Emil Drápela: Už to mám jen „za pět dirigentů“!

Přední český klarinetista Emil Drápela opouští po dvaačtyřiceti letech Filharmonii Brno. V následujících týdnech ho čeká několik závěrečných koncertů s filharmonií a komorními soubory. Během příprav na svá vystoupení si však našel čas i na rozhovor, ve kterém promluvil o hudbě, pedagogice, hudebním bádání a publicistice.

Ve Filharmonii Brno jste působil jako klarinetista dvaačtyřicet let. Přemýšlel jste v průběhu let, že byste přešel do jiného českého či zahraničního orchestru?
Ani ne. Můj otec hrál v někdejší Státní filharmonii Brno první trubku od jejího založení v roce 1956. Odešel z ní v roce 1978, čtyři roky předtím, než jsem vyhrál konkurz do brněnské filharmonie já. Dodnes si vzpomínám, jak mě jako šestiletého brával s sebou do Besedního domu na dopolední zkoušky. Sedával jsem u stolu před vchodem na pódium pro účinkující. Otec mě během zkoušky kontrolovat nemohl, a tak to dělal za něho hráč na bicí, který stál kousek od dveří, míval ve svém partu pauzy a mohl si dovolit občas odběhnout a ujistit se, zda jsem stále na místě, na kterém mě zanechali. Hrál jsem si nebo maloval a všechna ta hudba, která se přitom linula ze sálu, mi nějak přešla do srdce. Odmalička jsem věděl, že chci jednou hrát v tomto – pro mě jediném a nejlepším – orchestru. Jako konzervatorista jsem nevynechal jediný koncert brněnské filharmonie. Tvrdě jsem pracoval a dělal vše pro to, abych se dostal na patřičnou úroveň. Když jsem ve dvaadvaceti letech vyhrál konkurz na místo prvního klarinetisty brněnské filharmonie, splnil se mi sen. Prožil jsem v ní mnoho krásného, byl jsem v ní šťastný. Stále hraje výborně. Proč bych měnil?

Je pravdou, že v době těsně po sametové revoluci jsem vystupoval sólově v zahraničí tak často, že jsem si nejednou pohrával s pošetilou myšlenkou o odchodu „na volnou nohu“. Byl jsem mladý, chtěl být slavný, hrát všude po světě a mít plnou peněženku. Naštěstí jsem zůstal nohama na zemi a zadnicí v orchestru. Žádný dechař se nemůže celý svůj produktivní věk živit pouze sólovou a komorní hrou. V kvalitním orchestru vám zajistí špičkové nástroje podle vašeho vlastního výběru, fasujete klarinetové plátky, objedete svět a mnohde se podíváte, aniž byste za to museli platit. A především si zahrajete spoustu nádherné hudby (sice také spoustu hudby méně nádherné, ale to je věc vkusu). „Teho našeho Leoša“ Janáčka u nás v Brně hrajeme nejlépe. Dnes už je celosvětově hraným skladatelem, můžeme slyšet mnohá provedení, ale náš orchestr má Janáčka prostě v krvi.

Jak dlouho jste svůj letošní odchod z orchestru plánoval?
Dlouho. Především: filharmonie je první liga a já v ní působím už dvaačtyřicet let. Člověk nemusí být zrovna Jaromír Jágr, aby to také tak dlouho vydržel, ale dělá-li to naplno a kombinuje-li profesi prvního hráče orchestru s hrou sólovou a činností v několika komorních souborech, má toho dost. První klarinet je vysoce exponovaný nástroj. Prsty mi stále celkem běhají, horší se však výdrž dechová. Také už hůře snáším cestování, které k našemu povolání patří. Stejně jako hodiny a hodiny cvičení, studování nových skladeb, příprava klarinetových plátků, žádné volné víkendy, málo volných večerů – to všechno skončí. Já se opravdu těším na život bez klarinetu, na zvelebování chalupy, domu a zahrady, výlety do přírody a chvíle strávené s vnoučaty.

Pak je tu druhý, neméně pádný důvod: pitoreskní orloj všech těch dirigentských apoštolů hudby, defilující léta před mými zraky, mě už trochu unavuje. Jsem hodně flexibilní hráč, dělám zpravidla co dirigentům na očích vidím nebo se o to aspoň snažím. Nebo když vyloženě nechci, tak aspoň předstírám! Jenže já už všechny ty připomínky a interpretační objevy slyšel tolikrát! Na některé dirigenty začínám být rezistentní jako na antibiotika. Je tedy nejlepší toho nechat.

A konečně je tu třetí důvod: myslím si, že hudebník má odejít, dokud mu to ještě hraje. Nechtěl bych se dožít toho, že by se moji kolegové třeba otáčeli z jiného důvodu, než aby mi pogratulovali k povedenému sólu. Odejít na výši a se ctí je také umění.

