5.5.2024 | Svátek má Klaudie


LUCEMBURSKO: Král pod schody

25.4.2024

Já Lucembursko rád. Je tam, uklizeno, příjemno, většina místních mluví několika jazyky, nemyslí si, že Češi žijí někde na Madagaskaru a loupají si k večeři kokosové ořechy. A jsou vůbec fajn.

Tedy pravdou je, že skutečně „špígl-nýgl“ tam byl pořádek v době, když jsem se v Lucembursku pracovně stavěl prvně v 90. letech. Všechno bylo vyčištěné, trávníky zastříhané, květiny kvetoucí, výlohy vyleštěné a slušně oblečení občané. Dneska když tam přijedete, je vidět, že ani Lucembursko se nevyhnulo osudu země, do které přišli přistěhovalci jiné kultury. A celé to město je tak nějak víc „šmucik“, jak se říkalo v prvorepublikové Praze jidiš výrazem znamenajícím už ošumělý či ušmudlaný apod. Po ulicích potkáte lidi, kteří tam typově, chováním a oblečením poněkud nepasují. Prostě město sice bohaté, ale přece jenom třeba na ulicích ušmudlané.

Mám to tam ale rád také díky našemu králi, místnímu rodákovi, Janu Lucemburskému. Vždycky když tam přijedu, jdu se na něj podívat. Leží ve zdobeném sarkofágu zvaném též „tumba“ (kamenný, zděný nebo kovový náhrobek se zdobnou náhrobní deskou), sám, hned pod schody, kterými se schází do katakomb. Jo, jistě, má tam za sebou celou stafáž dalších soch, jak je vidět na obrázku. Ale přeci je sám. Ostatní členové vládnoucího rodu jsou kousek dál. V knížecí hrobce, za ozdobnou mříží. Všichni pěkně vedle sebe. Proč je král, který z boje neutíkal, pod schody, nevím.

Vždycky jej slušně pozdravím, popovídáme si, co je u nás nového, a pak si jdu dát ven před katedrálu kafe. Je odtamtud pěkný pohled na katedrálu, parky i město. A když dopiji kávu, zaplatím, tedy platil jsem tam v té kavárně v minulé době některou z různých měn, co zrovna mám v kapse. Holandskými guldeny, belgickými franky, německými markami. Oni mi vrátili v té měně, o kterou jsem si řekl. A počítali to ti vrchní z hlavy a vrátili vždycky přesně. Žádné bankovní poplatky, jen tolik za tohle a tolik za tohle, a tady je nazpátek. A pak Auf Wiedersehen anebo Bon voyage a už jsem zase na cestě. Dneska se všude platí eurem, tedy spíše kartou.

Když už mám dost procházek po čisťounkém Lucemburku – tedy městě Lucemburk ve státě Lucemburk, sednu si v některém parku na lavičku a tiše si říkám podle Egona Ervína Kische: „Lucemburk je hlavní město Lucemburk a Solnohrad je hlavní město Solnohrad.“

Před pár lety jsem si zase sedl na lavičku k hradbám před katedrálou Notre Dame a díval se dolů, do parku pod hradbami. A prohlížel si krásnou sadovou úpravu. Když tu mne upoutalo, že opřeno o zábradlí dívá se dolů několik starších dam a pánů. Ve tvářích mají takový zvláštní, trochu pobavený a trochu zasněný úsměv. Sledoval jsem, kam směřují jejich pohledy, a koukám, dole, ve stínu vzrostlých stromů, sedí na lavičce, obkročmo proti sobě, dva. On a ona. Teenageři, se říká dneska. Taková lidská štěňata. Ona měla oči i hlavu zvrácené trochu dozadu, jako by ani nevěděla, co se kolem ní děje, jen se občas naklonila k tomu mládenci a něžně jej políbila. A on? On měl, abych tak řekl – předpažíno. Obě dlaně měl položené na oblinách, které byly vidět až nahoru k nám, a obě ty boule na tričku jemně hladil. A tvářil se stejně vítězně a slavnostně jako socha toho bývalého krále, co je dneska uložen tam v tom kamenném sarkofágu v podzemí.

Lucemburští vymydlení důchodci a důchodkyně se také tvářili blaženě a já jsem po chvíli, protože byznys je byznys, šel k autu, že odjedu. A přemýšlel jsem, zda mám víc závidět tomu mládenci, co měl zrovna ruce na velice zajímavých místech, anebo těm čisťounkým lucemburským důchodcům.

Na oné obchodní schůzce jsem se marně snažil dostat z místních odpověď na to, proč sakra zrovna král Země české leží pod schodištěm u stěny a neleží se svojí knížecí rodinou v rozlehlé hrobce, kde má každý svoji tumbu, nebo chcete-li sarkofág. Odpovědi jsem se nedočkal. O tom, že existoval nějaký Jan Lucemburský (Johann von Böhmen, Johann von Luxemburg, Johannes der Blinde), měli jen dosti nejasnou představu a slavný výrok „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“ znal pouze jeden z kolegů, ale to byl původem Angličan.

Nedávno jsem tak vzpomínal na návštěvy v Lucemburku u krále Jana a zrovna v televizi něco vykládali, jakou je dnes náš ministerský předseda Petr Fiala ve světě význačnou figurou v zahraniční politice. No, to on byl Jan Lucemburský také. Co se týkalo světové politiky, byl to diplomat a statečný bojovník, ale za zády se mu rozpadlo České království, jak smutně konstatoval jeho syn Karel IV., když přijel do Prahy převzít královské žezlo.

Tak v tomto jsou si oba vládcové českých zemí podobní. Petr jel statečně do Kyjeva, když Ukrajinu napadli Rusové, a dodnes říká svými činy, že Čechové z boje neutečou. To mne na jedné straně velice těší, ale na druhé straně musím konstatovat, že české země pod jeho vládou rozhodně nevzkvétají. A tak jen doufám, že ten, kdo ho na pomyslném trůně českých zemí vystřídá, bude stejně schopný, jako byl Karel IV. Ovšem popravdě řečeno, moc nadějně to nevidím. Ale kdyby naši potomci jednou žili v takovém státě, jako je dnes Lucembursko, nedopadlo by to špatně.

Kde nakonec spočine Petr Fiala a co se o něm bude psát v dějepise, to skutečně nevím.

Václav Vlk st.