Foto Ester Klimecká, sídliště Janov
Litvínovské sídliště Janov, které se v českém mediálním prostoru zviditelnilo především tzv. „bitvou o Janov”, čelí dlouhodobě problémům se zdevastovanými panelovými domy. O tom, jak vlastnická struktura sídliště a privatizace přispěly ke vzniku „domů na odpis“ i jak tuto situaci řešit, jsme vedli rozhovor s místostarostkou Litvínova Květuší Hellmichovou.
Budeme se bavit o Janově a místních panelových domech – proto bych se na úvod chtěla zeptat, jaká je vlastnická struktura těchto domů?
V Janově Litvínov jako město nevlastní žádný bytový dům. Město zde vlastní a spravuje základní školu a dvě mateřské školy. Ale nejsou zde žádné byty ve vlastnictví města. Nicméně v Janově se pohybuje Stavební bytové družstvo Krušnohor, které některé byty vlastní a některým domům dělá správu. Pak tam jsou ještě dva panelové domy, které vlastní CPI, z nichž je jeden vybydlený a druhý se zatím udržuje ve stavu částečně obydleném. Ten vybydlený je zazděný a zabezpečený.
Pokud bychom se měli uchýlit k vyvlastnění, tak nemáme žádný precedens a musíme se vyrovnat s dluhy, které váznou na nemovitostech. A my si ty nemovitosti s jejich dluhy jednoduše nemůžeme dovolit.
Zbytek jsou panelové domy, u nichž je vlastnická struktura velmi pestrá. Většinou se jedná o to, že co byt, to vlastník. Mimo lidí z Čech se tam objevují také vlastníci z Izraele, Ruska, Běloruska nebo Slovenska. S nimi je to velmi komplikované, protože někteří z nich jsou dnes nedohledatelní.
Ti lidé, kteří v Janově vlastní byty, ta pestrá skupina – ti v nich většinou nebydlí, že? Ti je pronajímají?
Ti je ani nepronajímají, ti vlastní byty v domech, které jsou vybydlené. V těch domech nejsou okna, není tam voda, není tam elektřina, vše je odpojené. V těchto domech je navíc obvykle hodně bytů, které jsou zadlužené. My jako město se tím musíme také zabývat, protože se do těchto zdevastovaných domů mohou dostat například děti a může se jim něco stát.
Jak to, že se tyto byty a domy dostaly do tak zdevastovaného stavu? Panelové domy v Janově byly postaveny v sedmdesátých a osmdesátých letech, jedná se tedy o relativně nové sídliště.
Bylo to luxusní sídliště. Mnozí z nás záviděli těm, kteří tam bydleli – základní škola měla bazén, sídliště se nacházelo pod lesem, bylo to skutečně hezké místo. Když se v sedmdesátých letech stavělo, byla mu věnována velká pozornost a stěhovalo se tam mnoho lidí například z obcí, které ustoupily těžbě. Tehdy platilo, že kdo bydlel v Janově, tak měl krásné bydlení.
Po revoluci se doba změnila a všichni jsme měli pocit, že ideální je něco vlastnit – a tak se ty domy prodaly. Část domů patřila například Chemopetrolu, tehdy Chemickým závodům – ty je nechtěly, a tak je daly pryč. Byty se prodaly – když si je nekoupili lidé, kteří tam bydleli, tak to koupilo třeba SBD Krušnohor. Proto má dnes část bytů Krušnohor. Podobné je to také s Koldomem – v něm byly první byty nabídnuty těm, kteří tam bydleli. A když to nekoupili, tak si to mohl koupit někdo jiný.
Zároveň v roce 2005 proběhla i privatizace městských bytů.
Ano. A takhle se to „skvěle“ prodalo a všichni si mysleli, jak dobrý nápad to je. Prodalo se to a výsledek byl takový, že se s byty začalo kupčit. Ti, kteří jsou dnes vlastníky, většinou nejsou ti, kteří byty vlastnili jako první. Ti to od někoho koupili a nyní jsou již druhým nebo nějakým dalším majitelem.
Když začal kvést obchod s chudobou, začali se sem stěhovat lidé, kteří neměli žádný vztah k našemu městu. Nechtěli je v Praze, a tak se stěhovali sem a teprve v ten moment se z Janova začala stávat vyloučená lokalita. Kvůli nastavení sociálních dávek toho mohli využívat pronajímatelé bytů. Tehdy se sem stěhovali lidi, kteří ne vždy dokázali zcela fungovat, a tak byly byty postupně rozebírány a ničeny. Dnes už se o ně vlastníci nestarají, protože už to pro ně není žádný byznys a váznou na nich dluhy. Někteří, když si byty dokonce kupovali, tak si brali úvěry, protože v tom viděli vidinu podnikání. Jakmile se stal byt neobyvatelným a přestal vynášet, tak ho nechávají chátrat, a proto jsou panelové domy dnes v takovém stavu, v jakém jsou.
