na Karlovarsko - koupil si také minerální prameny v Maďarsku a na dalších lokalitách. 

Navzdory italskému původu se Mattoni považoval za Rakušana a národnostní spory mezi Čechy a Němci mu šly na nervy, protože kazily obchod. Nicméně, když Češi v roce 1891 uspořádali Jubilejní výstavu, cítil, že se svými minerálkami nemůže stát stranou. Výstava sice měla být zemská, ve skutečnosti ale na ní němečtí podnikatelé téměř nepronikli - šovinismus opět triumfoval.

I Mattonimu kvůli národnostním sporům šly v česky mluvících oblastech obchody paradoxně hůř než leckde v dalekém zahraničí a jako podnikatel z oblasti mluvící výhradně německy nebyl na výstavě nijak zvlášť vítán. Problém pro něj představoval výzvu. To by v tom byl čert, aby si Čechy nějak nezískal.

 

 

obr: Nepodařený balón Kysibelka se měl na Jubilejní výstavě stát létající reklamou na Mattoniho vodu. Jeho havárie z této reklamy udělala doslova virál 19. století

 

 

Jedním z největších magnetů na návštěvníky Jubilejní výstavy měl být balón německého vzduchoplavce Maxmiliana Wolffa. Nešlo by ho využít k reklamě? Co ho třeba nazvat podle Mattoniho stolní vody? Výstava je podnik, který se nese v duchu exaltovaného českého vlastenectví, takže balón s českým jménem by měl větší úspěch. Ovšem Němce podnikatel popudit také nesmí...

 

Výstavní výbor na Mattoniho argumenty slyšel a zbytek obstaraly peníze. A tak byl aerostat v nepřítomnosti majitele pokřtěn na Kysibelka - Giesshübler. Maxmiliána Wolffa se sice nikdo neptal, ale neprotestoval, protože taky nezůstal škodný. Mattoni věděl, že kdo maže, ten jede.

Plynová koule se tak na Jubilejní výstavě měla stát létající reklamou na Mattoniho výrobek. Podnikatel v té chvíli ještě netušil, že o Kysibelce budou lidé mluvit mnohem víc, než vůbec mohl doufat. Ale i kdyby tušil, tak by se jistě nezlobil - negativní reklama je taky reklama. Někdy dokonce ještě lepší.

Vzduchoplaveckou velmocí byla tehdy Francie, kam ostatně díky republikánské tradici směřovaly i sympatie pořadatelů výstavy. Jenže Paříž byla daleko a francouzští vzduchoplavci chtěli za kvalitní produkci také odpovídající honoráře. A tak výstavní výbor sáhl po něčem dostupnějším.

Maxmilián Wolff byl původním povoláním knihkupec v Berlíně, založením spíš cirkusák než neohrožený letecký průkopník. Udělil si hodnost kapitána, zatímco jeden jeho pomocník byl "kormidelník" a druhý "strojník", přestože to jsou funkce v balónovém koši poněkud nadbytečné.

Prostý lid ale právě na tohle slyšel a stejně tak se líbily Wolffovy produkce na trubku, kterými starty balónu s oblibou doprovázel. Pro potřeby pražské výstavy se prý dokonce naučil troubit i melodii Hej Slované. O to menší důvěru ale budil u odborníků.
"... balón o obsahu dva tisíce krychlových metrů ze žlutého kalika nevalné kvality..." popisoval šišatou Kysibelku jeden z článků v tehdejším tisku.

 

"Sklenku koňaku, prosím"

Neforemná žlutohnědá Kysibelka z nekvalitního levného materiálu byla nepovedená už od pohledu. Měla sloužit pouze jako upoutaný vyhlídkový balón (tehdy se tomu říkalo captif) a na výstupy do větších výšek se nehodila. Především ale měl Wolff a jeho parta k létání dost zvláštní přístup a jen chatrné znalosti - nikdy se nepodařilo zjistit, jak "kapitán" ke svému oprávnění provozovat létající atrakci vlastně přišel.

