VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
MARTIN FRANTIŠÁK v Pardubicích!
S jedním z předních českých režisérů a dramatiků si domlouváme hostování už spoustu let. Je hodně vytížený, a navíc mimořádně poctivý a zodpovědný, takže nedává slovo, kterému nemůže dostát. Ale dočkali jsme se a vybrali společně nádhernou hru DON JUAN SE VRACÍ Z VÁLKY vynikajícího dramatika Ödöna von Horvátha, jehož dramatika se ve VČD poprvé a naposledy objevila pohříchu před půlstoletím (Povídky z vídeňského lesa 1971, Kazimír a Karolína 1976).
MARTIN FRANTIŠÁK se narodil 5. března 1974 ve Valašském Meziříčí. Vystudoval Divadelní fakultu brněnské JAMU. Jeho profesní začátky jsou spojeny se studiem Marta, zlínským divadlem Mandragora, HaDivadlem… A také s Divadelním souborem Jana Honsy v Karolince. Pro něj napsal divadelní hru Doma, kterou pak v roce 2007 uvedlo také Národní divadlo v Praze. Pět let nato se na první českou scénu dostala i jeho hra Karla. V loňském roce se v ND představil inscenací Naši furianti jako režisér. Na jeho profesní mapě je řada divadel po celé republice. V posledních dvanácti letech opakovaně působí v Divadle na Vinohradech, kde inscenoval Měsíc pro smolaře, Její pastorkyni a Konec masopustu. Napsal několik původních divadelních a rozhlasových her a řadu dramatizací. Od roku 2019 je uměleckým šéfem Švandova divadla na Smíchově.
Ale zpět k začátkům… Na Divadelní soubor Jana Honsy, kterému se říkalo Karolinka, si živě vzpomínám. Nedávno jsem chtěla mrknout na jeho webové stránky. Jsou mrtvé. Hrají ještě v Karolince divadlo?
Ano. Před dvěma lety se souborem nazkoušel Dodo Gombár Komenského Labyrint světa a ráj srdce – jsme v kontaktu, telefonujeme si, plánujeme, ale… Soubor má svůj věk, jako my všichni. Žije z jisté setrvačnosti. Potřebuje nutně mladé. Impuls. Rád bych v Karolince nazkoušel Druhé klíče – hru o druhém návratu. Věřím, že to tak bude do konce roku.
Co tě k Divadelnímu souboru Jana Honsy přivedlo a co ti působení v něm dalo?
Já jsem na Valašsku po ukončení studií žil. Na pasekách, daleko od lidí, silně uhranutý Květou Legátovou a Bohuslavem Reynkem. Oslovil mě profesor Mirek Plešák a profesor Alois Hajda, který s Karolinkou v sedmdesátých letech zkoušel. Evropský režisér, který se přátelil s Brechtem, zkoušel v Karolince. Oni v té době např. hráli ve Vláčilových filmech (Stíny horkého léta aj.). A ti lidé v Karolince byli skutečně silní jako postavy Legátové. Ranil mě ten kraj i oni. A já je někdy taky…
Často se hlásíš ke svému valašskému původu. Jak se projevuje Valach v tobě a ve tvé tvorbě?
Praděda byl valašský fojt. Jmenuji se po něm. A mám krev svého rodu. Patřím tam. To kolem a okolo je cesta. Jako ten Bilbo Pytlík. Valašsko je má Krajinka.
Dlouhá léta jsi působil rozkročen mezi Brnem a Ostravou. Dá se charakterizovat kulturní různost těchto dvou prostředí?
To musí člověk zkusit žít. Je to jako porovnávat víno, vodku a slivovicu jádrovicu.
Jak jsi pronikal do českého divadelního vnitrozemí?
Myslím, že mě do svého nitra strhnulo.
Někdy v roce 2011 se „ke mně doneslo“, že uvažuješ o životě v Norsku. Je na tom šprochu něco pravdy?
Ano. Měl jsem v té době nabídku divadelní práce do Tromsø. Když něco vnímáš, že to okolo tebe chodí, najde si tě to. Věřím, že v Norsku nějakou etapu prožiju. Připravuju na to nenápadně také rodinu.
Jak se žije bytostnému Valachovi v Praze?
Valaši jsou zvyklí „být za prací“ jinde. Praděda žil a pracoval leta v Chicagu. Bez rodiny, daleko od domova. Mám to, myslím, příjemnější – jsem s rodinou v krásném městě Mozarta, Holana, Wericha, Světlé… U nás doma je to hodně Janáček!
Ještě by mě zajímalo, jestli se kulturní původ odráží i v mladé generaci. Máš dva syny, každého odjinud.
Pochopitelně odráží. Oba jsou jedineční a uhrančivě osobití. Díky maminkám, samozřejmě.