A protože je to soukromý majetek, tak my na něj nemůžeme sahat, protože se jedná o základní lidské právo. Pokud tedy nenastanou okolnosti tak nebezpečné, abychom museli zasáhnout.
Můžeme to tedy shrnout tak, že nájemníci, kteří v domech bydleli, se ne vždy k domům a bytům chovali ohleduplně. Nicméně vlastníci do nemovitostí také neinvestovali a i kvůli tomu domy zchátraly. Sama více rozumím tomu, proč chátrají domy, v nichž je vlastnická struktura pestrá – i podle mých zkušeností z Mostu se často stává, že shromáždění SVJ (společenství vlastníků jednotek) nejsou usnášeníschopná, protože mnozí soukromí vlastníci, kteří v domě nebydlí, na schůze nedorazí. Když se něco takového stane, tak ani není možné odsouhlasit potřebné rekonstrukce. Sama ale příliš nerozumím tomu, jak tímto způsobem může zpustnout dům, který patří jen jednomu vlastníkovi, jako byly třeba panelové domy CPI. U takových domů bych totiž sama odhadovala, že možným investicím a opravám nic nestojí v cestě, zvlášť byl-li pronájem pro CPI pravděpodobně poměrně výdělečný.
Pan Vítek, majitel CPI, měl asi velké oči v tom, že si myslel, že to bude byznys, který mu jinde celkem funguje. Byznys v momentě, kdy mu panelák de facto rozebrali jeho nájemníci, se z toho přestal stávat, protože by musel do rekonstrukcí hodně zpět investovat. Navíc doba už byla taková, že Janov dostal nálepku – nálepku vyloučené lokality. A většina běžných lidí už se tam neměla zájem přestěhovat. Podle mého názoru tedy poté pan Vítek zjistil, že i když to zrekonstruuje, tak už tam nedostane nájemníky, o které by měl zájem. Nastěhovali by se tam opět nájemníci, kteří jsou sociálně slabí a někteří z nich by opět neměli zcela standardní zvyky a návyky. Tím pádem by se dostal zase do stejné situace. Proto to přestal řešit a své domy nechává chátrat. Myslím si, že mu jeho „byznysový plán“ nevyšel, nefunguje a nevrací se mu tak, jak si představoval.
Teď jeden svůj panelový dům nabídnul k prodeji, nabízí jej myslím formou dražby za „vyvolávací“ cenu čtyř milionů. My jako město bychom možná i uvažovali o tom, že bychom jeho dům vykoupili, ale nemůžeme si dovolit kupovat skelet za tuto cenu a už vůbec ne formou dražby. V minulosti jsme domy, které jsme poté zbourali, kupovali přibližně za 350 až 500 tisíc dle velikosti – to byla přijatelná cena za dům, který plánujete pro jeho stav zbourat.
V minulosti jsme takové domy koupili čtyři. A koupili jsme je od CPI, protože tím, že to byl jeden vlastník, tak to bylo proveditelné. Jejich koupě, projekt a demolice nás v souhrnu stály asi 42 milionů. Museli jsme zařídit projektovou dokumentaci, odpojit je od elektřiny a od tepla, pak byla nutná samotná demolice a technické dozory a udělali jsme i náhradní výstavbu. Od státu jsme dostali dotaci 14 milionů. Tedy okolo 28 milionů jsme do toho dali z rozpočtu města.
Kolik tedy stála samotná demolice?
Otázka je, co budeme počítat mezi demolici, protože mezi demolici byste správně měla počítat vše mimo výkupu. My jsme budovy kupovali zhruba mezi 350 až 500 tisíci, tedy řekněme, že výkup stál maximálně dva miliony. Zbytek byl demolice, tedy přibližně 40 milionů.
Nechci se vymlouvat – kdyby si kdysi dávno vedení města uvědomilo, že k tomuto může dojít, tak by si možná své byty nechalo a nemuselo to nastat. Otázka je, jestli to tehdy mohl někdo dohlédnout. Dnes je situace taková, že by bylo minimálně dobré dostat se ke zdevastovaným panelovým domům a vykoupit je za cenu, o které jsem mluvila. To bude velmi obtížné a komplikované, protože byty v těchto domech vlastní 30 nebo 40 majitelů. Pak nemáte šanci je vykoupit, proto dle mého názoru zbývá jediné a to je vyvlastnění.
