Právě taková zákoutí inspirovala krajináře slavné Barbizonské nebo Mařákovy školy a dlouho před nimi malíře školy Dunajské – Albrechta Dürera nebo Lucase Cranacha, jejichž díla se dnes draží za miliony. V takovém prostředí si mohli romantičtí básníci a umělci představovat tančící lesní víly. Divočina byla v umění přítomná už ve starověkých a středověkých spletitých rostlinných ornamentech, najdeme ji v plastikách tajemných zelených mužů na hlavicích sloupů a fasádách historických domů, proplétá se stále uměním jako zelená nit.

K tématu výstavy vedly úvahy nad zvláštní ambivalencí našich přístupů k přírodě. Na jedné straně je tendence zjednodušovat ji, zpřehledňovat, činit jednoduše udržovatelnou – „hlavně žádné spadané listí!“, které jednou podlehne letitý bez, podruhé zarostlý ovocný sad, jindy stará vrba u potoka… na straně druhé jsou davy turistů v národních parcích toužící zažít tu pravou, nespoutanou přírodu. Přitom nemusíme jezdit až do Amazonie nebo na Boubín, pěkné divočiny najdeme i v našem blízkém okolí. Tedy pokud je všechny s dobrým úmyslem nevymýtíme. Stačí se projít milovskými meandry. Ranní slunce prozařující listy vrb na potoce u Petrovického mlýna nebo srnky vycházející z houštin u Kubových rybníků – to jsou dokonalé chvíle, které zažijete přímo ve Městě.

Místo, kde si příroda může žít vlastním životem, je dobré především pro ni samotnou. A nemusí to být celé chráněné území, někdy stačí malý kout. Na výstavě se sešli ti, kteří místní divočiny dobře znají a pro které mají také svoji hodnotu estetickou, aby vytvořili v našem nočním monokulturním lese instalace na téma divokých zákoutí.

Výstava vznikla ve spolupráci s Horáckou galerií. Kurátor Jakub Orel Tomáš se jí účastní jako výtvarník, podílí se na celkové koncepci a instalaci výstavy a je také autorem chill outového koutku. V prostoru půdy muzea jsme se pokusili vytvořit noční atmosféru evokující tajemná lesní zákoutí v jinak monokulturním lesa (instalace z recyklovaných papírových trubek architekta výstavy Iška Brychty a Denisy Vodičkové). Zlatouranová homole sochařky Mariky Bumbálkové, instalace scénografky Martiny Zwyrtek a kresby její dcery Olivie, fotografie nejen sochaře Jiřího Plieštika a fotoinstalace Vojtěcha Zikmunda, fotopast na bytosti výtvarnice Hany Jelínkové a sochařky Josefíny Jonášové, instalace lightboxů všestranného výtvarníka a dvorního muzejního restaurátora Martina Jelínka a jeho dcery, studentky grafického designu Anežky Jelínkové. A svítící houby Hany Jelínkové s jejími absolventy výtvarného oboru ZUŠ. Nemohou chybět klasičtí krajináři – Adam Kašpar a jeho rozměrný obraz Údolí Doubravy a skicy ze Žákovy hory, obraz Lucie Novotné ze západní Vysočiny. Energii mokřadů a houštin zachycuje ve svých pastelech a kresbách Jitka Chrištofová. Otázky, jestli divoká příroda patří jen do chráněných oblastí , jestli je náš dnešní přístup k divoké přírodě jiný než dříve, když jsme byli na přírodě bezprostředně závislí, příroda uklizenější nebo divočejší a jak by to mělo ideálně vypadat, jsme položili krajinnému ekologovi Petrovi Halasovi v doprovodném rozhovoru.

NovinkyVysočina.cz informovala Alice Hradilová, vedoucí Horáckého muzea a informačního centra Nové Město na Moravě.