Krkavec Čenda kraluje záchranné stanici, straší cyklisty a žertuje s pošťačkou

  5:50
Další díl seriálu Můj mazel zavede čtenáře do Pateřína k Ondřeji a Janě Csikovým. Králem tamní záchranné stanice je již přes dvacet let krkavec, který není pohádkovým kouzelníkem Rumburakem, ale Čendou pokřikujícím na příchozí: čau, čau.

Jakmile Čenda hosty několikrát slušně pozdraví, nastává čas porozhlédnout se po dvoře. Kolem se líně povalují kočky, mezi nimi i mainská mývalí, a opravdový mýval přezdívaný „Demolition Man“ udělá příchozím osobní prohlídku.

U Csikových někdy panáčkuje vydra, která se už zabydlela v deset kilometrů vzdálené řece, ale občas si domů ještě odskočí pro laskominu.

Pan domácí má kolem krku omotanou kunu, se kterou se vždy řádně pomazlí, než ji uloží do pelechu.

„Každý se chce kuny ve svém obydlí zbavit, ale neřekli byste, jak užitečné zvíře to je. Vyžene všechny potkany, kteří dokážou hodně potrápit a přehryzat všemožné kabely, protože se do izolace přidává kukuřičný škrob a ten jim chutná. Kuna rozhodně tolik škody nenapáchá, takže pokud chcete mít doma klid, kunu si nechejte,“ radí myslivec, sokolník, rybář a zvířecí záchranář pro střední Moravu v jedné osobě ze záchranné stanice v Pateříně u Bílé Lhoty na Olomoucku.

Klovající Čenda

U Csikových už 22 let bydlí také krkavec Čenda, který má na svědomí řadu průšvihů.

„Beru ho na akce na hrady a zámky, má rád výlety, jenže nesnese být uvázaný. A tak už Čenda vystrašil cyklisty a rozkloval jim hamburgery a k tomu vypil na Sovinci borovičku,“ směje se Csik a ke svému krkavci se přátelsky tulí.

Csik může, ostatní se se zlou potážou. „Umí pěkně klovat, je to náš největší pěvec a budí respekt. Ve svých letech je to mladík, krkavec se běžně dožívá až 150 let, takže si spolu ještě užijeme,“ věří Csik a přidává další historku.

Třeba když mu jednou pošťačka přinesla dopis, Čenda se o vše postaral. „Pěkně ji pozdravil a pak ji se slovy ‚moment‘ nechal stát za dveřmi. Když se ozvala, že spěchá, tak jí řekl: Dáme jedno? Pošťačka odjela s tím, že se mnou není řeč,“ vypráví Csik.

Další rarita se zrodila poté, co se u něho loni v souvislosti s botulismem v rybnících na Litovelsku, Uničovsku a Mohelnicku ve velkém střídaly labutě.

„Měli jsme tu spoustu otrávených labutí a dodnes se divím, že se nám jich tolik podařilo zachránit a úhyn byl minimální,“ líčí záchranář.

Pomohly přitom zkušenosti budoucí veterinární lékařky a Csikovy pravé ruky Alice Šimšové, jež měla za úkol sehnat pro labutě léky.

Jenže Belgie nečekaně zastavila jejich výrobu a nebyly k mání. „Přemýšleli jsme, co dál, a okamžitě jsme se pustili do preventivních opatření. Labutě jsme začali pravidelně přikrmovat a na břeh jsme jim vozili krmné směsi a obilí s přimíchaným černým uhlím,“ popisuje Alice Šimšová.

Labutě se naučily brát si potravu ze břehů a nevybíraly ji ze sedimentů na dně rybníka, čímž významně snížily příjem toxinu.

„A když ho náhodou přece jen snědly, černé uhlí zabránilo tomu, aby se u nich botulismus rozvinul,“ vysvětluje.

S touto metodou stanice slavila úspěch a stala se vzorem i pro druhé. „Volají nám ze všech koutů republiky a chtějí poradit, jak v případě botulismu u vodních ptáků postupovat. Stali jsme se v tomto směru průkopníky,“ těší Alici.