Dnes je na sídlišti Janov pět až šest domů, které by dle mě stálo za to zbourat. Jeden z toho vlastní CPI. Tři malé panelové domy jsou pod Libuší. A pak jsou tři kus od základní školy, ty jsou větší a mají šest vchodů. Tyto mají roztříštěnou vlastnickou strukturu, u nich skutečně není téměř možné majitele dohledat.
Díky tomu, že se majitelé nestarají o své nemovitosti, dochází v těchto domech ke krádežím toho mála, co tam zbylo, a zatěžuje to státní i městskou policii. Občas například při krádežích kabeláže nebo pobytu závadových osob dochází i k malým požárům. Těm slušným nájemníkům či vlastníkům bytů kolem to určitě na klidu nepřidá.
A tyto domy jsou k tomu všemu zadlužené?
Právě. Je tady tedy ještě ten problém, že i kdybychom došli k tomu, že po dohodě s vlastníky všechny byty vykoupíme, tak na nich v mnoha případech váznou dluhy – ať už dluhy za elektřinu, vodu nebo půjčky od bank. Pokud bychom my jako město tyto domy získali, tak se na nás všichni věřitelé sesypou a budou chtít tyto dluhy zaplatit, protože bychom se stali novými vlastníky nemovitostí. Proto je z naší strany nutné, aby v tomto případě – kdyby se ty domy vykoupily nebo se vyvlastnily a zbouraly – stát zajistil, že na nás nepřejdou tyto dluhy. Ať si je jednoduše zaplatí ti, kteří je skutečně dluží. Ať si dál vymáhá peněžní ústav či jiný věřitel dluhy na někom, komu půjčil a koho nyní už asi nedožene. Ale není reálné slíbit, že kvůli zboření zdevastovaných a zadlužených domů pošleme do Janova 100 milionů, to nejde. Proto jsme dnes v patové situaci. My bychom se asi teoreticky mohli uchýlit k institutu vyvlastnění, ale ukažte mi, komu kdy město vyvlastnilo dům – to se moc nestává.
Na to jsem se chtěla zeptat – jsou od devadesátých let zaznamenané případy vyvlastňování nemovitostí z těchto důvodů?
Myslím, že ne, a určitě ne panelák.
Z jakého důvodu byste se mohli uchýlit k institutu vyvlastnění?
Z bezpečnostního důvodu. Stavební úřad by z bezpečnostního hlediska nárokoval, aby se učinily některé úpravy. Úřad vlastníky samozřejmě nedonutí k tomu, aby se dům znovu zprovoznil, ale může požadovat, aby se zajistilo bezpečí. A když se dům stane nebezpečným, tak stavební úřad přikročí k tomu, že začne obesílat vlastníky a vyzývá je k tomu, aby situaci napravili. Je nutné říci, že je to dlouhý proces, který má svá jasně daná pravidla stavebním zákonem. Když se stavební úřad nápravy nedomůže, tak odpovědnost může jako poslední možnost přenést na město – de facto je řečeno, aby v danou chvíli město budovu zabezpečilo.
To je z naší strany velký problém, protože my to zabezpečíme za vlastní peníze z rozpočtu, které nám zřejmě už nikdy nikdo nevrátí – my vlastníky nedohledáme podobným způsobem, jako je nedohledal stavební úřad nebo jako je nedohledají jejich věřitelé. A pokud bychom se měli uchýlit k vyvlastnění, tak nemáme žádný precedens a musíme se vyrovnat s dluhy, které váznou na nemovitostech. A my si ty nemovitosti s jejich dluhy jednoduše nemůžeme dovolit. Určitě by se pak nejednalo o hospodárné nakládání s veřejnými financemi.
Když jsem nastoupila do úřadu, tak první věcí, co jsme ve vedení udělali, bylo, že jsme šli na Ministerstvo pro místní rozvoj a žádali o pomoc při řešení problémů s vybydlenými domy. My jsme ochotní do vyřešení těch zdevastovaných panelových domů dát ještě pár desítek milionů. Ale je třeba, abychom měli za zády někoho, kdo nás ujistí, že to lze vyvlastnit, že si tím na sebe nepřeneseme dluhové zatížení těch nemovitostí nebo se nevystavíme právním tahanicím. A navíc by bylo fajn, kdyby bourání bylo podpořeno i nějakou dotací. Pak jsme schopní vyčistit janovské sídliště od těch hrozných domů. Jakmile se jich zbavíme, tak už tamní situace bude o práci neziskových organizací, našeho sociálního odboru a škol, aby působily na některé místní rodiny a vedly je k lepší sociální adaptaci.
