Kultura21.cz

 „Včerejšek je pouhou vzpomínkou dneška, zítřek je dnešním snem,“ vyfotila si tehdy, co stálo na náhrobku Krejči seniora. Koukala na to, nechápavě a se zhnusením. Hnusilo se jí tenkrát už všechno. „Starej pruďas,“ spílala mu v duchu. „Svýho psa měl radši než svou starou,“ vzpomínala na ženu, co za mužem pajdala o berlích, když venčil psa. Nezastavil, neohlédl se. „Kdo s tebou, Krejčo, mohl soucítit? Kdo tě mohl mít rád?“ vrtěla hlavou a hledala si polohu.

Jen venku začalo trochu hřát slunce, sedala si s oblibou na zem, sedala nebo lehala na půdu stejně studenou jako ona, vždy překvapená, jak chladná je zeměkoule, když na ni dlouho nesvítí nebo svítí z velké dálky. I toho rána, v ten den, kdy se vše změnilo, seděla na zemi, tady obzvlášť ráda. Na hřbitově byla půda jako potažená kobercem. Mechová blata. Nemohla se na ně vynadívat a ještě raději v nich rejdila rukama. Naléhala prsty na konečky mechových lodyh, zelené duchničky sem tam roztrhnuté trsem přízemních lístků chudobek. Sedmikrásky sem chodila sbírat s dětmi. Na tři věnce jich bylo třeba natrhat a svázat hromadu. Pletla za chůze a holky přibíhaly měřit hlavičky, jestli jsou pletence už akorát dlouhé. Musela to trefit, příliš malé věnce nedržely na hlavách, klouzaly a končily ve škarpě. Samy je tam hodily, nespokojené. Příliš velké se svezly na krk, holky to nesnášely, chtěly „věnec, ne náhrdelník!“
Neskutečně ji to sralo. Chtěla jim udělat radost, copak to nevidí?
„Ty kytky umřely kvůli vám, vy bando nevděčných parchantů!“ vyjekla do ticha hřbitovního atria. „Chcíply!“
Čekala na nová slova. Myšlenky. Čekala, jestli se od sebe něčeho dalšího dočká. Scény. Bude kolem sebe kopat, řvát, rvát chudobky z kořenů a žrát hlínu? Nebylo nic, jen se jí v hlavě převalovala slova „parchanti“ a „chcíply,“ až i ony splynuly s jejím dlouholetým tinnitem.

Zírala do prázdna, zírala sama do sebe. Uvadala v příkopu, oddělená od vetchého kořínku, přetržená v půlce svého bytí, skoromrtvá. Odkoply ji, protože „nebyla schopná uplést ten zatracenej věnec a-ko-rát!“ Odvrhly ji, protože sama není akorát. Chcípá samotou a beznadějí, nastydlá a nasáklá pachem hlíny.

„Kde ses to zas válela?“ bude na ní čumět jedna, druhá nebo třetí.
„Se poblijte!“ zkusila, když si představila, jak nad ní její dcery obrací oči v sloup a znovu se zavrtěla ve vyleženém důlku. Když vrzla branka, zhoupl se jí žaludek.

Jako veverka, když se poleká psa v parku, vystřelila vzhůru – ruka, noha, ruka, noha, šplhá do koruny stromu, aby v něm našla úkryt a spočinutí. Toho dne se domů nevrátila.

* * *

Ta věc s kostelem jí přišla tragikomická. Farář, decentní pijan, vidí zdroj zisku v dřevařském závodu, farnost na dluh kupuje pilu. Ta je prodělečná tak moc, že farnost není schopná platit věřitelům, v dražbách rozprodává hmotný majetek, aby mořila mnohamilionový dluh o stovky tisíc. Nakonec prodá i kostel, ale mecenáš z Prahy se nemá k potřebným opravám a tak jej realitní makléř znovu nabízí k prodeji. Když viděla na hřbitovní zdi ten poutač, otřásla se hnusem. Realiťák v nadživotní velikosti (eminentní trapák, její spolužák ze základky) se z něj usmívá na kolemjdoucí a naučeným gestem „pojďte dál a zakupte,“ zve do útrob hřbitova, v jehož srdci kostel trčí.

Chudák zabetonovaný, mrzák přehlížený, nemůže se nikam schovat, ukrýt se před svou nechtěností. Nepřijde si zrovna tak? Naděje zbavená, vybraná. Jako by jí někdo dal vypít Savo. Zbylo v ní ještě něco živého? Když před lety, to bylo ještě s mužem, prožívala kadidlové opojení, nechala se pokřtít a dali pokřtít i děti. Měla plnou pusu Boha. To bylo tenkrát.

Pak ovdověla a neměla nic, co by jí přinášelo útěchu. Její svatostánek zhasnul.