Máma labuť, otec houser

Než však vypustili do volné přírody poslední zachráněnou labuť, došlo k jedné příhodě, kterou Csikovi úplně dopustit nechtěli, ale stalo se.

„A tak máme doma deset husolabutí nebo labuťohus. Je to napůl bílé a tmavé, uvidíme, jak to vlastně bude vypadat, až to vyroste. Každopádně jisté je, že máma je labuť a otec houser,“ směje se Csik a ukazuje labutí housata, která na stanici už zůstanou.

Na dvoře záchranné stanice v Pateříně u Ondřeje a Jany Csikových hosty přivítá řada ochočených zvířat.

Stejně jako mýval, který je nepůvodním druhem a do české přírody nepatří. „U nás už je zvyklý, je kamarádský a má rád lidi, líbí se hlavně dětem. Jsou to velmi šikovná a učenlivá zvířata, umí si otevřít dveře nebo ledničku, dokonce třeba i konzervu,“ popisuje Csik.

Hraje si a netuší, že demoluje

O životě s mývalem zapáleně vypráví i záchranářova žena Jana. „Je to neskutečně zvědavé zvíře, které musí všechno prozkoumat, vyzkoušet, osahat, se vším si hraje a vlastně netuší, že to demoluje. Co se mu hodně líbí, hned běží namočit, hlavně pokud je to k snědku. Miluje sladkosti, ovoce, bylinky a maso má až na posledním místě,“ přibližuje.

Je také nemožné mývala zabezpečit. „Vždycky uteče. Pokud nějakou škvírou prostrčí hlavu, tak protáhne i to své obrovské tělo,“ usmívá se.

Csikovi mají doma i malého „mimozemšťana“, jak říkají mláděti sovy pálené, nebo extrémně vzácného kalouse pustovku.

„Je to naše jediná denní sova, která je na našem území naprostou vzácností a tento druh v naší přírodě zahnízdil po pěkné řádce let,“ zdůrazňuje Csik a ukazuje i kalouse ušatého.

Obě sovy mají poraněné oko, což jim znesnadňuje lov a zřejmě by v přírodě uhynuly.

„Proto zůstávají u nás. Jinak se snažíme co nejvíc vypiplaných mláďat navracet do volné přírody a daří se nám to. Zůstávají jen trvalé handicapy, jako třeba poraněná káňata, která mají mizivou šanci se z toho dostat. Kousek odsud je řeka, takže u nás končí marodi jako bobři a vydry. Je to zvíře v nouzi jako každé jiné, tak mu pomůžeme, neřešíme, zda je přemnožené či nežádoucí,“ vysvětluje.

Nasytit hladové krky stojí tisíce

Než ráno vyrazí do práce, musí Csik a jeho tým svěřence nakrmit, což mu zabere dvě hodiny, a po návratu z práce to celé absolvuje znovu.

Ještě nedávno měli doma také desítky ježků a netopýrů, ale ti už byli z dočasného azylu propuštěni. „Naštěstí,“ oddechne si Csik. Patřili totiž k největším strávníkům stejně jako například datel černý.

„Datel spořádá na kila červů a jeden vyjde třeba na dvě koruny, takže nasytit tohoto šplhavce stojí tisíce. Sovy zase nepohrdnou kuřaty, jenže pytel kuřat dnes už nestojí 150 korun jako dřív, ale dvakrát tolik. Zdražování potravin nám dost podkopává nohy, k tomu si připočítejte energie, léky…“ vypočítává záchranář.

„Lidé jsou zlatí, přispívají a nosí, co se dá. Bez nich bychom to nezvládli, je to opravdu obrovská pomoc.“ Csikovi se sice nezastaví, ale neměnili by za nic na světě. „Když se ohlédnu za naší prací, kolika zvířatům už jsme pomohli, je to úžasný pocit. A vlastně to není žádná práce, je to poslání. Dělat zvířatům tatínka, maminku, babičku i dědečka je fajn,“ uzavírá.