Pátým rokem umělecky vedeš Švandovo divadlo. Stejnou vysoce odpovědnou a zavazující funkci jsi před tím zastával v Polárce (2005–2007), Divadle Petra Bezruče (2007–2013) a brněnském Národním divadle (2013–2018). Každé z těch divadel se pod tvým vedením výrazně perspektivně posunulo. Práce uměleckého šéfa je mimořádně náročná a dlouhotraťová, nemá smysl ji dělat rok dva. Ale zároveň se asi nedá dělat hodně dlouho v jednom divadelním domě a souboru. Zajímá mě, jak vypadá bod zlomu, nebo jinak řečeno moment, kdy zjistíš, že tady už víc nevykonáš.
Pro mě je to jako dopsat hru. Dlouho nic nevidíš, listuješ, škrtáš, zneklidňuješ, napínáš… Pak píšeš, začne být vidět jazyk, tempo, obrys – důležitý moment je uvidět postavy. Tak, že tě přesáhnou svým životem. Některé jsou falešné a do hry nepatří. A tak je to se souborem. Přijde moment, kdy to začíná zapadat, zrát a je v tom síla – nemůžu ale říct, že divadlo je totální stabilita. Živá tvorba neumí být totální. Začíná být sošná. A to je moment pro další cyklus.
S jakou vizí jsi přišel do Švandova divadla?
Poznat divadlo. Hledat témata. Hledat lidi. Dávat jim prostor. Najít živé místo na české divadelní mapě. Vytvořit soubor vybavený dovednostmi s potřebou vyjádření k hledaným tématům. Komunikovat. Komunikovat. Komunikovat. Psát a škrtat. Zase psát…
Daří se ji naplnit?
Děje se to.
Jak vznikají tvé divadelní hry – od prvního nápadu až po výsledek?
Myslím, že artikuluji cykly vnitřních pochodů, které není jednoduché jen tak povědět. Vidím postavu a ta potkává jiné. Dostává se to do pohybu. A ten pohyb tě bere s sebou. Někdy brzdíš patama, jindy končíš na písku, anebo v tom prostoru máš podmínky ke hře. To je Ono.
Potěšilo mě, jak ses během našeho hledání nadchl pro Ödöna von Horvátha. Čím tě okouzlil?
Je to autor se strohým a silným jazykem, který má hluboký vhled do člověka a lidství – do jeho srdce, lidské velikosti a vedle toho také do světa lidské ubohosti a malosti. Postavy naplňuje pochopením a nahlíží na svět plný krutosti soucitně a vlastně zvesela – tedy je tam i jistá zemitost až v dobrém smyslu slova – fraška.
Díky a ZLOM VAZ!
MARTIN FRANTIŠÁK se narodil 5. března 1974 ve Valašském Meziříčí. Vystudoval Divadelní fakultu brněnské JAMU. Jeho profesní začátky jsou spojeny se studiem Marta, zlínským divadlem Mandragora, HaDivadlem… A také s Divadelním souborem Jana Honsy v Karolince. Pro něj napsal divadelní hru Doma, kterou pak v roce 2007 uvedlo také Národní divadlo v Praze. Pět let nato se na první českou scénu dostala i jeho hra Karla. V loňském roce se v ND představil inscenací Naši furianti jako režisér. Na jeho profesní mapě je řada divadel po celé republice. V posledních dvanácti letech opakovaně působí v Divadle na Vinohradech, kde inscenoval Měsíc pro smolaře, Její pastorkyni a Konec masopustu. Napsal několik původních divadelních a rozhlasových her a řadu dramatizací. Od roku 2019 je uměleckým šéfem Švandova divadla na Smíchově.
Ale zpět k začátkům… Na Divadelní soubor Jana Honsy, kterému se říkalo Karolinka, si živě vzpomínám. Nedávno jsem chtěla mrknout na jeho webové stránky. Jsou mrtvé. Hrají ještě v Karolince divadlo?
Ano. Před dvěma lety se souborem nazkoušel Dodo Gombár Komenského Labyrint světa a ráj srdce – jsme v kontaktu, telefonujeme si, plánujeme, ale… Soubor má svůj věk, jako my všichni. Žije z jisté setrvačnosti. Potřebuje nutně mladé. Impuls. Rád bych v Karolince nazkoušel Druhé klíče – hru o druhém návratu. Věřím, že to tak bude do konce roku.
Co tě k Divadelnímu souboru Jana Honsy přivedlo a co ti působení v něm dalo?