Kromě hry v orchestru se věnujete také sólové a komorní hře. Budete v tom pokračovat i nadále?
Na tohle se mě ptají mnozí. „Přijdeš si zahrát aspoň na výpomoc?“ Ne, nepřijdu. Musel bych tři týdny denně hodiny cvičit na klarinet, abych se dostal do potřebné nátiskové výdrže, umožňující absolvovat náročný zkouškový režim. A s touto nutnou výdrží souvisí také moje sólová a komorní praxe: celovečerní koncert dechového tria, kvinteta nebo dechové harmonie (absolvovat jsem jich bezpočet) je fyzicky velmi náročný, ještě náročnější než hra orchestrální. Takže když skončit, tak s celou hráčskou kariérou.

V podstatě se těším, že změním strany a z pódia se přesunu do hlediště. Na koncerty budu dál chodit velmi rád a konečně si budu hudbu vychutnávat jako posluchač, protože teď, když přijdu domů po náročné zkoušce, při níž mi půl metru za hlavou vyhrávají trubky, trombóny nebo tympány, vypínám rádio, televizi, dokonce i vysavač…

Jako předseda brněnského Spolku přátel hudby, což je funkce, kterou jsem převzal předloni po paní profesorce Aleně Veselé, patřím k organizátorům hudebního života Brna. Je s tím spojena spousta úřednické práce, ale když pak z koncertu odcházejí stovky nadšených posluchačů, cítím, že to má smysl. V této práci hodlám pokračovat dál…

Jste činný i jako hudební badatel. Obohacujete klarinetový repertoár o polozapomenuté skladby. Jako sólista jste s brněnskou filharmonií nahrál koncerty od skladatelů, jako byli například Jan Nepomuk Vocet, Joseph Beer či Iwan Müller. Objevil jste v posledních letech ještě nějaké nové skladby, které byste si přál nahrát?
Především chci říci, že existuje spousta hudby zapomenuté právem, ale i spousta hudby zapomenuté neprávem. Platí to o hudbě staré, stejně jako o soudobé. Naše historické hudební archivy a knihovní fondy jsou plné pokladů, na které leckdy jen padá prach. Nezastírám, že hudebně badatelskou činnost jsem vyvíjel především proto, abych si ty zapomenuté skladby sám zahrál jako interpret a dokázal tím, že mají své místo na současném pódiu. Měl jsem štěstí, že Český rozhlas projevoval o moje objevy zájem, a podařilo se mi realizovat mnohé unikátní nahrávky, z nichž některé jsou dostupné ke stažení na webu Českého rozhlasu. Ještě před třemi lety jsem nahrál Koncert B dur pro dva klarinety Františka Xavera Pokorného, zajímavé dílo přechodu baroka v klasicismus, v loňském roce také Klarinetový koncert č. 2 Leopolda Koželuha s krásnou loveckou třetí větou, považovaný za ztracený.

Mrzí mě, že se z finančníchdůvodů už nepodařilo realizovat nahrávku Koncertu č. 3 pro klarinet a orchestr Antonia Cartellieriho (1772–1807). Tenhle Beethovenův současník, Ital, který asi v Itálii nikdy nebyl, prožil svůj krátký život ve službách Lobkoviců v severních Čechách a byl opravdu mimořádnou skladatelskou osobností, vizionářsky předjímající romantismus. Podíváte-li se na programy koncertů vídeňské Tonkünstler-Gesselschaft z konce 18. století, jeho jméno tam figuruje stejně často jako Beethovenovo. Dnes o něm nikdo neví a historie na něho zapomněla. Koncert jsem provedl „jen“ v novodobé premiéře. Doma mi leží ještě mnoho nezpracovaných not. Jen jestli se mi do toho bude chtít, když si to sám už nezahraju.

Zajímáte se i o historické klarinety či jiné nástroje? Hrajete na ně?
Přestože se zajímám o starou hudbu a na zdi v pokoji mi visí čtyři originální zimostrázové pětiklapkové klarinety z mozartovské doby, bohulibá záliba ve hře na historické nástroje mě naprosto minula. Nemám nic ani proti poučené historické interpretaci, má své opodstatnění i kouzlo. Ale když poslouchám všechny ty soubory historických nástrojů, vadí mi ty všudypřítomné malé intonační diference. Kdysi jsem slyšel v Brně naživo jistého dechaře-sólistu, legendu historické interpretace, jehož nahrávek si velmi cením. Zděsil jsem se, jak jeho klarinet zněl falešně, nevyrovnaně, všechny nedokonalosti historického nástroje vyšly naráz najevo.

Jste zkušený pedagog, působil jste na brněnské konzervatoři a již více než dvacet let vyučujete na brněnské ZUŠ Fr. Jílka. Čím vás učení obohacuje? A jak přistupujete ke svým žákům, k učení?
Náš systém základních uměleckých škol je naprosto skvělý a jen doufám, že ho nějaký „vládní odborník“ nepohřbí. Na rozdíl od konzervatoře však na „ZUŠce“ učíte převážně děti, které se hudbou nikdy živit nebudou. Jen každý desátý má mimořádný talent a každý dvacátý také potřebné předpoklady pro odborné studium hudby. S nadanými dětmi pracuji velmi rád a je to pro mě vždy velmi inspirativní. Největší umění však vidím v tom, že děti vychováváte k lásce k hudbě. V tom je naše budoucnost. Nechceme-li hrát pro pár stařečků, musíme si vychovávat mladé posluchače. V Brně se to daří, například naše filharmonie vyvíjí bohatou edukační činnost. V tom vidím i své poslání a učit hodlám i nadále, byť v omezené míře. Se svými žáky se bavím i o jejich rodině, škole, o jejich dětských problémech, o knihách, které čtou, o filmech, které viděli… Musíte mít setsakra načteno a nakoukáno, abyste byli „in“. Ty děti se vám odvděčují tím, že vás doslova nabíjí novou energií, vedle nich mládnete…

