"Za trochu lásky šel bych světa kraj...", aneb Pecková jinak

Ministr financí Kalousekzdroj Google

Když se už řeklo A, musí zaznít i B. Jistěže mají pravdu rozhořčení důchodci i jiní, kterých se slova paní poslankyně Peckové dotkla. Obzvlášť když patří ke straně, jejíž místopředseda Kalousek stojí od sametové revoluce mezi těmi, kteří celou tu dobu byli součástí vládnoucí mašinerie a nyní vládne ministerstvu financí, které prosazuje nehorázné škrty směrem k nejslabším.

Když pominul první šok ze slov, vytržených z kontextu projevu paní poslankyně, která novináři protahovali všemi novinami, pozorně jsem se začetla do celého jejího projevu. Dovolím si zacitovat ty pasáže, které posunuly význam slov paní doktorky trochu hlouběji.

"Ale oni nejsou nejvíce ohroženi úspornými opatřeními této vlády, oni jsou nejvíce ohroženi postojem této v uvozovkách moderní společnosti, jsou ohroženi společenským vyloučením. Nikdy jsem ještě v ordinaci neslyšela: já už nechci žít, já už na to nemám! Ale velmi často slýchám ve své ordinaci: já už nechci žít, protože už nemám pro co, protože už nemám pro koho, protože překážím, protože mě nikdo nepotřebuje."

Pokud se nad jejími slovy nezaujatě zamyslíme, kromě zlosti nad tím, že na zahanbující škrty doplácejí ti nejslabší, musíme přiznat, že smutný stav našich důchodců nemá na svědomí jen vláda.

"Přes evidentní demografický posun směrem k seniorům není naše společnost schopna a především ochotna na tento vývoj reagovat..."

Všimněte si, že paní doktorka řekla "naše společnost". A společnost přece není jen stát. Společnost jsme my všichni. Neutěšenou situaci seniorů už pomíjíme mlčky dlouho. A pokud se někdo na jejich obranu ozval, byl umlčen slovy, že se senioři, oproti mladým rodinám, mají lépe. To ale přece není argument, abychom roky přihlíželi postupnému zbídačování seniorů.

"Když si pustíte televizi, uvidíte reklamu na Pampersky proti inkontinenci, na lepidlo na zubní náhrady nebo v lepším případě na preparáty léčící kloubní chrupavky. Což je krásný signál našim dětem, na co jsme zredukovali život seniora..."

I v tomto má paní doktorka pravdu. Někteří mladí lidé si skutečně myslí, že senioři už nic nepotřebují. Nemluvím o těch, kteří si svoje povinnosti vůči svým rodičům plní. Mluvím o těch, kteří utrácejí snad legálně nabyté peníze na luxusních dovolených, v luxusních restauracích, aniž by se svých rodičů za celý rok zeptali, jestli na ty "pampersky proti inkontinenci či na lepidlo k připevnění zubní náhrady" mají.

Jak se asi budou jednou chovat jejich děti k nim, až zestárnou? Není jisté, že takoví rodiče budou mít vždycky dost peněz na to, aby si, v případě nezájmu svých dětí, terénní pečovatelské služby mohli zaplatit. Jenže:

"Senioři nemívají zpravidla již tak nákladné materiální potřeby, ale o to intenzivnější a imperativnější jsou jejich potřeby duchovní. Touží po uznání jejich zkušeností a po utvrzení, že jsou respektovanými členy této společnosti..."

Mnozí oprávněně namítnou, že každý nemá nervy na to, aby se s rodiči dohadoval, protože domluva s nimi je náročná. V tom mají jistě pravdu. Náročná však byla i jejich výchova.

"Tato vláda bohužel v tuto chvíli za daných podmínek neumí dostatečně naplnit peněženky seniorů. Ale co bychom měli umět všichni - naplnit jejich duši. Protože zdravý rozpočet bude málo, jestli nebude zdravá i společnost."

Na to, proč tato vláda neumí naplnit peněženky seniorů, by měl popravdě odpovědět ministr financí Kalousek.

Na to, proč není naše společnost zdravá, si umíme odpovědět sami...

Napsánopro blog iDNES