Tehdejší pražské úřady ale celkem rozumně usoudily, že než pátrat po původu "papírů" bude lepší si stroj i jeho velitele prověřit v praxi. Dne 18. května 1891 odborná komise prohlédla Kysibelku a usoudila, že pro vyhlídkové lety na laně do malé výšky je způsobilá.

 

 

obr: Koš balónu Kysibelka po hávaárii na dvoře holešovické továrny

 

 

 

Praktické zkoušky se konaly od 20. do 25 května. Členem výstavního výboru byl i vynálezce a podnikatel František Křižík, který o testech napsal: "Do výšky při nich vystoupil i zemský místodržitel, který před tím odložil paleto a šavli. Balón ve zkouškách obstál."

Ve skutečnosti se ale první problémy objevily už v jejich závěru 25. května. Toho dne při náhlém klesání posádka ve zmatku z koše vyhodila přítěž, aniž by si všimla, že pod ní je prosklená střecha jednoho z výstavních pavilónů. Přitom byla poškozena expozice pro zdejší obecenstvo nad jiné atraktivní: oddělení pivovarnictví obsahující i rozměrný model pivovaru.

Incident se nicméně podařilo nějak urovnat a mohly začít výstupy platícího publika v upoutaném balónu. Výška obvykle nepřesáhla 100 metrů, některé prameny uvádějí 300 metrů. Cena "letenky" činila 50 zlatých za osobu, což představovalo měsíční plat vyššího úředníka, takže si pohledy na Prahu z ptačí perspektivy mohl dopřát jen málokdo. Létalo se každou neděli a středu.

Jenže vyhlídka na konci lana návštěvníkům výstavy brzy přestala stačit a sílily tlaky na to, aby Wolff uskutečnil volný let. Berlínský vzduchoplavec podlehl a naplánoval start na 16. června - i přesto, že Kysibelka se pro takový podnik zřejmě vůbec nehodila.

František Vaněk, český nadšenec balónového létání,  o tom později napsal: "Upozornil jsem, že záklopka na spodním konci balónu jeví se být nespolehlivá, že volný balón má být naplněn jen do dvou třetin a v závěru úplně otevřen, aby rozpínající se plyn mohl ve výšce volně unikat, protože jinak jeho tlak obal roztrhne, byť by byl sebepevnější..."

Proč posádka na varování odborníka nedbala, je záhadou. Wolff naopak Kysibelku před osudným startem naplnil tak, že se provazy sítě téměř zařezávaly do obalu a podle některých zpráv dokonce ventil zablokoval. Ledacos nasvědčuje tomu, že nebyl moc střízlivý, nicméně pud sebezáchovy mu zůstal zachován, takže se letu nezúčastnil.

Jeho dva zřízenci a jeden pasažér však do koše nastoupili a vyrazili k obloze. Během pouhých tří minut se dostali do výšky dvou kilometrů a tam došlo k nevyhnutelnému - obal namáhaný rostoucím vnitřním tlakem praskl. Jeden ze svědků havárii vylíčil na stránkách Národních listů:

"Sledovali jsme se živým účastenstvím větroplavce na jejich cestě. Pojednou zdálo se nám, že balón směrem k Hradčanům dostává trhlinu, a než jsme mohli o domněnce té promluvit, byl již od shora dolů podtrhnut a měl podobu plachty dmoucí se nad lodí. V tom zaprášilo se z koše, z čehož poznali jsme, že posádka odhazuje přítěž. V závratné výši kroužil nyní protrhlý balón a vítr pohrával si s rozedranou látkou v provazové síti, nadýmajíc jí brzy na tu, brzy na onu stranu, klesání však nezdálo se být prudké. Až když snesl se balón nad samotnou továrnu naší (šlo o podnik Antona Reissenzahna na výrobu hospodářských strojů v Holešovicích), přibylo jaksi na prudkosti pádu..."