* * *

Seděla v koruně dost dlouho na to, aby se roztřásla zimou. Měla ji už ve svalech, škubala se, jak s ní bojovala, zuby drkotaly o sebe.
„Běžte uuž.“ zaúpěla směrem ke skupině, která sice už za brankou, ale pořád ještě na dohled, vzdychala a bědovala jednomyslně: „Jakej to tu má vibe! Jakej spirit! S tim se musí něco dělat, MY s tim musíme něco dělat!“ Pochopila, že ti lidé jsou z nějaké neziskovky, takže chudí lidé, leccos jen ne kupci.

„Tak už odtáhněte někam do klubovny kouřit hašiš,“ hubovala v duchu.
Chtěla už dolů a do tepla a jakmile za sebou její věznitelé zabouchli dveře dodávky, nadzvedla se. Špičkou nohy hledala pevný bod. Kdyby ho našla, nořila by se níž a níž, sestupovala by z provizorní útulny a po mechu by odkráčela do ulice a odtud do svého bytu. Místo toho se ale zhoupla jako kyvadlo a letěla dolů volným pádem.

* * *

Neschopná rozpoznat, jestli je den nebo noc, netušila, jak dlouho tady hlavou k zemi visí. Je ještě dnes? Chycená za nohu, jako kdyby ona byla brouk a strom obr, co si ji za končetinu přitáhl blíž k očím, aby si ji lépe prohlédl. Oči. Byla si jistá, že o svoje přišla. O jedno určitě. Pochopila, že to, co jí zalepilo čelo, je sklivec. Vytekl z důlku, přetekl val obočí, zaschl jako klovatina na papíru. Asi si ho vypíchla, jak padala dolů. Druhé oko odpočívalo v dutině lebky, přikryté víčkem, které nemohla otevřít. Možná zdravé, možná ne, bylo jí to jedno. Bylo jí všechno jedno. Jak jen se stalo, že se nezlobí? Že se nechce utrhnout, vyrvat zaklíněnou nohu a zachránit
se? Nebylo vadění ani touha být někde jinde. Cítila, jak splývá se Stromem, že s ním myslí.

Zdroj foto: Pixabay

Necítila nohy, trup s orgány, hlavu, ani ruce, dokonce nebyla s to říct, že nějaké má. Řekla by spíš, že je kanál, kterým protéká míza Stromu, kapilára, kterou teče jeho pravda. Nastala totální fúze a ona nebyla schopná oddělit sebe od Něj.
„Stromy tu nejsou, aby bojovaly,“ uslyšela Strom.
„Nejsou, aby bojovaly,“ kolovala její myslí slova, jako by je před její vnitřní zrak přivážel Pater Noster.
Viděla, jak se plení les. Jak trhají z kořenů robata. Sledovala kmeny rozežrané brouky, suché větve v ohni. Odevzdané.
Nevzpínal se jediný pryšec, který nařízli, aby z něj sebrali kaučukové mléko. Neroztočil svoje dlouhé větve a neporazil sběrače.
„Oni se nebrání.“
Spatřila chlapy, řezat vrbové pruty. Nože ostré jako břitva krájely kusy lýka, silné ruce kroutily kůrou, až ji oddělily od masa. Chtěli píšťaly pro své kluky.

„Větve, které pokrátili, budou hrát písně. Klacky nebojují za to, zůstat klacky. Žijí teď coby píšťaly,“ slyšela.
„Polena, která hodili do ohně, jsou vzpomínkou na kmen a teď hřejí a září.“ Zalilo ji teplo.
Viděla o samotě stojící strom světélkovat štěstím. Uzřela osamělého člověka, hněvem a nenávistí uzavřeného. Ucítila soucit.
„Laskavost k životu nezabrání utrpení, ale dovolí žít,“ uslyšela Strom.
Objímal ji, přijal.
Přetékala.

* * *

Před nemocnicí jí objevil sanitář. Vracel se s pacientem ze sádrovny do hlavní budovy, před kterou ležela ona. Bytost, žena, na lůžku z listí. Když se na příjmu prostřihávali zeleným obalem, prostor zavoněl jako čerstvě sečená tráva. Byla zavinutá ve šťavnatých lupíncích, uvelebená v rostlinném kokonu jako kvítek v pupenu. Když z ní uloupli poslední vrstvu, zhluboka se nadechla a s výdechem otevřela oko.
„Jak se jmenujete?“ doráželi na ní.
„Víte, co je za den?“
Opřela se o lehátko, aby se mohla posadit. Svěsila nohy dolů a zakořenila se ve studených dlaždicích.
„Dnes.“ odpověděla.

Jana Tomanová

Tato povídka se umístila na 3. místě naší literární soutěže na téma Setkání s tajemnem. Autorka Jana Tomanová na sebe čtenářům prozradila:

„Před mateřskou dovolenou sociální pracovnice. S mužem vychovávám čtyři děti, venčím psa a andulku. Stavím v lese domečky ze šišek, mechu, suchých větviček. Vařím a peču. Jsem členkou Krušnohorského pěveckého sboru, tedy také zpívám. Soprán."