Politolog Petr Drulák vysvětluje, v čem spočívala umírněnost íránského útoku ze 13. dubna letošního roku.
Potom co Izrael vybombardoval íránský konzulát v Damašku, kde zabil třináct lidí včetně vysokých velitelů íránských Revolučních gard, bylo zřejmé, že Írán bude muset reagovat. Teherán měl dvě možnosti – přilít olej do ohně nebo naopak konflikt tlumit. Sobotním vzdušným útokem na Izrael zvolil jasně možnost druhou. Jednal umírněně a současně si dokázal zachovat tvář. Nyní je na Izraeli, zda nabídku utlumení konfliktu přijme. Žádné velké dilema by to nemuselo představovat, neboť Izrael ze situace vyšel dobře. Případná eskalace by ohrozila nejen Izrael.
Na první pohled se íránský útok nemusí jevit jako výraz nějaké zvláštní umírněnosti. Předminulou sobotu večer vyslal proti Izraeli 170 dronů, 120 balistických raket a 30 raket s plochou dráhou letu. Útokem také vytvořil precedens, neboť nikdy předtím nezaútočil na izraelské území. Vojenskou operací potvrdil jak svoje postavení regionální velmoci, tak i připravenost reagovat na nepřátelské akce. Navíc otestoval obranné schopnosti nepřítele a donutil ho vystřílet obranné rakety v hodnotě asi miliardy dolarů při několikanásobně nižších nákladech vlastního útoku.
V čem byla jeho reakce umírněná? Především nevyužil momentu překvapení, dal o útoku předem vědět zpravodajskými kanály, čímž Izraeli a jeho spojencům umožnil připravit protivzdušnou obranu. Necílil na civilisty a nepoužil nejúčinnější zbraně, které by mohl použít. Proto Izrael utrpěl jen minimální škody. Vše se obešlo bez ztrát na životech, záběry hořících izraelských budov, které běžely v íránské televizi, byly fake news z australského požáru. Írán také mohl zvolit zcela jiný způsob odplaty, který by přinesl podstatně vyšší ztráty, nasazením účinnějších zbraní, masivnějším útokem nebo teroristickým útokem v Izraeli či na izraelské cíle v zahraničí. Následně dal najevo, že sobotním útokem považuje otázku předchozího izraelského bombardování za uzavřenou a nestojí o další eskalaci.
Izrael může být s výsledky spokojen, kromě minimálních ztrát jsou zde dva další důvody. Prokázal technologicky náročnou schopnost sebeobrany před masivním vzdušným útokem. Především však se mu podařilo ukázat, že má významné mezinárodní spojence. Odvracet útok pomáhali nejen USA ale také Velká Británie, Francie a Jordánsko, spekuluje se i o roli Saúdské Arábie. To je pro Izrael mimořádně cenné potom, co se v minulých měsících dostával do prohlubující se mezinárodní izolace v důsledku masakrů, jichž se dopouští v Gaze.
Na druhou stranu tato spojenecká operace Izraelcům připomněla, že nejsou ve strategických otázkách soběstační a že potřebují spojence. Z výroků řady izraelských představitelů v posledních měsících by se dalo soudit, že část izraelské elity na tento očividný fakt zapomněla. Izraelský kabinet byl bezprostředně po útoku rozdělen na přívržence odvetného útoku na Írán a odpůrce další eskalace. Američané nyní Izraelcům vysvětlují, že mají být spokojeni s tím, jak obstáli a že by měli zapomenout na nějakou další odvetu. Není náhodou, že americká média a jejich evropští souputníci oslavují izraelskou odolnost a Íránu se vysmívají.
Pokud by tomu všemu v Jeruzalémě přesto nechtěli rozumět, může Washington pohrozit zastavením vojenské pomoci, na níž je Izrael životně závislý. Ale může se Washington tlačený izraelskou lobby něčeho takového ve volebním roce vůbec odvážit? Určitě by měl. Pokud bude Izrael pokračovat v eskalaci, hrozí přímé zapojení USA na straně Izraele a Ruska na straně Íránu.
Současná situace je výjimečná tím, že jak Izrael, tak Írán mohou přesvědčivě tvrdit, že každý z nich vyšel z konfrontace vítězně. Na mír to nestačí. Ale snad to bude stačit k faktickému příměří a odvrácení hrozby rusko-amerického střetu na Blízkém východě.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!