Pilotní odsun nepřátelské menšiny se odehrál na Konopišti
Právě před sto lety zastřelil v Sarajevu prosrbský radikál Františka Ferdinanda d´Este a jeho ženu Žofii. Dnes už víme, že atentát o měsíc později spustil první světovou válku. Je ale docela zajímavé si číst, jak na něj reagovali občané rakousko-uherské monarchie bezprostředně poté. Někteří propadli úzkosti v temné předtuše, jiní si škodolibě utahovali z dalšího neštěstí vládnoucího rodu, aniž vnímali blížící se katastrofu.
Saintegermainská mírová smlouva dávala novým státům vzniklým na území monarchie právo znárodnit nemovitý majetek Habsburků a nástupnické republiky toho využívaly. Tří dospívajících dětí Ferdinanda a Žofie se však konfiskace dotknout neměly: nebyli totiž Habsburkové, patřili k rodu Hohenbergů.
Společenská nálada vůči rakouské šlechtě byla velmi nevraživá, noviny přinášely historky o špatném zacházení Ferdinanda s českým služebnictvem a v obecném povědomí žil později vyvrácený mýtus, že právě na Konopišti František Ferdinand zosnoval spolu s německým císařem světovou válku – ač byl ve skutečnosti následník trůnu rozhodným odpůrcem války.
Místní vesničané přestali respektovat ploty, procházeli se zahradami zámku a pod okny pokojů mávali českými vlajkami
Poručník Jaroslav Thun protestoval až u prezidenta Masaryka a ten ho ujistil, že právoplatným vlastníkem panství bude uznán nejstarší Maxmilián, jak vyplývalo z dědického řízení rodiny. Pouze rozloha pozemků bude trochu zmenšena ve prospěch československého státu.
Jeho slib se však nenaplnil
V dubnu roku 1919, kdy vláda znárodňovala majetek Habsburků v Československu, správce Konopiště bez předchozího varování oznámil Ferdinandovým dětem, že mají pár minut na to, aby se sbalily a odjely. Směly si vzít jeden dvacetikilový kufr a český personál pečlivě kontroloval, co si balí. Maxmilián si nesměl odvézt ze své ložnice ani dvě rodinné fotografie. Stejně tak na Konopišti zůstaly deníky a fotografická alba, o matčiných špercích a dalších cennostech ani nemluvě. Před odchodem museli sourozenci ještě jednou kufry vybalit a ukázat, zda neodvážejí něco hodnotného.
Jejich vyhnání bylo nejen porušením mírové smlouvy, ve své době nemělo oporu ani v českém právu. Až o dva roky později poslanci Národního shromáždění do zákona o vyvlastnění habsburského majetku připsali dodatek, že se týká „zejména bývalého následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho potomků“. Ministr zahraničí Edvard Beneš nijak neprotestoval. Postavit se proti zákonu v tehdejší atmosféře znamenalo riskovat obvinění ze sympatií k monarchii, což nikdo nechtěl. Jediný, kdo našel odvahu vyvlastnění odsoudit, byl historik Josef Pekař.
Maxmilián i Arnošt také otevřeně vystupovali proti Hitlerovi
což jim po anšlusu Rakouska Německem zajistilo deportaci do koncentračního tábora Dachau. Přežili. Zajímavé je, že si uchovali vřelý vztah k zemi svého dětství – Karel Schwarzenberg vzpomíná, jak coby mladý chlapec ve vídeňském kostele viděl Maxmiliána Hohenberga o Vánocích zpívat české koledy.
Pravnučka Sofie Hohenbergová se po listopadové revoluci pokusila Konopiště nebo alespoň jeho mobiliář vysoudit zpátky. Československý postup totiž neměl ve své době obdobu, ani Rakousko majetek Hohenbergů neznárodňovalo. Přesto kněžna neuspěla.
V etické rovině je celá kauza problematičtější
a nejen tím, že české úřady účelově překroucenou logikou připravily tři sirotky o domov, v němž vyrostli. Můžeme v ní vidět první vlaštovku budoucích ideologických výpadů vůči třídním nebo etnickým nepřátelům.
První republika se zrodila na odporu k rakouské monarchii, šlechtě a katolictví. Zrušila šlechtické tituly, udělala pozemkovou reformu, které výrazně znevýhodňovala aristokratické velkostatkáře, její plebejská nevraživost znemožňovala lidem modré krve kariéru v armádě, politice nebo diplomacii, kde by přitom státu mohli díky staletým zkušenostem svých rodů výrazně pomoci.
Několik rodin nejtěsněji spojených s monarchií jako právě Hohenbergové pak potrestala způsobem, který předjímal další události dvacátého století
Znárodnění a vyhnání se samozřejmě týkalo jednotlivých případů nesrovnatelných s masovým odsunem Němců nebo třídním bojem komunistů. I tady se ale trestalo za příslušnost ke společenské třídě, „cizáctví“, politickou službu předchozímu státnímu zřízení, nikoli za zločiny. Princip, který přinutil Maxmiliána, Žofii a Arnošta sbalit si kufry, byl zkrátka stejný.
***
Read more...