Já jsem na Valašsku po ukončení studií žil. Na pasekách, daleko od lidí, silně uhranutý Květou Legátovou a Bohuslavem Reynkem. Oslovil mě profesor Mirek Plešák a profesor Alois Hajda, který s Karolinkou v sedmdesátých letech zkoušel. Evropský režisér, který se přátelil s Brechtem, zkoušel v Karolince. Oni v té době např. hráli ve Vláčilových filmech (Stíny horkého léta aj.). A ti lidé v Karolince byli skutečně silní jako postavy Legátové. Ranil mě ten kraj i oni. A já je někdy taky…
Často se hlásíš ke svému valašskému původu. Jak se projevuje Valach v tobě a ve tvé tvorbě?
Praděda byl valašský fojt. Jmenuji se po něm. A mám krev svého rodu. Patřím tam. To kolem a okolo je cesta. Jako ten Bilbo Pytlík. Valašsko je má Krajinka.
Dlouhá léta jsi působil rozkročen mezi Brnem a Ostravou. Dá se charakterizovat kulturní různost těchto dvou prostředí?
To musí člověk zkusit žít. Je to jako porovnávat víno, vodku a slivovicu jádrovicu.
Jak jsi pronikal do českého divadelního vnitrozemí?
Myslím, že mě do svého nitra strhnulo.
Někdy v roce 2011 se „ke mně doneslo“, že uvažuješ o životě v Norsku. Je na tom šprochu něco pravdy?
Ano. Měl jsem v té době nabídku divadelní práce do Tromsø. Když něco vnímáš, že to okolo tebe chodí, najde si tě to. Věřím, že v Norsku nějakou etapu prožiju. Připravuju na to nenápadně také rodinu.
Jak se žije bytostnému Valachovi v Praze?
Valaši jsou zvyklí „být za prací“ jinde. Praděda žil a pracoval leta v Chicagu. Bez rodiny, daleko od domova. Mám to, myslím, příjemnější – jsem s rodinou v krásném městě Mozarta, Holana, Wericha, Světlé… U nás doma je to hodně Janáček!
Ještě by mě zajímalo, jestli se kulturní původ odráží i v mladé generaci. Máš dva syny, každého odjinud.
Pochopitelně odráží. Oba jsou jedineční a uhrančivě osobití. Díky maminkám, samozřejmě.
Pátým rokem umělecky vedeš Švandovo divadlo. Stejnou vysoce odpovědnou a zavazující funkci jsi před tím zastával v Polárce (2005–2007), Divadle Petra Bezruče (2007–2013) a brněnském Národním divadle (2013–2018). Každé z těch divadel se pod tvým vedením výrazně perspektivně posunulo. Práce uměleckého šéfa je mimořádně náročná a dlouhotraťová, nemá smysl ji dělat rok dva. Ale zároveň se asi nedá dělat hodně dlouho v jednom divadelním domě a souboru. Zajímá mě, jak vypadá bod zlomu, nebo jinak řečeno moment, kdy zjistíš, že tady už víc nevykonáš.
Pro mě je to jako dopsat hru. Dlouho nic nevidíš, listuješ, škrtáš, zneklidňuješ, napínáš… Pak píšeš, začne být vidět jazyk, tempo, obrys – důležitý moment je uvidět postavy. Tak, že tě přesáhnou svým životem. Některé jsou falešné a do hry nepatří. A tak je to se souborem. Přijde moment, kdy to začíná zapadat, zrát a je v tom síla – nemůžu ale říct, že divadlo je totální stabilita. Živá tvorba neumí být totální. Začíná být sošná. A to je moment pro další cyklus.
S jakou vizí jsi přišel do Švandova divadla?
Poznat divadlo. Hledat témata. Hledat lidi. Dávat jim prostor. Najít živé místo na české divadelní mapě. Vytvořit soubor vybavený dovednostmi s potřebou vyjádření k hledaným tématům. Komunikovat. Komunikovat. Komunikovat. Psát a škrtat. Zase psát…
Daří se ji naplnit?
Děje se to.
Jak vznikají tvé divadelní hry – od prvního nápadu až po výsledek?
Myslím, že artikuluji cykly vnitřních pochodů, které není jednoduché jen tak povědět. Vidím postavu a ta potkává jiné. Dostává se to do pohybu. A ten pohyb tě bere s sebou. Někdy brzdíš patama, jindy končíš na písku, anebo v tom prostoru máš podmínky ke hře. To je Ono.
Potěšilo mě, jak ses během našeho hledání nadchl pro Ödöna von Horvátha. Čím tě okouzlil?
Je to autor se strohým a silným jazykem, který má hluboký vhled do člověka a lidství – do jeho srdce, lidské velikosti a vedle toho také do světa lidské ubohosti a malosti. Postavy naplňuje pochopením a nahlíží na svět plný krutosti soucitně a vlastně zvesela – tedy je tam i jistá zemitost až v dobrém smyslu slova – fraška.
Díky a ZLOM VAZ!
Jana Pithartová