Hudbě se věnujete i z trochu jiného soudku než klarinetového. Píšete recenze, programové texty, články o hudbě, fejetony. Před několika lety vám dokonce vyšla knížka Jak se žije v orchestru: nevážné fejetony o vážné hudbě. Jak jste se k psaní dostal? Můžeme se těšit na nějaké další publikace?
V roce 1994 jsme s naším souborem Sonata a tre hráli koncert v Českém spolku pro komorní hudbu a pořadatel mi krátce předtím volal, že jim nějak vypadl programový text a zda bych nemohl rychle dodat pár písemných informací o skladbách. Poskládal jsem to tehdy opravdu velmi zběžně, ale asi zajímavě. Na základě toho mi ČSKH nabídldalší spolupráci. Zjistil jsem, že mě psaní programových textů velmi baví. Čím je program neobvyklejší, autoři neznámější, tím víc mě zaujme, někdy je to až detektivní práce. Z programu se lidé mají vždy dozvědět něco nového, něco zajímavého, i třeba něco pikantního, není radno plýtvat cizími slovy, poučovat, ani větné rozbory dnes nikoho nezajímají. Žádného čtenáře nelze podceňovat!

Nevážné fejetony o vážné hudbě a hudebnících jsem začal psát z jednoho prostého důvodu: chtěl jsem vtipně a s laskavým nadhledem přiblížit obyčejným lidem, jací my orchestrální muzikanti vlastně jsme, když zhasnou světla ramp. Že jsme tlupa různých hašteřících se individualit, která však dokáže společně tvořit, dýchat, zabrat jako jeden. Paradoxně tato knížka zarezonovala i u profesionálů z branže. První fejetony vycházely v Opeře PLUS, pak se změnilo vedení a nějak to celé odumřelo… Nastala však doba covidová. Vzpomínám si, že jsme počátkem března 2020 hráli koncert k mým šedesátinám s Messiaenovým Kvartetem pro konec času… Pak ten anděl pomsty z Apokalypsy opravdu udeřil, vše se naráz zastavilo. Seděli jsme doma zavření, já jsem cvičil na následující programy, ale koncerty jeden za druhým odpadaly. Tak jsem cvičení nechal a začal psát další fejetony. Když jich bylo třicet, vzešla z toho knížka, která byla docela úspěšná.

Jestli bude pokračování? Nějaké to „Jak se žije bez orchestru?“ Nevím, nápady mám… Uvidíme. Doufám, že spouštěčem mých dalších spisovatelských aktivit nebude zas nějaká ta katastrofa, která se na nás odněkud přižene.

V nejbližších dnech a týdnech vás čeká několik koncertů. Můžete prozradit kde a kdy bude možné si vás poslechnout?
Ve Spolku přátel hudby se s pódiem loučím koncertem v úterý 7. května 2024 v 19:00 hodin v Besedním domě v Brně. S Graffovým kvartetem hraji mimo jiné Mozartův Klarinetový kvintet A dur KV 581. Bude to moje už devětadevadesáté provedení tohoto díla, hrál jsem ho všude možně po světě. Vůbec mě nemrzí, že do stovky to s tím „mým“ Mozartem nedotáhnu. To je život.

Na půdě Filharmonie Brno mám svůj rozlučkový koncert 15. května 2024 v 19:00 hodin, rovněž v Besedním domě. Se souborem Sonata a tre, ve kterém hraje i moje manželka a celoživotní komorní partnerka Dana Drápelová, spolu s koncertní mistryní FB Marií Petříkovou, uvedeme program z trií pro housle, klarinet a klavír. Kromě skladeb 18. století (Wagenseil, Haydn) zahrajeme méně známou Suitu Alexandera Aruťunjana, dále naopak velmi známou suitu Milhaudovu a končíme Bartókovými Kontrasty, zřejmě vrcholným dílem našeho obsazení.

Čas, který mi ještě zbývá v orchestru, z legrace odměřuji nikoli na měsíce, týdny a dny, nýbrž na dirigenty. 1 dirigent = jednotka času s dotyčným stráveného, k nastudování programu potřebného. Teď už to mám jen „za pět dirigentů“! Naposled hraji ve svém milovaném orchestru 30. června 2024 na Smetanově Litomyšli. Končíme Smetanovou Písní českou a Českou rapsodií Bohuslava Martinů, což je pro mě zvlášť symbolické. A pak přijde to, co jsem dosud míval jako hráč ve svém partu málokdy – tacet!