Mám tuto akci, jež se koná v Kulturní centru Nová Cvernovka v Bratislavě, moc rád. A proto jsem ji navštívil již počtvrté. Šestý ročník se konal v od 25. do 27. dubna. Na úvod je nutné zmínit, že Sharpe festival není zajímavý jen pro hudební profesionály a influencery, jako jsou například bookeři a promotéři kapel, provozovatelé klubů nebo pořadatelé festivalů, ale i pro běžné návštěvníky a hudební nadšence dychtící objevovat novou muziku.
I letos bylo v programu téměř šedesát hudebních vystoupení, pokud tedy nepočítám tzv. secret gigy v knihovně, při kterých se někteří interpreti předvedli v komorních akustických setech. Bylo tedy z čeho vybírat. Zdálo se mi dokonce, že letošní ročník byl ještě nabitější než ty předchozí. Možná se jen více trefil do mých hudebních preferencí, ale takový pocit jsem zkrátka měl.
Bohužel jsem nemohl být už na čtvrtečním warm-upu v režii slovenské stanice Rádio_FM. Mrzí mě to zejména proto, že jsem nemohl zhlédnout speciální vystoupení nazvané Kill Your Rap Idols, při kterém se na jednom pódiu sešli Berlin Manson, Fvckl Kvlt, Dušan Vlk, Temný Rudo, Paris a Arleta. Ale i tak jsem toho viděl a slyšel opravdu hodně. A zde je výběr toho, dle mého subjektivního názoru, nejzajímavějšího.
Z pátečního programu mě hodně zajímala česká skupina Ida The Young, kterou jsme měli ve výběru při přípravě materiálu 50 nadějí tuzemské hudby. Do finální padesátky se nedostala, přesto jsem na ni byl zvědav. Kapela se z původního dua tvořeného kytaristou Markem Kolihou a zpěvačkou Iris Hobson-Mazur, rozrostla v pětičlennou formaci. Na venkovním pódiu předvedli set melodické muziky na pomezí indie folku a indie rocku, která je, po příchodu klávesáka do sestavy, obohacena i elektronickými prvky. Hodně mě bavili.
Ida The Young
Velkým překvapením pro mě byla Mayssa Jallad z Libnaonu a transcendentální zvukový zážitek z jejího vystoupení. Éterický hlas, bicí, synťák a někdy druhá kytara dávají dohromady atmosféricky zasněnou a hodně emotivní směs alternativního folku, gotického dream popu, ambientu a moderních arabských vlivů.
Mayssa Jallad
Dominik Prok z kapely 52 Hertz Whale, vloni vydal sólové album there is no rescue missin, we are safe, na kterém se představil jako emotivní písničkář amerického střihu. To album miluju, takže jsem byl moc rád, že jsem si v suterénu Nové Cvernovky v potemnělé místnosti mohl užít i jeho vystoupení s akustickou kytarou. Za zmínku stojí i set kapely The Drin ze Cincinnati a jejich obskurně hrozivý post-punk okořeněný krautrockovou rytmikou, zubatými kytarovými riffy a disonantními elektronickými kudrlinkami.
Dominik Prok
Za vrcholy pátečního programu však osobně považuji dvě instrumentální formace. Tou první bylo ukrajinské trio Hyphen Dash a jejich jedinečná a podmanivá fúze hiphopových groovů, progresivního jazzu, elektroniky a prog-rocku. Tou druhou bylo barcelonské experimentální duo Los Sara Fontan, které prostřednictvím houslí, synťáku, bicích a arzenálu efektových pedálu, předvedlo nespoutanou jízdu mezi post-rockem, současnou klasikou, punkem a čímkoli jiným (rozuměj vším ostatním). Polyrytmy, hluk i melodie, majestátnost i destruktivita, nepředvídatelnost a nespoutaná energie.
Los Sara Fontan
V sobotu jsem si užil chorvatské trio ŽEN, které znám už dlouho a zažil jsem jej naživo několikrát. Hudební rapsodie na pomezí melancholie a energie mě vždy bavily. Ale na Shrape jsem si jejich komplexní indie rock bloudící i k shoegaze a elektronice užil víc než dříve. Holky rostou.
ŽEN
Zaujala mě i berlínská skupina Mink se svým zábavným a rafinovaným experimentálním popem na pomezí alternativy a popu, retra a současnosti.
Mink
Z popovějších interpretů se mi líbila slovenská r’n’b zpěvačka Erika Rein. Neznal jsem ji, takže mě její muzika překračující hranice popu, experimentu a alternativy a její sebevědomý autentický projev hodně překvapil a potěšil.
Erika Rein
Skvělou eklektickou jízdu předvedla vilniuská post-všechno partička Kanalizacija, a to prostřednictvím netradičního nástrojového obsazení. Intenzivní basové linky dávala tuba, o vokály se staral baryton saxofon. Doplňovala to řinčivá kytara a úderné bicí přecházející od sofistikovaných groovů, až k heavymetalové údernosti. A do lidí se linula rocková energie, houpavé rytmy, psychedelické experimenty a freejazzové pasáže. To nevymyslíš, ale oni to vymysleli.
Kanalizacija
Sobotní večer pro mě měl vrcholy tři. Tím prvním byl dynamický podmanivý koncert australské skupiny The Dharma Chain. Harmonické vokály, reverbem nasáklé kytary, industriální synťáky a hip hopem načichlé bicí tvoří jedinečnou fascinující hudbu, ve které se střetává garážový rock 60. let se shoegaze z 90. let.
The Dharma Chain
O druhý se postarala vycházející dublinská hvězda, electro-noiesová kapela Yard, která přemosťuje industriální techno atmosféru a maniakální noise-rockovou energii. Jejich vystoupení bylo strhující, intenzivní a smysly drásající zvuková nálož. Myslím, že o této partičce ještě uslyšíme.
Yard
No a tím třetím místě byla moje oblíbená tuzemská skupina Manon Meurt, která 26. dubna vydala nové album Unravel, na kterém rozšířila svoje zvukové možnosti, více se žánrově rozkročila a zaměřila se na práci s dynamikou. Album jsem poslouchal ze Spotify v autě na cestě do Bratislavy a těšil se, že nový materiál uslyším naživo. To se mi splnilo jsem dokonce dvakrát, protože si na Sharpe střihli i akustický tajný gig. Nebudu moc prozrazovat, protože chystáme recenzi alba. Jen řeknu, že jsem se s tím novým albem musel trochu sžít, ale je parádní, a to i naživo.
Manon Meurt
Bylo toho ale mnohem víc a na své si přišli i návštěvníci preferující jiné žánry než já. Bratislavský festival opět potvrdil, jak je přátelským místem a opět všem, kteří dorazili, předvedl, jak je hudba vynalézavá, pestrá a že stále, bez ohledu na těžkosti, které ji provází, vzniká spousta nové. A výborné. I letošní ročník jsem si užil a odjížděl obohacen.