Mluvila jste o tom, že na demolici odkoupených panelových domů od CPI padlo asi 40 milionů. Měli jste nějaký odhad, kolik by tyto domy stálo zrekonstruovat a udělat z nich například městské sociální byty? Byla by to násobně větší částka?
Rozhodně by byla násobně větší. Ne vždy se vyplatí nemovitosti rekonstruovat, přestože skelet tam nějaký byl, jinak tam téměř nic nebylo. Navíc my jsme potřebu sociálních bytů úplně neměli – v Litvínově máme prostupné bydlení, máme sociální byty, proto jsme necítili potřebu je postavit a udělat. Samozřejmě chápu, že by to mohly být spíš byty startovací nebo byty pro krizové situace, ale na to by to byly příliš velké domy. Umím si představit, že jeden z těch menších, které jsou pod Libuší, by tomuhle účelu sloužit mohl. Ale oprava těch ostatních by jednoduše nebyla efektivní. Myslím si, že kdyby se sídliště vyčistilo od těchto skeletů, tak už zase bude přijatelnější pro kohokoliv, kdo by se sem chtěl do budoucna nastěhovat. A pokud se ty plochy zrevitalizují, dají se tam stromy a udělá se z toho jakýsi zelený pruh, mohlo by z toho do budoucna být příjemné sídliště se svojí školou a dvěma školkami.
Máte pro Janov jako městská rada nějakou vizi sociální politiky? V rámci Sousedského domu Libuše je tam vykonávána komunitní práce, nicméně mnozí odborníci také mluví o tom, že stabilní bydlení lidí v těchto lokalitách může vést ke stabilizaci jejich sociální situace. Nyní ale mnoho obyvatel v Janově bydlí v pronájmech, kde často čelí různým predátorským praktikám. Jaké jsou tedy vaše politické vize pro změnu?
My do těch bytů nemůžeme. O tom jsme se nyní celou dobu bavili – i když tam bude, jak vy říkáte, predátorský vlastník, tak my tam nemůžeme zasáhnout. To je prostě něco, na co město nemá nástroje. My můžeme maximálně zasáhnout z hlediska bezpečnosti, poslat tam městskou a státní policii.
V Janově působíme s Jaklíkem, nízkoprahovým zařízením, kde děti mohou po škole trávit čas a učit se tam. Máme v Janově terénní pracovníky, máme tam sociálně asistenční službu. Tyto služby jako město nabízíme. Zároveň je tam Charita, tedy další nezisková organizace, která tyto služby má také. Tedy to, co jde, to se snažíme dělat, podchytit – v Janově je k dispozici také dluhové poradenství, kam se lidé mohou obrátit.
Velkým problémem Janova jsou právě rodiny, které tam nebydlí stabilně, které se tam dostanou jen na chvíli, protože migrují. Ano, s těmi máme problém a neumíme je úplně podchytit. Jak tomuhle zamezit, to nedokážu úplně říci. My umíme pracovat s rodinami, které chtějí.
Každopádně si myslím, že Janov má dnes pro stabilní rodiny celkem slušnou základnu – i ve škole i ve školkách. Běžte do mateřské školy v Janově, je to tam moc hezké. Ale je potřeba s lidmi pracovat. Já jsem ráda i za Libuši, přestože chápu, že to také ne vždy mají jednoduché. Ale jsem ráda, protože lidé z Janova nám ne vždy věří – město je pro ně asi takový strašák. Proto komunita, která je tam pro ně vytvořená, je pro ně daleko lepší, mohou si tam lépe sdělit své problémy a možná řeknou víc tam, než nám tady na úřadě. Zároveň v jednom z domů v Janově máme všechny služby, proto lidi na úřad netaháme, naopak vůbec nemají pocit, že jdou na úřad. Bude-li komunita těch „starousedlíků“ chtít, má v nás oporu. To dokazuje i zřízení Osadního výboru, který v této lokalitě máme a se kterým se potkáváme každou první středu v měsíci.
Zrušení nálepky vyloučené lokality v Janově bude trvat ještě asi hodně dlouho, jestli se z toho vůbec dostane. Přitom my pod Janovem plánujeme do budoucna zónu, kde by měly být postaveny i rodinné domy. Proto bychom byli rádi, aby se ta lokalita opět stala zase lokalitou vyhledávanou. Ale co pro to víc udělat, to opravdu nevím.
Tento rozhovor byl podpořen grantovým programem Journalismfund Europe Local Media for Democracy.