Olga Wawracz se narodila (* 2004) v Brně, kde žije a na FF MU studuje sociální pedagogiku a poradenství. Věnuje se publicistice a občanskému a environmentálnímu aktivismu, publikuje například v Druhé směně či v Alarmu, aktuálně spolupracuje s revue Prostor. Je laureátkou literární soutěže Ortenova Kutná Hora 2022.
Přítomné básně jsou ukázkou z jejího debutu Komunitní rozměr, které právě vychází v edici Mlat nakladatelství Větrné mlýny.
Foto: David Konečný
promlčené ztrátě se dnes říká
bytové parfémy
to co nás vystěhovalo
je veřejná zakázka
jeden na druhého
povinná soutěž
bez možnosti výhry
to co nás rozděluje
nedělá chyby
pod nánosem sádry
a advertising potřeb v databázi pocitů
propůjčený azyl v ohrazené občině
vrháme stín na hobbymarket
mlhavé zjevení neopřístup
na prahu možné záchrany
nám postavili dráhy
superšedá lady
zcela vysokorychlostní nutričně kompletní
a to vše pouze
za možnost úniku
vše pro pár roků svetrů
před nutným odchodem
na prahu možné záchrany
se vytrácejí ptáci
chystáme rituál nového obydlí
vylomené dveře
vlhký vzduch
mykóza zdí
tak moc jsme vrostli do opouštění
až jsme se vzdali příslušnosti k tělu
odteď se jedná
jen o tanec vaty
v mastné krabici usnula kočka
na válu věcí
které jsme neunesli
když vycházíš z domu doufáš v lepší zítřky
vodíš z města prapodivné pololidské ptáky
v noci místo spánku vkládáš do zdí cesty ven
tví rodiče se potkávají na smluvených nástupištích
jednou za rok v první půlnoc
obratníku Žáby
chtěla by ses svléct
ale něco v tobě
je o krok před tebou
vytahat z bordelu něco málo
snad jako sežvýkanou koaliční smlouvu
něco podobného rozloučení se mi zdálo
skoros mi jednou rozuměl
naštěstí ale nepoznáš padělek
stihla jsem odlepit etikety
spor je nám benzák i amfetamin
a lítost až upíjí z věty
jak pískneš tak se mele maso
cítíš se jako věrozvěst
ale kradeš týdnům neděle
můj americký občan
k tvému MK Ultra
rudá a bílá
jsi příslušník
ozbrojených složek Aliance
tvá přítomnost saje z místností vzduch
nevidíš neslyšíš
stojíš zbytečně na místě činu
vypadáš jako Kryštof Kolumbus
a já jsem Srebrenica
v roce devadesát pět
poznáš to až to přijde
na lince nedostupná čísla
nemáš koho se držet za oblasti kůže
není to strach
ani vyčkávání
mráz pod cévami
v horku zúčtování
odchází oni
tohle je ono je to tu
jediný zbytek na tvém talíři
jsi ty
tvůj hlad
třeba zaleju kvítí
v bytě který mi nikdy
nebude patřit
možná že se nad prádelní šňůrou
začne rozednívat
čas máme tak akorát
jen vůle marně k pohledání
nezachráním děti
které v pohraničí pláčou
nevezmu na záda matčinu
náruč starostí
pro teď tu aspoň
zaleju kvítí