Balón se zřejmě nejdřív vyprázdnil jen částečně a navíc se vytvaroval do podoby padáku. V poslední fázi klesání ale praskl ještě jednou a unikl z něj i poslední zbytek nosného plynu. To už se vzduchoplavci začali pomalu loučit se životem, nakonec ale měli štěstí.

Dopad nebyl příliš tvrdý a balón zůstal viset na komíně tovární slévárny. Tkanina se zbytky plynu se od horkého kouře vzňala, ale posádka nepovedený let odnesla jen leknutím. Když ji pomocí žebříků vysvobodili z koše, Edward Brück, jeden z letců, pronesl výrok, který tehdejší tisk neopomněl zaznamenat pro věčnost: "Sklenku koňaku, prosím. Vrátil se mi život!"

 

Poklad Mattoniů

Po neslavném konci Kysibelky se kapitán Wolf se nevyhnul soudnímu vyšetřování, mastné pokutě a několika dnům v žaláři, pak z Prahy v tichosti zmizel. Jeho další osudy upadly v zapomnění - ale Mattoni si mnul ruce.

Kdyby Brück po přistání na komín místo koňaku požádal o sklenku jeho minerálky, bylo by to sice ještě lepší, ale člověk nemůže chtít všechno najednou. Balón se jménem jeho minerálky i tak vytrvale plnil stránky novin. A dokonce se stal hrdinou kramářské písně, jež pronikla i tam, kam žádný tisk nechodil. Jen malý kousek na ukázku:

Poslechněte lidé zlatí
jak s balónem se to hatí
a jak velmi smutná věc
bídně praskne nakonec...

Pár zlatých za překřtění aerostatu tedy rozhodně byla dobrá investice.

Mattoniho podnik pak dál utěšeně vzkvétal a roku 1910 už ročně prodával 10 milionů lahví. Jejich etikety (stejně jako lázeňské budovy a další objekty v Kyselce) zdobili orlové z Mattoniho šlechtického erbu.

 

 

obr: Lázně Kyselka v 19. století

 

 

A přestože téhož roku Heinrich Mattoni zemřel, sláva jeho vody rostla dál. I když po první světové válce a rozpadu monarchie časy největšího rozkvětu firmy definitivně skončily, dědicové ji jako akciovou společnost se jménem Heinrich Mattoni A.G. provedli neklidnými časy až k druhé světové válce.

Tehdy si zdejší minerálky obzvlášť oblíbil říšský vůdce SS Heinrich Himmler. Se příslovečnou urputností notorického abstinenta se nespokojil jen s jejím nemírným popíjením, ale nutil k tomu nejdřív své okolí - a nakonec celé Německo. Přiměl SS, aby akciovou společnost ovládly a ta se pod jejich vedením stala prakticky monopolním dodavatelem minerálních vod pro celou Říši. Bez Mattoniho vody se neobešla ani Hitlerova kuchyně, protože i on byl zarputilý abstinent.

Po válce byl podnik znárodněn jako německý majetek. Existuje pověst, podle níž má být někde v Západočeském kraji zakopán poklad Mattoniů - cennosti, které si nesměli vzít při nuceném odsunu.

Znárodněnou Mattoniho minerálku získal národní podnik Západočeská zřídla, proslulé jméno však kupodivu zůstalo. "Matonka" byla oblíbenou - a často také nedostatkovou - stolní vodou po celou dobu minulého režimu.

Po roce 1989 se státní podnik přeměnil na společnost Karlovarské minerální vody, která vstoupila do procesu privatizace. Dostala se nakonec do vlastnictví holandské společnosti Ronaldsay ovládané italskou rodinou Pasqualů. Nejpopulárnější česká minerálka taktak dovršila pozoruhodnou parabolu od jedné italské rodiny k druhé.

Méně štěstí měly po privatizaci lázeňské objekty v Kyselce. Většina se dostala do rukou majitelů, kteří na jejich rekonstrukci nestačili a architektonicky hodnotné stavby zchátraly. Teprve v posledních letech se vlastnické poměry urovnaly a lázeňský areál prochází náročnou rekonstrukcí.

 

Jan A. Novák

 

You have no rights to post comments